Woodymu Alenovi k jeho Mee Too

Když na člověka přijde fejeton (nedá se všemu říkat komentář) na 1. prosince, může psát o ledovce, o Vánocích za dveřmi, o blížící se třetí světové válce nebo o Woody Allenovi. Ten má vždy 1. prosince narozeniny, letos třiaosmdesáté.

Ještě před třemi lety, když je měl kulaté, vypadalo to, že nic neohrozí důstojnost jeho šedin. Mezitím se však odehrál další slavný pokus o nápravu lidstva. Jejich nezbytným průvodním jevem je, že se ze své logiky změní v hon na čarodějnice, v tomto případě čaroděje, což je jejich jediný pozitivní efekt: kdyby se měly pronásledovat ženy, bylo by to úplně nesnesitelné. Očistný plamen došlehl i k Allenovi, který, jak každý uzná, vypadá od pohledu jako typický sexuální násilník. Nikdy neprokázané a asi neprokazatelné obvinění z roku 1992 se vynořilo s novou ostrostí, neboť kampaň Mee Too není založena na faktech, ale na přesvědčení a pobouření. V její logice je důležitější obvinění než reálný skutek, který by se musel dokazovat, což samozřejmě neznamená, že muži nejsou a priori podezřelí. 

Je to celé takové smutné a pro člověka, který Allenovy filmy miluje a tvrdí, že mu pomohly nějak vidět svět méně beznadějně, trochu… zarmucující. Pro poslední Allenův film A Rainy Day in New York se prý těžko hledal v USA distributor a herci, kteří mu tam milostivě hráli, se vzdávají honorářů, protože od takového člověka by bylo nemorální nechat se platit. Existují už rozbory Allenových filmů, které dokazují, že je sexista a jeho vztah k ženám je dobyvačný, neboť je jeho postavy svádějí a ty ženy se svádět nechají. Mariel Hemingwayová, ta rozkošná Tracy, kvůli které vyskočí Allen na konci filmu Manhattanu z gauče a běží za ní přes půlku Manhattanu, si nyní vzpomněla, že s ní Allen flirtoval a jednou ji snad při záběru objal víc, než, jak si po letech uvědomila, by ji obejmout měl. Dokonce s ní chtěl odletět do Paříže, čímž končí i ten film, jenže ona správně odmítla. Ano, bylo jí šestnáct, Allen se možná do ní zamiloval, nic se nestalo, ale stát se mohlo. To je dnes podstatnější.

Je to smutné, ale v něčem je to snad i logické. Velké umění celé té strašné moderní éry, kdy ho tvořila velká umělecká monstra, jako by odchází a zaniká. Na člověka se toho sice valí dál obrovské množství a nikdy nebylo na světě (v tom západním) tolik umělců nebo spíš lidí, kteří se o umění snaží, nebo předstírají, že se o něj snaží. Ale přitom nikdy v moderní době nebylo umění zároveň tak marné a zbytečné, tak efemérní a pomíjivé. Jako by se tu kampaněmi též typu Mee Too něco ve společnosti mstilo opravdové tvůrčí velikosti a genialitě, která je nějakým způsobem občas i amorální, jde si bez skrupulí za svým a je v podstatě egoistické a sebestředné. Těžko říct, jestli to opravdu také platí pro Allena, který sice jeví všechny znaky génia, ale nikoli zas tak podivného člověka. Ale to jedno, do mlýnku, která dělá z výjimečnosti jednotnou fašírku, se docela dobře hodí. 

A je to i nějak i v logice Allenova filmového světa. Ten je totiž při vší legraci často velmi smutný a zmatený. Je to svět, který nejspíš opustil Bůh a v němž člověk lítá jako atom v prázdném a chladném vesmíru. Ale i v tomto chladném prostoru blikají body a vysílají svit do našich ponurých, strašných a nesnesitelných životů, které navíc trvají jen krátce: podobně jako ta jídla ve špatné restauraci, která se nedají jíst, a ještě jsou malé porce. 

Tak snad ještě chvíli, Woody, mazel tov.