Když Kyjev s Moskvou podepsaly smlouvu

Rusko-ukrajinská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 2023. Rusové sice striktně řečeno nekapitulovali, ale situace pro ně byla natolik neudržitelná, že jim nezbývalo jiné řešení než se vojensky stáhnout na pozice před 24. únorem 2022 a požádat o příměří.

Donbas, včetně Luhanské a Doněcké oblasti, se po letech ocitl zcela pod kontrolou ukrajinské armády a vlády v Kyjevě. Neloajální, převážně rusky mluvící a cítící obyvatelstvo, prchlo východním směrem nebo se ostentativně poukrajinštilo. Triumf Zelenského režimu byl jednoznačný.

Jediným územím ukrajinského státu, nad kterým neměl Kyjev kontrolu, byl Krym. Kyjevská delegace při jednání v Moskvě naznačila, že je za jistých okolností ochotna uvažovat o tom, že se tohoto poloostrova, kde naprosto převažovalo rusky mluvící i cítící obyvatelstvo, vzdá.

Již večer však zachvátily Kyjev a Lvov bouřlivé demonstrace nacionalistů, které přerostly v ozbrojené střety s pořádkovými silami. Zatímco v září 2023 uzavíral Zelenskyj s Putinem mírovou dohodu, jehož součástí bylo naprosté uznání suverenity Ukrajiny, kompenzace škod a souhlas s ustanovením tribunálu, který má prošetřit ruské zločiny během invaze, začala na Ukrajině občanská válka. Vzbouřenci, mezi nimiž bylo i mnoho dosavadních prezidentových spolupracovníků, vytáhlo proti legitimní vládě s hesly: Nikdy nedáme Krym! Sláva ukrajinskému Černému moři! Hanba zrádcům a zaprodancům!

Ukrajina, země při ruském útoku tak jednotná, se opět příkře rozdělila. Po celé zemi vypukly znovu boje. Neměly už podobu frontových střetů, ale byly v něčem tragičtější a vedly se zákeřněji. Příznivci a odpůrci smlouvy se napadali ze zálohy, nelítostně se mezi sebou zabíjeli bývalí spolubojovníci, přátelé, kolegové, doslova bratr s bratrem. Na pořadu dne byly atentáty, hromadné exekuce, střelby ze zálohy, přepadávání protivníků v bytech a postelích. Země se propadala do krvavé anarchie. Vrcholem bylo, když vyšlo najevo, že prezident Zelenskyj přijal tajně nabídku Moskvy, že mu poskytne speciální jednotky na potlačení radikálů. Občanská válka trvala dva roky, skončila potlačením vzbouřenců a nikdo nepochybuje, že se z ní Ukrajina bude vzpamatovávat ještě dlouhá desetiletí.

Inu, to je samozřejmě fikce, ale je napsaná na scénáři historických dějů, které se odehrávaly právě před sto lety. Takže ještě jednou: Anglicko-irská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 1921. Brzy nato odjeli představitelé strany Sinn Fein (My sami) do Londýna vyjednávat s britskou vládou. Irové byli zprvu jednotní. Smlouva podepsaná 6. prosince 1921 je však rozdělila na separatisty, kteří souhlasili s přetrváním jistých vazeb k Británii (vláda měla formálně slibovat stále věrnost britskému králi), a stoupence republiky. Záležitost Ulsteru byla víceméně jasná, ten byl pro samostatné Irsko ztracený, ale rozdíl byl v míře, jak si to obě strany připouštěly.

Na jaře 1922 vypukla v Irsku občanská válka. Boje neprobíhaly na frontových liniích, ale měly podobu teroristických přepadů, atentátů, vražd ze zálohy, gangsterských přestřelek. Padly při nich stovky irských vlastenců, často čestných mužů, kteří předtím bojovali společně za svobodu země. Mezi zabitými byl například hrdina války za nezávislost a tvůrce irské armády Michael Collins: režisér Neil Jordan natočil skvělý stejnojmenný film s Liamem Neesonem v titulní roli.

Válka v Irsku trvala do května 1923. Skončila porážkou odpůrců smlouvy. Z ran se Irsko hojilo ještě dlouhá desetiletí a zapomenuto to není prý zcela ještě ani teď. Severní Irsko je stále součástí Velké Británie. (Není snad nutné dodávat, že Ukrajina úplně není Irsko a že Rusko má k Británii nekonečně daleko…)