Když se na Vinohradech začala ozývat ruština

KOMENTÁŘ

Když se na Vinohradech začala ozývat ruština
Praha, ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kdysi, před lety jsem dělal rozhovor s Peterem Demetzem, to je prosím velké jméno světové germanistiky a srovnávací literatury, profesor na Yaleově univerzitě a také je to pražský rodák. V říjnu mu bude sto let! A tato legenda, možná poslední pamětník a přímý účastník kosmopolitní předválečné Prahy, mi řekl, že Praha jeho mládí se od té současné liší hlavně v tom, že je nyní čistě slovanská.

On ji zažil ještě jako česko-německo-židovskou. A že tedy spíš patřila na Západ než na Východ, kam se posunula po válce, a že tenhle směr, byť už jinak, pokračoval i po roce 1989, kdy sem přišly tisíce lidí z bývalého Sovětského svazu. Nyní je to čistě slovanská metropole v historických kulisách města západní střední Evropy: je česká s výrazným ruským prvkem, dřív byla česká s výrazně německým (německo-židovským) prvkem. Řekl ten poctivý muž, který v roce 1938 před nacisty odešel, aniž by tím říkal, že je to špatné (nebo dobré), prostě to bylo prosté pozorování muže, který má co srovnávat.

 

To bylo v letech, kdy se na Vinohradech a v jiných čtvrtích začala ozývat ruština, která se pak stala (a je) v těch ulicích (i jinde v Praze) normou: dlouho přitom člověk nerozlišoval mezi ruštinou či ukrajinštinou či snad běloruštinou. Prostě se tu objevili ve značném počtu lidé z Východu, bohatí i chudí. Jejich etnicitu, tedy zda jde o Rusy, nebo Ukrajince, rozlišujeme až teď a pomalu se učíme ty ne úplně zřetelné rozdíly vnímat.

Kdyby Rusko nenapadlo Ukrajinu, neměli bychom větší důvod to dělat ani teď. Jistě, při nuancovanějším pohledu tu rozdíly byly: Ukrajinci byli spíš klasičtí gastarbeitři, Rusové spíš střední třída, ale neplatilo to obecně, na první pohled to poznat moc snadné nebylo, možná nebyl ani moc důvod. „Východní“ styl života, v něčem záviděníhodný (v důrazu na rodinu a tradice), v něčem spíš trochu, inu, odlišný, byl vlastní oběma. Byla to naše nejrozšířenější „migrace“, dlouho akceptovaná a v podstatě bez větších problémů přijímaná, sice ne úplně bez výhrad, ale existoval tichý konsenzus, že je to lepší než migrace z úplně jiných kulturních a civilizačních končin. Ta dominuje ve státech západní Evropy, kde, dalo by se říct, se některá mnohá města či jejich části posunuly na Blízký východ nebo do Afriky.

Ruská agrese na Ukrajinu vyhání z domovů statisíce a miliony lidí. Směřují do Evropy, statisíce jich přišly k nám a je správné je přijmout a postarat se o ně. V tuto chvíli není čas a není k tomu asi ani chuť, vést úvahy, co to udělá s touto zemí, pokud tu zůstanou, jak ji to změní. Ale je přirozené očekávat, že ji to změní. Změnilo to už Prahu, jak si všiml pamětník té Prahy, ke které (mnozí) chováme nostalgické city. Ta nostalgie možná má něco společného s tím, o co jsme pak přišli. O ten její západní charakter.

×

Podobné články