Další kapitola smutné historie rodiny Woodyho Allena

Slavný americký herec a režisér Woody Allen patří mezi prominentní cíle kampaně MeToo. V jeho případě jde o velice vážné obvinění, o to tíživější, že jeho pravdivost i nepravdivost po letech nejde stoprocentně prokázat (justiční systém před lety režiséra očistil, zůstaly ale pochybnosti).

Režisérova adoptivní dcera Dylan Farrowová Allena obvinila, že ji v roce 1992 coby sedmiletou znásilnil. Mělo se tak stát krátce poté, co Allen opustil její adoptivní matku, herečku Miu Farrowovou, a začal žít s její (nikoli jeho) dvacetiletou adoptivní dcerou Soon-Yi, jejich vztah vydržel do současnosti.

Dylan obvinění zopakovala před čtyřmi roky a znovu poté, co se rozjela kampaň MeToo; dostalo se jí značné podpory jako oběti, které nikdo nevěřil. Její verzi událostí potvrdil i její bratr Ronan, známý novinář, jenž významně přispěl k odhalení sexuálních zločinů Harveyho Weinsteina, jež MeToo odstartovala. O Allenovi vyšlo několik velmi nelichotivých článků, množství hereček a herců vyjádřilo lítost nad tím, že přijali roli v jeho filmu, a odhodlání to neopakovat (například Natalie Portmanová, Marion Cotillardová nebo Colin Firth). Z Allena se stala persona non grata.

V končícím týdnu se k tomu chóru obvinění přidal protichůdný hlas. Vzpomínkový text publikoval další adoptivní syn Farrowové, Moses Farrow. Postavil se jednoznačně na Allenovu stranu, byl jako dítě přítomen v domě, kde mělo ke zneužití dojít, a může prý jednoznačně potvrdit, že ke zneužití nedošlo.

Příběh, jak ho Dylan Farrowová popsala, se prý nemohl odehrát – už kvůli tomu, že dispozice příbytku je v něm popsána nesmyslně. Především byl ale Allen v té době pod neustálou „ostrahou“. Mia Farrowová podle Mosese dětem neustále vtloukala do hlavy, jaké je její partner monstrum, jak odporně se vůči ní i jim prohřešil, neměly s ním zůstávat samy.

Především však přesvědčivou a věcnou dikcí, za níž je znát jakási znavená emoce, popisuje dlouhodobé zneužívání, jemuž byly děti Mii Farrowové vystaveny ze strany adoptivní matky: systematické psychické i fyzické týrání, jehož nebyly ušetřeny ani postižené děti, manipulace, které se zdaleka neměly týkat jen osoby Woodyho Allena, historii psychických poruch v rodině herečky (její bratr byl odsouzen za sexuální zneužívání dětí), předčasná úmrtí sourozenců, jež byla podle Mosese zjevným důsledkem „výchovy“ v rodině.

Jistě. Rozhodující důkaz Allenovy neviny Mosesova publikovaná výpověď nepředstavuje. Nakonec je to tvrzení proti tvrzení, jednomu nakonec nezbývá, než aby jednu z těch protichůdných výpovědí dvou nešťastných sourozenců přijal.

Pokud chce žít v přesvědčení, že má ve věci jasno. Jisté je v tu chvíli jenom jedno – v domácnosti Mii Farrowové a Woodyho Allena k hroznému zneužívání docházelo – jen není jasné, kdo byl pachatelem. A rozchod režiséra a herečky musel být děsivý.

Zajímavé by bylo vyslechnout reakce těch umělců, kteří se okázale zříkali spolupráce s Woodym Allenem a činili tak s uspokojivým vědomím, že u toho vypadají dobře. Zatím z jejich strany zaznívá jen ticho. Člověk si ale může aspoň pustit nějaký Allenův film s Miou Farrowovou, třeba Purpurovou růži z Káhiry nebo Hanu a její sestry, je na nich tak moc znát, že muž za kamerou je do své hlavní představitelky zamilovaný. Jak říkala jedná dávná westernová postava: smutný, přesmutný je svět.