Šeptající bohyně z Podlesí. S fotoreportérem Kubou Kamińským o výpravách do pohanství

Fotograf Kuba Kamiński je hvězda polské fotoreportáže. Vedle „tradičních destinací“, jako je Gaza, Krym, Libye etc., jezdí fotografovat „šeptuchy“, léčitelky z Podlesí v nejvýchodnější části Polska. Jsou to ženy, které tady zůstaly ze starých časů, kdy se víc než chirurgii a farmacii věřilo slovu, modlitbě, zaříkání, víře, že k uzdravení je potřeba spíš magický duch než univerzitní věda. Kuba je skeptik, ale respekt k těm ženám má. Nevnímá je jen jako senzační objekty, ale jako připomínku, že mezi nebem a zemí je mnoho tajemství. Rozhovor se uskutečnil u příležitosti jeho návštěvy v Praze, kde zahájil a v podstatě ukončil svou výstavu v Leica Gallery: vinou covidové situace byla po většinu času veřejnosti nepřístupná… Možná zasáhly šeptuchy. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, jenž hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám.

Kdo jsou šeptuchy?

Nejčastěji starší ženy, které věří, že mají dar od Boha a dokážou uzdravovat jiné. Ty, které jsem fotil, žijí v Podlesí, svébytném regionu v polsko-běloruském pohraničí. V malých vesničkách, kde je pár domů, dřevěných chalup. Hledal jsem je v obou zemích, protože samy šeptuchy státní hranici nevnímají. Když jsem se jedné z nich zeptal, jestli je Polka, nebo Běloruska, odpověděla mi prostě, že je „zdejší“. Soustředil jsem se na tento fenomén bez ohledu na národnost. Nakonec v této oblasti se hranice velmi často posouvaly.

Jsou to spíš šamanky, nebo léčitelky?

Jejich obřady vycházejí z upravených pravoslavných modliteb a můžeme je snad přirovnat k exorcistům, tedy vymítačům. Zaklínají psychické a fyzické nemoci. Přicházejí za nimi ale také lidé, kterým se špatně daří v práci, ale mohou mít i jiné, třeba i milostné problémy. Léčí slovem, ale také rituály, které jsou ve svém základu pohanské. I proto se k nim pravoslavná církev staví opatrně. Někteří kněží se s nimi setkávají, ale jiní je například z církve vyhánějí. Někteří lidé se šeptuch opravdu bojí a vyhýbají se jejich domům, jiní jim svěří svůj život a zdraví. Není to ale rozhodně žádný skanzen pro turisty, v tom regionu jde skutečně o živou věc. Viděl jsem fronty vedoucí k domům šeptuch.

Taky by se jim dalo říct zaříkávačky?

Dalo by se to tak říct. Etymologie slova šeptuchy, nakolik se mi to podařilo zjistit, pochází od slova šeptat (polsky szeptać – pozn. red.). Šeptají modlitby. Šeptuchy se jim říká v Polsku, Bělorusové používají spíš slovo „babka“.

Celý rozhovor s Kubou Kamińskym si přečtěte na ECHOPRIME nebo v tištěném Týdeníku ECHO. Objednat si jej můžete zde.