Proti všem, kdo nesdílejí mé vidění světa

Božena Viková-Kunětická vykonávala poslanecký mandát dva roky (1918–1920), senátorský pouhý měsíc (1925). Do parlamentu vstoupila až na prahu šedesátky s bohatými politickými zkušenostmi. Její parlamentní kariéra byla krátká, i když pro ni měla vynikající předpoklady a byla jedinou ženou ze všech poslankyň známou širší veřejnosti. Oblíbená i kritizovaná autorka povídek, románů a divadelních her zakotvila v politice už koncem prvního desetiletí 20. století.

Narodila se v Pardubicích v rodině obchodníka s obilím. Těžko soudit, po kterém z předků zdědila umělecké nadání, matka ji však podporovala v rozhodnutí věnovat se psaní a herectví. První texty napsala v době dospívání a současně začala chodit na soukromé hodiny k respektované herečce Prozatímního a později Národního divadla Otýlii Sklenářové-Malé. Její herecká kariéra však začala a současně skončila jediným vystoupením na prknech Prozatímního divadla. Důvody náhlého konce „kariéry“ nejsou známé, některé zdroje však uvádějí, že odmítla uzavřít smlouvu kvůli nízké gáži. Hereckou kariéru „vyměnila“ za učitelskou na venkovských školách. První prózu publikovala v roce 1880 a o tři roky později uzavřela sňatek s technickým úředníkem cukrovaru Josefem Vikem. Literární pseudonym „Kunětická“, který začala poté užívat, odkazoval na hrad Kunětická hora, dominantu rovinaté krajiny obklopující její rodiště. Po sňatku se rozloučila i s učitelskou kariérou a věnovala se výhradně literární a později politické činnosti. Z učitelského působení si však přinesla odpor k tzv. celibátu učitelek, který znemožňoval jejich působení na veřejných školách, a tím nutil ženu rozhodovat se mezi profesí a manželstvím. Vdané ženy musely školu opustit. V roce 1919 se v parlamentu zasadí o jeho zrušení.

Manželství s Josefem Vikem, které trvalo do roku 1919, bylo podle dobových měřítek šťastné; zákeřná nemoc ji však připravila o dvě ze tří dětí. Oba chlapci zemřeli na záškrt, tehdy prakticky nevyléčitelnou smrtelnou infekční chorobu. Dospělosti se dožila pouze dcera Vlasta. Manželé se několikrát stěhovali v závislosti na tom, kde Josef Vik právě pracoval.

Herecká kariéra zůstala Boženě Vikové-Kunětické odepřena, přesto však na divadelní prkna pronikla, ovšem jako dramatička. Po Gabriele Preissové byla druhou ženou, které se podařilo prosadit v Národním divadle. V roce 1890 vyšla tiskem první hra V bludišti a v letech 1896–1911 zde uvedli osm jejích her. Jednu z nejúspěšnějších, veselohru Přítěž (1901), hrálo v roce 1907 královské divadlo v Drážďanech. Kromě divadelních her napsala řadu povídek a románů, v nichž se zabývala převážně vztahy mezi muži a ženami. Psala o nich s dříve nevídanou otevřeností, odsuzovala dvojí morálku, celibát učitelek, zastaralou výchovu dívek. Kritika a čtenáři přijímali její dílo rozporuplně. Eliška Krásnohorská dokonce radila matkám, aby nedovolily dcerám číst její romány. Tehdy stanula na vrcholu popularity.

Kariéru spisovatelky „obětovala“ kariéře političky. „Octla jsem se na rozhraní dvou světů: měla jsem opustit literaturu a provozovat politiku. A měla jsem dobýt první ženský mandát bezmála v celé Evropě, ba v celém širém světě. Napsala jsem povídky, romány, cestopisy, veselohry, básně v próze, literární eseje. Cosi se za mnou řítilo – vcházela jsem na řečnickou tribunu, abych dobyla ženě právo na politický život. Byl ve mně pocit velké odpovědnosti a velkého odhodlání. Ale cestu do literatury jsem ztratila“. V roce 1909 vstoupila do Národní strany svobodomyslné (mladočeská strana) a ihned zasedla v jejím výkonném výboru. Byla jednou ze čtyř žen, jimž se podařilo před první světovou válkou zaujmout místo ve vedení některé z politických stran.

Zaujala radikálním nacionalismem a obdivem ke Karlu Kramářovi, jehož navštěvovala ve venkovském sídle ve Vysokém nad Jizerou. Při odhalování pamětní desky na rodném domě Karla Kramáře rekapitulovala svůj vztah k němu slovy: „Přesto je dr. Kramář v mém životě zjevem jedinečným, poněvadž 18 let myslím jen na to, co on myslí a dělá, a ne na to, co bych měla myslit a dělat sama.“ Byla bojovná, emocionální, kritická ke všem, kdo nesdíleli její vidění světa. Patřil mezi ně například Tomáš G. Masaryk, jemuž vyčítala odhalení rukopisů jako novodobých padělků, postoj v Hilsnerově aféře, absenci národnostního cítění a nakonec i manželku-cizinku, za což sklidila veřejnou kritiku a potvrdila svou pověst kontroverzní osobnosti. Negativně se vymezovala vůči českým Němcům a Židům.

Nacionalismus se táhne jako červená nit celou veřejnou činností Boženy Vikové-Kunětické. Zdůrazňovala nutnost upřednostnit národní zájmy, respektive to, co za ně považovala, před skupinovými a individuálními. Na druhé straně hájila právo ženy být matkou i v případě, že není provdaná, za což si vysloužila obvinění z propagace volné lásky. Naopak: mateřství pro ni představovalo povinnost ženy vůči národu, absolutní hodnotu, jíž se má bezvýhradně podřídit bez ohledu na svůj stav. „Vůdčí idea ženy jest: pochopiti život národa, život ne pro muže, ne pro ženu, ale pro duševní dobro národní“.

Velmi záhy, už v roce 1912 dospěla, k (prvnímu) vrcholu své politické kariéry. Mladočeši ji navrhli jako kandidátku doplňovacích voleb do českého zemského sněmu ve volebním obvodu Nymburk – Mladá Boleslav, kde mandát zanikl v důsledku úmrtí dosavadního poslance Josefa Škardy. Boženu Vikovou-Kunětickou mohutně podporovaly aktivistky ženského hnutí, zejména Františka Plamínková. Ve volbách konaných 4. června byla skutečně zvolena, ačkoliv neměla k volebnímu obvodu žádný vztah a jejím protikandidátem byl muž. Do sněmu však nikdy nevstoupila, protože místodržitel kníže František Thun odmítl respektovat výsledek volby a nevydal jí potřebná osvědčení.

Zvolení první ženy do zemského sněmu mělo bez ohledu na postup místodržitele velký ohlas u domácí i evropské veřejnosti. Božena Viková-Kunětická osobně i ženské organizace obdržely řadu blahopřání z domova i ze zahraničí. Zato Mladoboleslavské listy se odmítly podílet na všeobecném nadšení z její volby poslankyní. „ Nelze přece vážně pokládati demonstrativní figuru paní Vikové-Kunětické na platného zástupce našich měst. Paní Viková-Kunětická rozumí potřebám obou měst asi právě tak, jako rozumí domácnosti? Od ní nelze přece žádati, aby se našich potřeb někde ujímala.“

V roce 1918 ji Česká státoprávní demokracie, která vznikla v únoru téhož roku sloučením čtyř politických stran včetně mladočeské, vyslala do Revolučního národního shromáždění. Dosáhla druhého vrcholu své politické kariéry. Její návrh na zrušení celibátu, v němž odmítla ve veřejnost rozšířený názor, že učitelská profese brání ženám vykonávat povinnosti manželky a matky, našel v parlamentu podporu. Poukázala na velký počet vdaných žen v soukromých službách, jimž zákon neupírá právo spojit profesi s mateřstvím a na učitele, kteří mohli mít, pokud si to přáli, rodinu a děti, a to jen proto, že jsou muži. Nedemokratičnost celibátu byla tak zjevná a jeho existence v nových podmínkách natolik neudržitelná, že poslankyním nedalo příliš práce přesvědčit své kolegy o nutnosti zrušit ho. Malá novela školského zákona přijatá v roce 1919 celibát s definitivní platností odstranila.

Úspěšný byl rovněž její návrh na zabezpečení pozůstalých po československých legionářích, který parlament včlenil do nového systému jejich zabezpečení. S dalšími návrhy už neuspěla. V duchu svých názorů na mateřství požadovala, aby stát převzal odpovědnost za ochranu matek a kojenců, kterou dosud zajišťovaly spolky odkázané převážně na dobrovolné dary a příspěvky. Tuto ochranu označila za první povinnost nového státu. Usilovala rovněž o zřízení úřadu pro péči o ženy při ministerstvu vnitra. Měl shromažďovat informace o všech organizacích zabývajících se ochranou žen a vyhledávat jim vhodná zaměstnání. Požadovala svěřit jeho vedení výhradně ženám.

Božena Viková-Kunětická se v prvních parlamentních volbách konaných v roce 1920 ucházela o senátorský mandát. Neuspěla a zůstala první náhradnicí. Přesto na samém konci prvního volebního období (1925) na jediný měsíc převzala mandát po odstoupivším senátorovi Janu Herbenovi. V následujících volbách kandidovala znovu, opět bez úspěchu. Tato skutečnost přispěla spolu s věkem k jejímu odchodu z parlamentní politiky. Nadále však působila na různých pozicích ve straně, která se mezitím transformovala v Československou národní demokracii (1919). Politicky se stále více radikalizovala, inklinovala k radikální pravici a Radolu Gajdovi, za něhož se v roce 1926 přimlouvala u Karla Kramáře, když byl degradován a propuštěn z armády. „Potřebuji si s Vámi pohovořit o věci, která není dosud v Československu vyřízena. Jde o generála Gajdu. Neodkládejte prosím Vás, můj list. Otázka generála Gajdy je dosud velmi palčivá a myslím, že celý národ (snad vyjma Hradní kliky) je touto otázkou již dlouho zneklidněn. Zdá se, že začínáme cítit kaz na svém osvobození, poněvadž nebylo a není u nás dost síly, abychom dovedli rozlišit svobodu od kupčení.“ Husitského vojevůdce Jana Žižku dokonce označila za prvního fašistu v historii.

V roce 1921 zakoupila pro dceru Vlastu zbytkový statek (pivovar, cementárnu a zámek) v Libočanech u Žatce, obci s převahou německého obyvatelstva. Z obecní kroniky lze vyčíst, že tím chtěla podpořit českou menšinu. Tento záměr plnila prakticky do konce svého života, přestože statek příliš nevynášel, a Vlasta ho byla v době vrcholící hospodářské krize (1933) donucena prodat. Nový majitel, břevnovský benediktinský klášter, nechal Boženu Vikovou-Kunětickou dožít v jedné místnosti zámku. Prodej statku přežila o několik měsíců. Urna s popelem byla podle posledního přání uložena na Kunětické hoře poblíž busty, kterou ještě za jejího života vytvořila sochařka Karla Vobišová. V Pardubicích po ní pojmenovali jednu z ulic a na rodném domě má pamětní desku.

(Minulý díl: Marie Tumlířpová, příští díl: Anna Chlebounová)