Tečka, která se pomalu mění ve středník

KOMENTÁŘ

Tečka, která se pomalu mění ve středník
Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
2
Komentáře

Marian Kechlibar

V komunitě lidí, kteří se rozhodli nakonec přece jen nespáchat sebevraždu, prý je zvykem nechat si vytetovat středník. Středník totiž ukončuje určitou část věty, aniž by ukončil větu jako celek. Symbolizuje tak ochotu nechat zlé věci za sebou a pokračovat dál. Kampaň „udělejme tečku za epidemií“ se nám pomalu, ale jistě také mění ve středník.

Na rozdíl od té předešlé analogie je to ale středník o něco méně optimistický. Zdolání covidu-19 – a tím myslím „jeho zahnání do kouta, kde nebude příliš škodit“, protože potvora je natolik infekční a životaschopná, že se jí v dohledné době rozhodně úplně nezbavíme – bude vyžadovat více prostředků, než je pouze vakcinace. Přesné pochopení tohoto faktu je životně důležité a zároveň obtížné. V hysterické, stupidní atmosféře společenské polarizace hnané vřeštěním na sociálních sítích totiž i inteligentní lidé upadají do černobílého uvažování provax–antivax a od každého, s kým se začnou bavit, očekávají jednoznačné zařazení na této primitivní dvoustupňové škále. Říci „ano, ale“ znamená, že podstupujete riziko zaškatulkování do kategorie šílenců vyznávajících každou konspirační teorii pod sluncem.

 

Jenže „ano, ale“ stejně platí, ať se společnost polarizuje, jak chce. Podívejte se na přírodu kolem: nic není černobílé, všechno má svoje spektrum odstínů. A abychom si to přiblížili na nějakém méně kontroverzním příkladu, můžeme začít třeba v historii, v době, kdy jsme bojovali s tuberkulózou.

Tuberkulóza, TBC, je také respirační nemoc, přenášená dost podobným způsobem jako covid, i když na rozdíl od covidu ji způsobují mykobakterie, nikoliv viry. Jinak se ale jako příklad velice hodí, mimo jiné svou nevypočitatelností. Podobně jako covid byly i mnohé případy TBC asymptomatické – tělo nakaženého jedince si s nimi nějak poradilo a dotyčný ani nevěděl, že má na plicích nějakou zapouzdřenou kavernu, dokud ji neodhalilo náhodné vyšetření (nebo dokonce až pitva). Jiné případy byly středně těžké, a některé pacienty nemoc po dlouhém a úporném boji zabila. A nešlo přitom o žádný přežitek středověku; kdo chce, může si přiblížit atmosféru boje s TBC přečtením Remarqueova románu Tři kamarádi, jehož dívčí hrdinka Patricie Hollmannová bojuje se smrtící chorobou v moderním světě aut, dálnic, prvních letadel, rádiového vysílání a zaoceánských parníků. A svůj boj nakonec prohrává, protože ani medicína jazzového věku ještě na tuberkulózu nestačila.

To, že dnes ve svém okolí žádné Patricie Hollmannové nemáme, je výsledkem celé baterie opatření, jež zafungovala společně – asi stejně, jako když armáda útočí na nepřítele a všechny její složky, letectvo, pěchota, tanky a artilerie, se snaží o tentýž cíl: vyhrát. K tomu, dostat tuberkulózu pod kontrolu, bylo potřeba zlepšit výživu obyvatelstva, zlepšit podmínky pro bydlení (protože ve vlhkých a tmavých bytech se nemocem dařilo nejlépe), zavést preventivní programy, zlevnit návštěvu lékaře pro chudé vrstvy, naučit se nahlížet do vnitřku lidského těla pomocí rentgenu, vyvinout první očkovací látky a také antibiotika pro lidi, u kterých už se nemoc rozvinula.

Teprve tak bylo možno dosáhnout prvního úspěchu, druhé kolo boje následovalo, když přišel AIDS, na jehož záda tuberkulóza radostně naskočila. Třetí kolo možná ještě přijde, protože s masovou migrací z rozvojových částí světa se nám do Evropy zase dostává určité množství nakažených jedinců se všelijakými rezistentními kmeny mykobakterií v plicích.

Proti covidu budeme také muset dělat víc věcí naráz. Jedna jediná nás nezachrání, stejně jako se nedá vyhrát válka jen nasazením letectva nebo dělostřelectva. Vakcíny jsou součástí bojového plánu, ale stejně tak bude potřeba léčiv – ať už jsou to monoklonální protilátky, nebo antivirotika, která nyní přicházejí na trh. Budeme se muset věnovat i studiu posilování imunity jako takové, protože už teď vidíme, že účinek vakcinace u seniorů postupně klesá – a nejspíš je to dáno právě tím, že ve svém pokročilém věku už nedisponují prvotřídní tělesnou obranou vůči nežádoucím vetřelcům.

Možná budeme muset vyrobit jiné typy vakcín, které zajistí imunitu přímo na nosní sliznici, a sníží tak pravděpodobnost přenosu. A kdo ví, co všechno ještě vyjde najevo. Je klidně možné, že sklon k těžkému průběhu covidu u mladších lidí má nějaký genetický či environmentální základ. I toto se musí studovat a brát vážně. Taková je realita přírodních věd. Černobílé „ano–ne“ nebývá její součástí, leda u velmi důkladně prozkoumaných jevů, a tím covid není, na to jde o příliš novou krizi. Věda daleko častěji mluví v jazyce pravděpodobností a možných výjimek. A zázračné zbraně patří spíš do oblasti pohádek, ne-li magie.

Toto určitě dokážou pochopit i mnozí nevědci, ale základem toho, aby takovou informaci přijali, je upřímnost: to, že je politici nebudou krmit falešnými jistotami a budou říkat věci tak, jak se skutečně mají. Z tohoto hlediska byla kampaň „Tečka“ chybou, dokonce snad i (moderně řečeno) dezinformací, protože ani výrobci jako Moderna nebo Pfizer neslibovali, že vysoký ochranný účinek vakcín vydrží u každého naočkovaného a každé budoucí varianty covidu celá dlouhá léta. Jejich data získaná v klinických pokusech byla jen krátkodobá. Bohužel už se stalo, a kredit naší politické scény se tím zase poněkud snížil.

Reálně vzato teď máme „Středník“. Vakcíny jsou významnou pomocí, ale o všelék nejde. Dosud nevíme, kdo všechno bude potřebovat „booster“, třetí injekci, a jestli ta třetí vůbec bude poslední, nebo ji za dalšího půl roku či za rok bude muset následovat třeba ještě čtvrtá. Nadchází deštivý závěr podzimu a studená zima, kdy se respirační infekce šíří dobře samy od sebe; to znamená, že ke zdolání covidu budeme muset nasadit i nové léky, které věda mezitím vyvinula. Je důležité, aby o nich potenciální pacienti věděli. Vždyť právě nedávno si nemocniční lékaři v novinách začali stěžovat, že mají k dispozici draze nakoupené monoklonální protilátky, ale o jejich včasnou aplikaci se hlásí jen málokdo, a že tahle nevědomost způsobuje naprosto zbytečná úmrtí.

Toto všechno je potřeba lidem upřímně a poctivě říci. Jinak si zaděláváme na to, že nám konspirační teorie přerostou přes hlavu.

Knihy Mariana Kechlibara.
Knihy Mariana Kechlibara. Foto: Marian Kechlibar