Holocaust rozpouštěný a vypuštěný

Sedmdesát pět let po osvobození Osvětimi (KZ-Auschwitz), což připadá na dnešní den, jsou svědkové holocaustu stále vzácnější. Skvělé Ditě Krausové, kterou bylo možné obdivovat v sobotu na ČT, bylo v květnu 45, kdy ji položivou vynesli z Bergen-Belsenu, patnáct let. Události, které tu díky lidem jako ona byly ještě před takovými deseti lety (pamatujeme třeba na Arnošta Lustiga) přece jen živé, reálné, bylo do nich možné „vložit prst“, se plynule mění v historii, na kterou, jak známo, vždy padá prach.

Co bude s „holocaustem“ za deset, dvacet let, až opravdu tady nebude jediný, kdo by mohl říct, byl jsem tam? Vzpomínám si na první návštěvu Amose Oze v Praze v roce 1993. Tehdy v debatě s Ivanem Klímou řekl, že s ubývajícími přímými účastníky nebude snad přibývat jeho popíračů, protože ti se znemožňují sami a nikdo je většinou nebere vážně. Bude se dít něco jiného: budou sílit hlasy, jež budou holokaust řadit do proudu lidských dějin jako jednu z jeho položek, sice tragickou, ale vlastně nikterak výjimečnou. Budou jej relativizovat nikoli snad v jeho rozsahu, ale v účinku a smyslu. Budou jej lokalizovat jako událost, která je ohraničená, nic z ní nevyplývá, kromě tedy prostého faktu, že při ní přišlo o život na šest milionů většinou evropských Židů.

Tehdy jsem si to těžko představoval. Před těmi pětadvaceti lety se holocaust – to slovo bylo v české společnosti poměrně nové – jevil jako konstitutivní prvek i naší tehdy nové, svobodné a demokratické skutečnosti. Vědomí holocaustu bylo, nebo mohlo být, konečně položeno do základů i naší české identity, která bez vědomí židovské přítomnosti v českých dějinách není úplná. Konečně po různých peripetiích, v nichž byly i etapy trapného zamlčování a odsouvání (v padesátých letech, za normalizace), se mohl tento stát přihlásit k civilizačnímu okruhu, v němž prožitek a paměť holocaustu má své centrální místo. Holocaust se v tomto smyslu stal úběžníkem, ke kterému se vztahuje základní zkušenost Západu se sebou samým. Stal se vrcholným příkladem toho, čeho je vysoce vyspělá a organizovaná civilizace schopná, jakého efektivního výkonu může dosáhnout v likvidaci sebe samé. Ukazoval, jaké temné sklony a vražedné pudy se v její na povrchu pokojné a spořádané mentalitě mohou projevit, je-li jim ponechán volný průběh a nemá-li společnost dost ostražitosti, pozornosti a vůle. Člověk si myslel, že hlavní péčí o odkaz holocaustu je soustavně sledovat, rozeznávat a potírat projevy nejen antisemitismu, ale každé nenávisti, rasismu, xenofobie. Že to je ten hlavní odkaz holocaustu.

Dnes myslím, že to nestačí a že se na něco zapomnělo a že je to právě to, v čem nás ďábel přelstil. Zapomnělo se, že důležité je také nepokoušet zlo v člověku, v jedinci ani v mase. Nevytvářet ve své pýše poměry, které k něčemu podobnému mohou zase vést. Zločinný nápad zbavit se Židů přece z něčeho pošel, z nějakého rozdmýchávaného, ale reálného pocitu, že bude lépe, když se jich zbaví. Z pocitu, zajisté strašlivého a amorálního, ale empirického, že jich je příliš, že jsou všude, že mají příliš moci a vlivu a že tak slušný národ, jako jsou Němci, tím trpí.

Na to musí přece myslet současný svědek, když vidí, jak se rapidně mění složení evropského obyvatelstva, a připustí si, že to může mít také nějaké následky. Jsou si opravdu ti lidé, kteří tuto změnu umožňují a často i podporují, tak jisti, že jednou se opět neozve něco podobného, jako tehdy v Německu? Už s nimi nemůžeme žít, už je toho příliš, je to naše neštěstí, musíme se jich nějak zbavit. Jistě, to se dá trestat, potlačovat, dlouho okřikovat. Ale zase se to prodere na povrch, když jsou k tomu podmínky. Společnost se nedá, ani v tom špatném. Paměť holocaustu je přece právě i toto. Nepokoušet hranice společenských možností, nemyslet si, že společnost snese všechno. Nesnese a dokáže pak být strašná. A jsou si ti Němci, kteří se tak dojemně naučili sypat popel na hlavu, a nelze pochybovat, že je to sypání upřímné, jisti, že to opravdu zvládnou? Kolik bylo v Německu Židů a kolik je tam teď třeba Turků? Zatím to jde, integrace se rozvíjí. Zvládají to. Ale jsou si jisti, co bude za dvacet třicet let?

Paměť holocaustu byla a je pro Čecha zároveň taková, že jeho národ nebyl aktivním účastníkem vyvražďování, dělo se však v jeho středu. Byl ohroženým svědkem, který sám, zčásti z bezmoci, zčásti z lhostejnosti, klopí oči. Byla tu ale i více méně přímá zkušenost s národem, jenž ho naopak prováděl a nese za něj odpovědnost, tedy s Němci. Míru jejich provinění lze vyvážit jen hloubkou jejich pokání. To se ale nemá změnit v sebedestrukci. Němci jsou příliš velcí, aby v tomto pudu po historickém sebezničení skončili historicky sami. Vědomí holocaustu je samozřejmě také projevem závazku a solidarity se Státem Izrael. Chápou to miliony evropských muslimů, kteří veskrze přišli do Evropy až po válce? Proč by to měli chápat, když v zemích, odkud pocházejí, se má Izrael za příčinu všeho jejich zla?

Jistěže stejně jako všemu na světě lze i holocaustu ubrat jeho smysl, lze jej banalizovat, lze jej proměnit v kýč a sentimentalitu. Mluví se, třeba i právem, o průmyslu holocaustu, kánonu holocaustu, lobby holocaustu, ceremonialitě holocaustu. Co je horší, že spolu s tím sílí tendence útočit na jeho místo v paměti naší civilizace a tím oslabovat závazek k němu. Cílem je holocaust zbavený lidské bolesti a rozpuštěný do nekonečného moře dojemných řečí. Ošetřený a vypreparovaný tak, že se z něj bude pomalu vytrácet jeho obsah, který poslední svědkové ještě nesli vepsaný do svých těl a myslí. Ten nápis by asi zněl: Auschwitz je neopakovatelný, ale je k němu docela blízko.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde