„Babička by mi vynadala.“ Izraelka vysvětluje, proč se rozhodla žít v Osvětimi

Čtyřiatřicetiletá Izraelka Hila Weiszová-Gutová si je jistá, že by jí babička, která přežila nacistický tábor smrti v Osvětimi, pořádně vynadala za rozhodnutí žít v tomto místě, pokládaném za symbol holokaustu. V Osvětimi, kde žije asi 40 000 lidí, se Hila a její budoucí polský manžel usadili asi před půldruhým rokem. Nacisté za druhé světové války, kdy okupovali Polsko, městu říkali německým názvem Auschwitz. „Němci se tu snažili zabít mou rodinu, mé lidi, i další lidi. Nepovedlo se jim to. Pro mě je to úspěch, že tady můžu žít,“ říká Hila. V pondělí si připomínáme 80. výročí osvobození zdejšího vyhlazovacího tábora.

„Kdyby byla babička ještě naživu, tak si myslím, že by byla pohoršená, že mě vidí tady žít,“ řekla agentuře AFP Hila, absolventka studia dějin holokaustu na univerzitě v Haifě. „Často se mě ptají, ‚jak tu můžeš žít?‘,“ připouští při schůzce v kavárně u židovského muzea, vzdálené sotva dva kilometry od někdejšího nacistického tábora.

„Vysvětluji, že Auschwitz byl před 80 lety, ale Osvětim má za sebou 800 let historie a dnes je to dobré místo k životu,“ dodala historička, která na místě vede výzkum o soužití polské a židovské obce v období mezi první a druhou světovou válkou. V předvečer druhé světové války Židé představovali 60 procent obyvatel města, zatímco nyní tam Hila žije jako jediná Židovka.

Podle starosty Janusze Chwieruta jeho město a tábor, ve kterém nacisté zavraždili asi milion Židů a ještě dalších 100 000 lidí, představují dva rozdílné světy. Němci postavili koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi „výlučně z logistických důvodů, kvůli dopravě, ale mohli ho postavit všude v Evropě, ve Francii, v Belgii či Itálii“, vysvětluje.

„Samozřejmě, že to nás – město a obyvatele – vedlo k tomu, že jsme se stali jistými strážci této tragické vzpomínky, kterou pečlivě uchováváme,“ říká. Současně hájí právo obce „normálně se rozvíjet jako všechna normální evropská města a starat se o své obyvatele“.

Osvětim se podle Witolda Urbańského (44), který se tam narodil, začíná vymaňovat ze stínu Auschwitz. Ještě donedávna se podle něj o městě hovořilo jen v souvislosti s někdejším táborem a taky „všechny silniční ukazatele ukazovaly jen tímto směrem“, zavzpomínal. „Město se nyní rozvíjí a ekonomická a sociální situace jeho obyvatel se zlepšuje,“ říká a zdůrazňuje, že jeho generace už se necítí tak moc zatížena minulostí jako starší lidé. Muzeum bývalého tábora, které zaměstnává dohromady kolem 800 lidí, je „pracoviště jako každé jiné“.

V obci Březinka (německy Birkenau), která sousedí s Osvětimí, je z oken starostova domu výhled přímo na někdejší vyhlazovací tábor Auschwitz II-Birkenau a ostnatý drát, který se ostře vyjímá na pozadí čerstvě napadeného sněhu.

Andrzej Ryszka si tam v 70. letech postavil dům a nikdy nepomyslel na to, že by se přestěhoval jinam. „V té době se stavělo tam, kde se smělo,“ vypráví. Připouští, že se příliš netrápil pomyšlením na tíživé sousedství. Vychoval tam tři děti, které stále přijíždějí k nedělnímu obědu. Jedině návštěvníci, ať z Polska či jiných zemí, někdy říkají, jak je šokuje sousedství tábora. Ryszka ale přiznává, že on už si zvykl.

„Nejdůležitější je připomínat si, co se tu stalo, lidi, kteří tu zahynuli, a předávat tuto vzpomínku z jedné generace na druhou, aby se taková tragédie už nikdy nemohla opakovat,“ říká starosta, který se každý rok účastní mnoha akcí připomínající oběti nacistů. „To je to, na čem záleží, a ne že by tu lidé neměli žít,“ míní Ryszka. Na obci si pochvaluje, že je tam klid i všechna potřebná infrastruktura.

Hila Weiszová-Gutová pokládá své přestěhování do Osvětimi za „poctu babičce“ a za vítězství života nad smrtí. „Němci se tu snažili zabít mou rodinu, mé lidi, i další lidi. Nepovedlo se jim to. Pro mě je to úspěch, že tady můžu žít,“ řekla. „Přestože jsem zpočátku měla pochybnosti, dnes se vidím, jak tu vytvářím rodinu. Je to dobré místo pro výchovu další generace. Pro výchovu k toleranci a boji proti diskriminaci,“ míní.