Manželské etudy. Cesta ke štěstí vede přes vytrvalost

Manželské etudy

Manželské etudy. Cesta ke štěstí vede přes vytrvalost
Helena Třeštíková Foto:

Foto: Wikimedia Commons/Petr Novák

1
Komentáře
Lucie Sulovská
Sdílet:

Když dokumentaristka Helena Třeštíková začala v roce 1980 natáčet se šesti náhodně vybranými páry dokument Manželské etudy, měli to všichni velmi podobné; byli velmi mladí, čerstvě plnoletí, což patřilo k sociálním specifikům své doby (průměrný věk snoubenců v roce 1910 byl 28 let pro ženicha a 25,4 roku pro nevěstu; tedy výrazně bližší dnešku), pět ze šesti párů se bralo kvůli těhotenství a většina začínala i s dítětem v jednom pokojíku u rodičů. Povinně by se měli dívat všichni, kteří dobu minulou idealizují a nízkou porodnost pokládají za problém sociálních politik.

Cílem unikátního časosběrného projektu bylo dopátrat se příčin tehdy stále častějšího fenoménu u mladých manželství – rozvodu. Natáčení trvalo šest let, první díl byl odvysílán v roce 1986 a ke svým hrdinům se Třeštíková vrátila znovu po 20 a teď i po 35 letech, aby po stejnou dobu sledovala jejich životy. Manželské etudy tedy mohou sloužit jako svědectví o proměnách lidí a vztahů v různých dobách i životních etapách. Podobně jako britský časosběrný dokument Seven Up! mapující od roku 1964 až dodnes životy čtrnácti tehdy sedmiletých dětí.

Manželské etudy jsou sice mladší, ale v něčem přece jen bohatší. V případě Seven Up! se divák seznamuje s dětmi z naprosto odlišných sociálních podmínek. Na jedné straně děti ze sirotčince („charitativní internátní školy“) v East Endu, na druhé straně ze soukromé školy v Kensingtonu, kde sedmiletí caparti čtou The Financial Times a připravují se na studium v Oxfordu nebo Cambridgi. Jejich životy se pak odvíjejí zřetelně v intencích prostředí, do něhož se narodily. Manželské etudy naproti tomu začínají se šesti zcela průměrnými páry zglajchšaltované totalitní společnosti, kde je jakákoliv odlišnost nežádoucí a třídní rozdíly skoro neexistují.

Bilance je nešťastná, ze šesti párů se rozvedly čtyři. Ani v jednom případě v rozpadu manželství nefigurovalo domácí násilí nebo alkoholismus (to první se za nejasných okolností objevilo jen u páru, který zůstal pohromadě). Důvodem byly, řečeno hollywoodskou hantýrkou, „nepřekonatelné rozdíly“. Ty se ještě více obnažily v éře svobody; před revolucí se rozvedl jen jeden pár. A snad s výjimkou jednoho podivína, který nezávisle na manželce dospěl v harmonickou osobnost, nikdo nepůsobí, že by mu rozvod přinesl do života větší štěstí a harmonii.

U těch dvou párů, které spolu zůstaly, se v pokračování po 35 letech začíná objevovat cosi dosud nepoznaného: vyrovnanost, kterou by odpůrci monogamie nazvali setrvačností nebo rezignací. Víc si váží toho, že jsou spolu, a toho všeho, co ve dvou dokázali překonat. Je to běh plný zvratů, ale už něco uběhli od doby, kdy se na prahu plnoletosti postavili na startovní čáru. Rozvedení protagonisté mají naopak něco jako problém zakotvit; u některých se život zvrhl ve věčné restarty.

Vzít si z Manželských etud nějaké poučení, je poněkud složitější než u dokumentů, v nichž Třeštíková mapuje životy lidí na okraji společnosti. Tam je to jasné: Neskončete jako oni. Stejnojmenný film o feťačce Katce nám na základní škole pouštěli v rámci protidrogové prevence. Odjakživa jsem byla útlocitná a nesnášela jehly, takže to pro mě bylo utrpení. V případě Manželských etud je mým soukromým poučením toto: plnit úkoly a závazky, nehnat se prvoplánově za štěstím.

Páry, které se nerozvedly, měly množství důvodů, proč to udělat: začátky u rodičů, velmi problémové děti, neúspěchy v podnikání, dědické spory, psychické problémy. Nakonec i zásah policie, vykázání z bytu a několikaměsíční odloučení. Vždycky ale našly sílu to spolu přestát. Těžko říct, zda se milují, ale rozhodně si jeden druhého váží. To je hodnotné svědectví generacím s představami o lásce, která má být „vnitřním ohněm, trvalým uchvácením – bez vztahu k věku, plození dětí, běžnému životu, bez vztahu k vůli a účelnosti“, jak píše spisovatel John R. R. Tolkien v dopisu synu Michaelovi. Takové představy o vztazích jsou vysloveně zhoubné – staví na písku momentálních pocitů, nikoliv na pevných základech „old-school“ vlastností, jakými jsou úcta a sebezápor.

Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit