Češi byli hrozně nervózní, Poláci v pohodě

Jo, to bejvávaly na hranicích časy… Kryti ranní mlhou se z obou stran pohraničními hvozdy plíživě blížily sporé skupinky tichých mužů s batohy na zádech, v nichž přenášeli nebezpečný kontraband. Tiskoviny, knihy, časopisy, také na kus salámu a flašku rumu se místo našlo. Někdy se cosi popletlo a skupinky se nesešly, došly na jinou horu, někdy režimní pohůnci jejich stopy vypátrali a ze zálohy je zákeřně přepadli a pak na stanici odvlekli. Protože spřátelené ty země sice na oko byly, ale běda kdyby se poddaní chtěli sejít bez svolení vrchnosti! Jo, to bejvávaly na hranicích časy.

Minulý týden (25. 4.) se Knihovně Václava Havla sešli někteří účastníci těchto dramatických a legendárních dějů odbojové turistiky. Šlo o setkání Polsko-československé solidarity (Solidarność Polsko-Czechosłowacka), což byla organizace, jejíž kořeny sahají do začátku 80. let, do doby krátkého svobodného působení svobodných odborů Solidarność, pak přečkala výjimečný stav a na konci 80. let už působila jako suverénní součást širokého opozičního proudu – samozřejmě v Polsku, kde vznikla (ve Wrocławi – Vratislavi) a kde mělo všechno jaksi větší, ba masovější rozměr. Jak říkal v souvislosti s Poláky Václav Havel, čeští disidenti byli generálové bez vojska, oni, Poláci, se kterými se čeští disidenti sešli na Sněžce poprvé v létě 1978, byli už tehdy generálové s vojskem. Přesto Čech může s jistým pocitem zadostiučinění konstatovat, že Poláci měli o nás zájem, že o nás stáli, protože touha kamarádit se s Čechy a myslet si o nich to lepší (třeba že jsou vtipnější, spořádanější a vůbec tak nějak civilizovanější) je jedna z obdivuhodných polských vlastností. A my bychom si jí měli vážit – dokud je to ještě definitivně nepřešlo.

Při tom setkání v Knihovně se představovala kniha Hranicím navzdory, dílo dvou polských historiků (Lukasz Kamiński, Grzegorz Majewski) a jednoho českého – Petra Blažka: knihu vydal Ústav pro studium totalitních režimů a má 317 stran a řadu pozoruhodných obrazových příloh. Její četba má pro generaci, která ještě zažila při vědomí poslední roky totality, ba aspoň trochu se dění účastnila, poněkud sentimentální rozměr: za sebe mohu říci, že koncem 80. let bylo Polsko zemí, na niž člověk hleděl s nadějí, ba láskou, z níž si velkou část ponechal v srdci.

V roce 1987 byly v Polsku poměry už dozrálé k tomu, aby v prostředí opozice vznikl plán na pravidelný přísun kontrabandu – nikoli bavlněných triček, která se tehdy z Polska také pašovala, ale opozičních tiskovin: polsky se tehdy snažil číst, a většinou s úspěchem, každý opozičně laděný mladík. U zrodu plánu stáli dva vratislavští třicátníci, Mieczysław „Ducin“ Piotrowski a Mirosław Jasiński: oba byli minulý týden v Praze. Ti vytipovali v Kladské kotlině místa, kde by se mohli „pašeráci“ setkávat, jenže k prvnímu setkání nedošlo, protože kopce stejného jména (mělo jít o Borůvkový vrch) byly dva – a Češi šli na jiný než Poláci. Ostatně, první setkání opozice, ještě bez pašování, dopadlo deset let předtím, v roce 1978, stejně: to se vytipovalo místo u Obří boudy u Sněžky. Češi tam přišli, Poláci ne, protože nevěřili, že to Češi zvládnou. Pak už se to snažili napravit… 

V knize je zmínka o návštěvě Mirosława Jasińského na přelomu dubna a května 1987 v Praze: bydlel u Uhlů, sešel se s Václavem Havlem i s Ludvíkem Vaculíkem a také se skupinou mladých redaktorů samizdatového časopisu Revolver Revue: Ivanem Lamperem, Jáchymem Topolem, Alexandrem Vondrou a Ludvíkem Hradílkem. Všichni měli chuť jít do toho. Brzy se přidala další skupina, již tvořili aktivisti ze Zlína (tehdy ještě Gottwaldova) kolem Stanislava Devátého – ten polských kontaktů využije, když je koncem roku 1989 nucen přejít do ilegality, a ztratí se na pár měsíců ve Wroclawi. V knize se dočítám, jak důmyslně, a přitom jednoduše byla konspirace vymyšlena, v tom byli Poláci dobří. Stačilo prosté sdělení od Anny Šabatové, že „Anita přijede do Prahy sedmadvacátého“, od čehož se odečetly tři dny, přičemž čas setkání – v pravé poledne – byl vždy stejný. Batohy, které měli pašeráci na zádech, byly totožné, takže obě skupiny se vracely se stejným ruksakem. To byla taky polská finta. Celkem došlo přibližně ke třiceti pašovacím setkáním. Člověk, který se v těch letech dostával k samizdatu, se již nedivil, proč je toho tolik polsky. 

Nebyla to však vždy selanka. Zmínění Jáchym Topol a Ivan Lamper se na dobrodružnou stezku vydali několikrát, když šli prý počtvrté, 12. června 1988, jen kousek na polské straně krkonošských hranic je chytli polští milicionáři. Převezli je do Szklarske Poręby a pak do Jelení Hory, odkud je po dvou dnech poslali do Československa. Příběh má v Topolově podání (v knize Nemůžu se zastavit) rysy směšnohrdinské historky: „mířili na mou hruď plnou ušlechtilosti hlavní automatu“. V knize čteme střízlivější svědectví z polské strany, od Ewy Kapałowé: „Češi byli hrozně nervózní, jim hrozilo vězení doopravdy. Požádala jsme pohraničníky o cigarety pro ně. Pár mi jich dali. Jeden z Čechů strašně moc kouřil…“ Myslím, že Ivan Lamper to nebyl. 

Mimochodem, Anna Šabatová, dnešní ombudsmanka, na onom setkání v Knihovně vzpomínala na to, že to byla pravděpodobně ona, koho jako první napadlo, že by se polští a čeští (Slováci byli minoritní) disidenti mohli sejít na hranici. Napadlo ji to, když si v roce 1978 prohlížela mapu Krkonoš a s úžasem se z ní dozvěděla, že existuje nějaká Stezka československo-polského přátelství, která je z obou stran přístupná – Petr Uhl jí to potvrdil. Kdo by to byl do těch socialistických zemí řekl, že něco takového povolí?! Však oni to ani nemysleli vážně…