Arnaud Beltrame, muž staré Evropy

Francii uchvátil hrdinský čin četníka Arnauda Beltrama, jenž vyšel vstříc smrti, jen aby zachránil život ženy, kterou džihádista, naturalizovaný Maročan Radouane Lakdim, držel v supermarketu. Byla to Julie, čtyřicetiletá pokladní, máma od dětí. Profil útočníka nemá cenu moc rozvádět, je to pořád ta samá písnička – mladý muž, zasloužilý kriminálník, islamista v hledáčku úřadů. Podle sousedů normální kluk (už někdy sousedé říkali něco jiného?). Jen jedna věc je zaznamenáníhodná, ač nepřekvapující, a možná vysvětluje ty sousedy. Noc po útoku musela policie obklíčit blok, kde terorista bydlel, protože se tam shromažďovala místní mládež a vyjadřovala vrahovi podporu.

V té době Arnaud Beltrame bojoval o život v nemocnici. Pachatel ho nejméně čtyřikrát postřelil a ještě bodal nožem do vrchní části těla včetně hlavy. U lůžka vedle jeho ženy Marielle stál také otec Jean-Baptiste, řeholník z l’abbaye de Lagrasse, kláštera na jihu Francie, nádherného místa pro letní dovolenou. Řeholníci v tomto klášteře dosud slouží mše pouze v latinském ritu, který se organicky vyvíjel od starověku a byl v západní církvi sloužen až do roku 1969, kdy církevní otcové rozhodli, že se pro dnešní dobu nehodí. Starobylý obřad a způsob života podle přísné augustiniánské řehole ale přitahuje množství mladých lidí, a tak klášter netrpí nedostatkem mnichů ani věřících. Arnaud Beltrame také navštěvoval bohoslužby v tomto klášteře. Vzpomínka Jeana-Baptista dává lépe nahlédnout do charakteru tohoto statečného a nekonvenčního muže.

„Jen náhodou jsem při jeho návštěvě našeho kláštera – kulturní památky – poznal podplukovníka Arnauda Beltrama a jeho ženu Marielle, kterou si občansky vzal pár dní předtím. Vzájemné sympatie se probudily velmi rychle a snoubenci mě požádali, abych je připravil na církevní sňatek, který se měl konat letos 6. června. Společně jsme proto strávili v průběhu dvou let hodiny studiem toho, co je to manželský život. V prosinci jsem požehnal jejich dům a již jsme dokončovali všechny kanonické náležitosti. Arnaudova velmi krásná žádost o uzavření manželství mi přišla čtyři dny před jeho hrdinskou smrtí. Mladý pár přicházel do kláštera pravidelně na mši i na hodinky a katecheze. Byli součástí skupinky v Narbonne, naposledy tam byli minulou neděli.

Inteligentní, sportovní, výřečný a přirozený vůdce, Arnaud se nerozpakoval hovořit o svém obrácení. Narodil se do jen málo věřící rodiny a ve třiatřiceti, v roce 2008, prožil opravdové obrácení. První svaté přijímání a biřmování obdržel po dvou letech katechumenátu v roce 2010. Po pouti do Sainte-Anne-d’Auray v roce 2015, kde prosil Matku Boží, aby našel ženu svého života, potkal Marielle, ženu hluboké a mlčenlivé víry. Zasnoubili se v bretaňském opatství Timadeuc o Velikonocích 2016. Nadšený četník odjakživa žil vášní pro Francii, její velikost, dějiny a křesťanské kořeny, které znovuobjevil při svém obrácení.

Když se vydal za rukojmí, patrně ho vedla ctnost hrdinství, protože pro něj být četníkem znamenalo chránit. Znal ale riziko, které na sebe bere. Byl pamětliv i svého slibu církevního sňatku, který dal Marielle, kterou si již dříve vzal občansky a kterou miloval něžnou láskou, jak mohu dosvědčit. A tedy? Měl právo vzít na sebe takové riziko? Myslím, že jen víra může vysvětlit šílenství této oběti, kterou dnes všichni obdivujeme. On věděl, že nám řekl [Pán] Ježíš: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své přátele. Věděl, že stejně jako jeho život začínal patřit Marielle, patřil také Bohu, Francii a jeho bližním v nebezpečí. Věřím, že jedině křesťanská víra vedená ctností lásky ho mohla pohnout k takové nadlidské oběti.

Mohl jsem k němu přijít do nemocnice v Carcassonne včera večer kolem 21. hodiny. Četníci, lékaři a sestry mi uvolnili cestu s velikou laskavostí. Žil, ale byl v bezvědomí. Dal jsem mu poslední pomazání a apoštolské požehnání in articulo mortis. Marielle mi v modlitbě odpovídala. Byl pátek před květnou nedělí, přesně před začátkem Svatého týdne. Zrovna jsem se za něj pomodlil nónu a křížovou cestu. Zeptal jsem se ošetřujícího personálu, zda by někde blízko sebe nemohl mít zázračnou medailku Panny Marie. Chápavá a profesionální, jedna ze sester mu ji připevnila na rameno. Nemohl jsem je oddat, jak se to nešikovně píše v jednom článku, protože nenabyl vědomí. Arnaud nikdy nebude mít tělesné potomky. Ale věřím, že jeho překvapující hrdinství najde následovníky připravené dát dar vlastního života Francii a pro křesťanskou radost.“

Tolik text Jeana-Baptista, trochu patetický; ale náboženství je patetické ze své podstaty. S patosem přichází o svou emocionální stránku a stává se jen souhrnem předpisů. Ale nese poselství o tom, že Arnaud Beltrame nebyl člověkem dneška. Byl to oddaný katolík s láskou k francouzské historii, který čerpal sílu v hradbách kláštera ze 7. století a v latinských bohoslužbách zahalených oblakem kadidla. Bylo mu dobře v obrazech a oparech, z nichž se kdysi na okraji vyhasínající civilizace začal rodit nový svět. Kdyby se nestal hrdinou, našla by pro něj jiná pojmenování – sentimentalista, nostalgik, tradicionalista. Mniši z kláštera v Lagrasse každý den vstávají ve tři ráno, aby celý den zasvětili modlitbám za svět a lidstvo – dovolují si být tak pozemsky neužiteční, že se jejich existence nedá obhájit před světem tím, že „oni přece pracují pro chudé a nemocné“.

Někteří srovnávají Arnaudův čin s obětí polského kněze Maximiliána Kolbeho. Ten zemřel mučivou smrtí v Osvětimi, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem za to, že z tábora předtím jeden vězeň utekl. Výběr byl náhodný, padl i na seržanta polské armády Franciszka Gajowniczka. Začal sténat: „Moje ubohá žena! Moje děti! Co si počnou?“ Není přesně známo, co Kolbe řekl, ale jedna z verzí zní takto: „Jsem polský katolický kněz. Rád bych zaujal jeho místo, protože to on má ženu a děti.“ Po dvou týdnech dehydratace a hladovění byl Kolbe stále naživu. Stráže mu poté vstříkly do žil injekci fenolu.