Černínský palác v úpadku

Po čtyřech měsících bezvládí se před českou diplomacií konečně otevírá vyhlídka na to, že jí bude opět velet řádný ministr. Nominace Tomáše Petříčka (36) z ČSSD působí na první pohled tragicky, jako poslední tažení strany, která už nemá kde brát.

Karel Schwarzenberg mluvil o „ostudě a znehodnocení tohoto klíčového ministerstva“. Myslí se tím Petříčkova do očí bijící nezkušenost. Jeho dosavadní kariéra se rozvíjela po dvou kolejích: Evropský parlament a Praha 7, kde aktuálně kandiduje na starostu. Ale i v tom Evropském parlamentu byl pouze asistentem europoslance Miroslava Pocheho. Takže šéfem Černínského paláce se stává asistent jednoho poslance relativně málo významného parlamentu, byť ve Štrasburku.

Petříčkovu nominaci ale můžeme uchopit i za mnohem pozitivnější konec. Budoucí ministr (nepředpokládá se, že by ho prezident Zeman odmítl jmenovat) mluví dobře anglicky a obstojně francouzsky. Taky je pro chod úřadu nekonečně lepší nějaký ministr než žádný. Skončí dosavadní bezvládí, kdy na ministerstvo jednou týdně docházel, tedy řídil ho na pětinový úvazek, předseda ČSSD a ministr vnitra Jan Hamáček. Zatřetí je třeba si připustit, že slabá figura ministra není jediným zdrojem slabosti Černínu. Ministerstvo zahraničí už nikdy nebude ten klíčový resort, jak si ho zapamatoval Karel Schwarzenberg.

Doba transakční

Někteří seniorní diplomaté v soukromých rozhovorech datují bezvládí na ministerstvu nikoli od letošního června, kdy byla ustavena Babišova vláda bez řádného ministra zahraničí, ale fakticky od jara 2014, kdy se šéfem diplomacie stal Lubomír Zaorálek.

Jak je známo, Zaorálek tehdy vedl poziční války ve své straně a za podporu Mladých sociálních demokratů, které potřeboval, aby udržel funkci místopředsedy, na sjezdu v březnu 2015 zaplatil tím, že této skupině otevřel dveře do úřadu. Do diplomacie tehdy vstoupila nikoli po odborné, ale po politické lince téměř stovka mladších lidí, které lze nějak přiřadit k ČSSD. Většinou jsou v nižších pozicích, část z nich už ovšem za ty tři roky vyjela na zahraniční mise. „Taková politická invaze jako za Zaorálka, to se nedělo ani za Kavana,“ kroutí hlavou nejmenovaný veterán české diplomacie.

Půl roku Martina Stropnického od Vánoc 2017 do prázdnin 2018 lze označit za ztracený čas. Hlavním vkladem Stropnického bylo to, že na ministerských poradách obsluhovali účastníky číšníci. Bylo zřejmé, že stříhá metr, aby mohl sám vyjet na ambasádu, nakonec byl poctěn Tel Aviv.

Od červnového příchodu Miroslava Pocheho, jehož odmítl jmenovat prezident, a premiér ho tedy ani nenavrhl, se datuje přímé bezvládí. Poche dál vykonává mandát poslance Evropského parlamentu za ČSSD, na ministerstvu působí jako neplacený politický tajemník a šedá eminence. Od června je ministerstvo opět naplno v éře přízemních obchodů.

Miroslav Poche je člověk, který život pojímá jako řadu směn a služeb, které by ve své celkové bilanci měly být výhodné. Už při studiích na Fakultě sociálních věd UK v Praze organizoval systém opisování přednášek, kdy si posléze zápisky mohli koupit studenti, kteří na hodině chyběli. Celostátními médii se mihl poprvé před osmi lety, kdy vyšlo najevo, že z nějakých důvodů maskoval svůj sponzorský dar straně tak, že ho přepsal na další členy. Samozřejmě že i nástup na ministerstvo zahraničí byl plněním. Předseda strany Jan Hamáček má v Pochem důležitého spojence, který mu letos v lednu na volebním sjezdu ČSSD zajistil podporu mocné pražské organizace a později se podílel jak na odmítnutí první nabídky účasti v Babišově vládě, tak na přijetí té druhé, o něco výhodnější.

Přestože význam ministerstva zahraničí dlouhodobě klesá, vedení úřadu se rozkošatilo. Tabulkově má mít zahraniční služba osm náměstků, což je samo o sobě absurdně vysoké číslo. Prvních dvacet let nového státu bývali náměstci maximálně čtyři, ještě Karel Schwarzenberg, který byl ministrem do roku 2013, držel náměstky pouze tři. Z osmi náměstkovských míst je dnes obsazeno šest, zbývá tedy obsadit dvě. I o takzvané odborné náměstky se ale vedou politické hry. Náměstkem pro bezpečnost by se měl stát Martin Povejšil, který se vrací z Bruselu, kde velvyslancoval u NATO a posléze u EU. Povejšil má zkušenosti a autoritu, je přirozená volba, nicméně pocheovské vedení ministerstva mu zatím nabídlo jen o patro nižší pozici ředitele odboru. Povejšila by jako náměstka akceptovalo za předpokladu, že bude považován za de facto politického náměstka ANO (ačkoli na rozdíl například od náměstka Martina Tlapy člověkem ANO ani premiéra Babiše není). Kouzlo této aritmetiky spočívá v tom, že pak by zase pocheovci mohli reklamovat nějaký další post pro stranu – pravděpodobně místo odborného náměstka pro člena ČSSD, dosud státního tajemníka pro Evropu na Úřadu vlády Aleše Chmelaře. Výsledkem bude povážlivé rozmazání hranice mezi odbornými a politickými náměstky, kterou měl nalinkovat služební zákon přijatý minulou, sobotkovsko-babišovskou vládou.

Hlavní transakční pákou však z pohledu Pocheho skupiny v Černínu byly velvyslanecké nominace. Miroslav Poche dlouho věřil, že veto prezidenta – který ho nechtěl jmenovat oficiálně proto, že Poche v europarlamentu hlasoval tzv. prouprchlicky, ve skutečnosti spíš proto, že v prezidentské volbě Poche podporoval jeho soupeře – překoná. Takže se jeho skupina postavila proti záměru udělat novým velvyslancem v Číně viceguvernéra ČNB Vladimíra Tomšíka. Touto nominací by prezident vyhověl svému příteli, guvernérovi centrální banky Jiřímu Rusnokovi. Podobně se v létě zadrhlo jmenování Gustava Slamečky velvyslancem v Jižní Koreji. Slamečkovým životním partnerem je ředitel administrativní sekce a bezpečnosti v Kanceláři prezidenta republiky Jan Novák.

Nejpozději teď, kdy bylo oznámeno jméno Tomáš Petříček, hry na blokaci velvyslanců ztrácejí smysl. Vytvořil se předpoklad, že ta nejprimitivnější podoba transakční politiky bude opuštěna. Může se ale Petříček na Pochem emancipovat a řídit ministerstvo po svém?

Vyloučené to není. Pokud v komunálních volbách čeká v Praze sociální demokracii skutečně katastrofální, jednociferný výsledek, ze slovutné Pocheho mašinerie se stane stín sebe sama. Petříček už měsíc na ministerstvu pracuje jako první náměstek, disponuje tedy nějakou vlastní mocenskou základnou. O funkci prvního náměstka se střetl s jiným exponentem ČSSD Lukášem Kauckým, který už v Černínu byl – a vyhrál Petříček. Musí tedy v sobě nosit i nějaký mocenský pud.

Tam dole u řeky

Tady ale v první řadě nejde o jména mladých sociálních demokratů, která dosud (Petříček) nebo donedávna (Poche) širší veřejnost nezná či neznala. Jde o pozvolný úpadek ministerstva zahraničí, k němuž jsou situační i objektivní důvody.

Evropská politika, která po roce 1989 tvořila převážnou část naší zahraniční politiky, se nově dělá na Úřadu vlády. To je přímý následek Lisabonské smlouvy a je ironií dějin, že zásada ever closer union, tedy nekonečné integrace, postihla z ústředních orgánů českého státu nejdřív europeisty, kteří se právě na ministerstvu zahraničí dlouhodobě soustřeďovali. Sociálnědemokratická skupina, o níž byla řeč výše, dokonce i předchozí „schwarzenbergovce“ považuje za evropansky příliš vlažné. Ale je to vyšší, jaksi dějinný proces. V Rakousku odevzdal Sebastian Kurz ministerstvo zahraničí své nástupkyni loni v prosinci – a mezitím už stihl vyvést evropskou politiku z ministerstva zahraničí k sobě na kancléřský úřad.

V českém případě se k tomuto dějinnému vývoji přidává i tuzemské specifikum, osoba současného premiéra. Andrej Babiš má expanzivní povahu, takže si pod sebe převedl nejen evropskou politiku (když už jezdí na ty Evropské rady), ale například i všechno spojené s Visegrádskou skupinou. Ve vší nahotě se nové rozdělení sil projevilo před dvěma týdny, kdy Evropský parlament hlasoval pro disciplinární řízení s Maďarskem, a zatímco premiér podpořil Orbána, zastupující ministr zahraničí Hamáček podpořil šikanózní návrh EP. Hamáčkův postoj mohli zaregistrovat jen opravdoví fajnšmekři.

Kdyby ministerstvo v uplynulých měsících mělo řádného ministra a zaměstnanci od něho dostávali politické zadání, mohl by k Visegrádu vypracovat nějakou strategii středoevropský odbor MZV. Nic takového nevzniká. Na jiném důležitém a dlouhodobě podceňovaném poli by Černínský palác mohl hledat příští velké téma pro spolupráci s Washingtonem. Ani tady se po neuskutečněném plánu na radar v Brdech nic nového nelíhne.

Z ministerstva zahraničí se stává lehce nadbytečný prostředník, asi jako zastaraly telefonní centrály po nástupu mobilů. Velvyslanci v zahraničí zůstávají pro českou vládu důležití a profese velvyslance rozhodně ztrátou významu netrpí, ale víc než v minulosti se stává, že s nimi premiér telefonuje přímo.

Zvětšila se i skupina ambasád, kde si premiér dělá nárok určit velvyslance víceméně sám. Raným příkladem tohoto zájmu byla Budapešť. S Maďarskem Babiše nespojuje jen populární opozice vůči migrační politice Bruselu, ale například i mnohem účelovější odpor k reformě zemědělské politiky, speciálně k návrhu zastropovat dotace agrárním velkopodnikům. Dávno předtím, než Babišova vláda získala důvěru sněmovny, plánoval premiér do Budapešti poslat Tünde Barthovou, úřednici, která mu vedla kabinet na ministerstvu financí a později přímo Úřad vlády (a která prý je trnem v oku Babišově manželce Monice). Barthová však do Budapešti nechtěla a tak místo sebe doporučila ředitele tamní pobočky Czech Trade a svého známého Tibora Biala.

Bialova nominace se sice poté, co Hospodářské noviny v létě zveřejnily informaci, že Bial byl v Maďarsku členem pochybného řádu Vitéz, zadrhla. Přesto je česká ambasáda v Budapešti dosud fakticky vyňata ze standardního výběru velvyslanců.

Podobně si premiér ze systému určování velvyslanců vytáhl i české mise v Paříži, kam směřuje jeho kandidát Michel Fleischmann, a v Bratislavě. Tím se dostáváme k pojetí diplomacie jako odkladiště pro lidi, kteří Andreji Babišovi na předchozím místě překáželi nebo kteří pro něj pracovali a pracovali, až se mu stali břemenem. Takže do Bratislavy nastupuje dosluhující policejní prezident Tomáš Tuhý, jehož Babišovy Lidové noviny před dvěma lety nepravdivě skandalizovaly coby vynašeče policejních informací zločincům. Premiér Tuhému nedůvěřuje, protože ho kdysi jmenoval jeho osobní nepřítel, ministr vnitra Milan Chovanec. A na jakém postu skončí neúspěšná pražská primátorka Prahy Adriana Krnáčová, to se zcela jistě nedozvíme před komunálními volbami, aby na hnutí ANO neulpěl trafikantský odér.