O dlouhém čekání na metro D

KOMENTÁŘ

O dlouhém čekání na metro D
Otázka je, zda jsme dost bohatí na to, abychom si mohli dovolit takové stavby nestavět, nebo je zdržovat tak dlouho, až děti, které kdysi hleděly na smělé čáry na mapách, mezitím zešediví, píše Marian Kechlibar. Foto: Metroprojekt
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Některé věci v životě se odehrají náhle, nebo aspoň rychle. Zlomíte si nohu, v kuchyni vybuchne plyn, kdesi v Číně se vynoří nový koronavirus a během pár měsíců se plní jipky o dvanáct časových pásem dál. Vesměs jsou nepříjemné, až brutální, ale aspoň dokážou mobilizovat vaše síly.

Pak jsou jevy „mezilehlého“ charakteru, na které se ve skutečnosti sbírá celá léta, ale samotný zlom je náhlý: rozvod, infarkt, vypuknutí války. Zpětně se dá celkem jasně zmapovat, jak se situace zhoršovala, koronární cévy ucpávaly, manželské hádky se stávaly častějšími, propaganda systematicky pracovala na odcizení obou národů atd. Ale stejně je ten náhlý předěl šokující a některé lidi aspoň vyburcuje k tomu, aby s sebou něco začali dělat.

 

A třetí kategorií jsou plíživé procesy, se kterými si skoro nevíme rady, protože probíhají na příliš dlouhých časových škálách, než aby si jich někdo pořádně všiml. Rozhlédnete-li se kolem sebe, zjistíte, že moderní civilizace je jich plná: tak například obezita, která postihuje čím dál větší část populace. Nebo klesající porodnost, která ve vyspělém světě už dávno nestačí ani na prostou reprodukci obyvatelstva. Rostoucí státní zadlužení. Inflace, užírající lidem z těžce vydřených peněz. Neustálé množení úřednictva, a to i přesto, že každá vláda slibuje redukovat byrokracii. V soukromé sféře bychom mohli poukázat na nenápadný proces, při kterém se z Googlu, Facebooku či Twitteru stali páni nad tím, o čem veřejnost smí nebo nesmí mluvit.

Jedním z takových plíživých procesů je NIMBY („Not in my backyard“), neorganizované, ale přece jen mocné hnutí, kterému se podařilo téměř úplně zablokovat jakýkoliv rozvoj měst a infrastruktury. U nás má NIMBY mimořádně úrodnou půdu, protože naše legislativa je velmi vstřícná vůči občanské společnosti, což s sebou bohužel nese ten efekt, že jeden pilný kverulant může zastavit třeba deset záměrů naráz; v nejlepším případě proto, že chce výpalné, v nejhorším z principu (ti jsou nejvytrvalejší). Jednomužné organizace jako „Voda z Tetčic“ dokážou papírovou válkou zdržet i banální projekty typu zdvojkolejnění existující trati po celá desetiletí. Zákon jim vychází vstříc a všichni jsme si na to jaksi zvykli, stejně jako na tu obezitu a tištění peněz. Stejně by ale stálo za to zamyslet se, jestli přece jen není potřeba reforma. Zvláště při pohledu na sousední Polsko, které nás ve stavbě silnic a železnic nechává tak daleko za sebou, že už to není ani legrace. Při pohledu na Poláky si totiž ani nemůžeme namlouvat, že ten problém mají všichni. Nemají. Máme jej my a je to náš problém.

Slavnostně zahájená stavba metra D budiž příkladem. Poprvé se modrá čára na schematických plánech rozvoje metra objevila už v 80. letech 20. století. Než se přestřihla páska na staveništi, trvalo to čtyřicet let – plánování, papírování, soudních tahanic, vykupování pozemků atd. Rada hlavního města Prahy odsouhlasila stavbu na podzim roku 2013; trvalo ještě skoro devět let, než skutečně začala. Proč?

Otázka technologie ani peněz to rozhodně není. Zhruba čtyřicet let to trvalo od prvního letu bratří Wrightů, ještě na vrzavé dřevěné konstrukci, k odpálení první balistické střely (A4, budoucí V2). Metro je proti tomu technicky jednoduchý záměr a Česká republika, potažmo Praha, je dost bohatá na to, aby si mohla dovolit linek metra třeba pět.

Otázka je, zda jsme dost bohatí na to, abychom si mohli dovolit takové stavby nestavět nebo je zdržovat tak dlouho, až děti, které kdysi hleděly na smělé čáry na mapách, mezitím zešediví. Jejich neexistence má totiž naprosto konkrétní důsledky, třeba neustálé zácpy na příjezdových komunikacích, nekonečné kolony autobusů a aut na Vídeňské, exhalace, hluk, stres a zdravotní škody.

Netvrdím, že je potřeba stavět dálnici přes Hradčany, jako by to udělali někde v Číně. Ale dávno jsme upadli do opačného extrému, který je zcela stejně škodlivý. Musíme s ním něco dělat, a to přesto, že potrefené organizace budou křičet ostošest a obviňovat kdekoho z populismu a ničení přírody. Jinak bychom mohli dopadnout stejně jako předešlé vtělení polského státu, šlechtou ovládaná Konfederace, kde měl každý velmož právo veta – a kterou si koncem 18. století rozdělily mocnější státy mezi sebou, protože v naprostém ochromení už nedokázala ani zajistit vlastní obranu.

Knihy Mariana Kechlibara.
Knihy Mariana Kechlibara. Foto: Marian Kechlibar

 

×

Podobné články