Etiopští lvi v Blatné

Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile. Daňci v zámecké oboře v těch růžových dnech odhazovali poslední zbytky plachosti, nechávali se hladit po mokrých čumácích, zatímco jim z druhé strany padal trus rovnou do bedniček, které tam nastavili přičinliví zaměstnanci firmy Jana Böhma, krále mezi zahradníky, toho Bati v růžích, jak se mu tehdy říkalo.

Já si ještě pamatuju, že v Blatné bylo JZD, které se nejmenovalo Rudá řepa nebo Revoluční orba, ale hezky Blatenská růže, což byla samozřejmě drzost, když to prostě byl ukradený podnik toho Jana Böhma. Ten za první republiky na růžích zbohatl natolik, že se mohl koncem dvacátých let v Blatné nastěhovat do rondokubistické vily, které dal skromně, ale právem jméno Böhm – čili Čech. Kolem domu byla růžová zahrada, kde záhony byly rovněž do kruhu, tedy rondokubistické, jak je vidět na starých fotografiích. Dnes jsou kolem nastavěny bytovky a vila taky nějak zešedla a celý růžový průmysl je v Blatné jen vzpomínka: za socialismu přežíval v onom JZD, pak přišla léta devadesátá, privatizace, globalizace a bylo po růžích… Ale v roce 1929, tedy v roce hospodářské krize, Böhm zorganizoval v Blatné první přehlídku svých odrůd, kterým dával jméno třeba Jan Hus nebo Hubička nebo Maryčka Magdonova nebo taky Lída Baarová. A do Blatné se přijel na ně podívat předseda vlády, agrárník František Udržal, a s ním v jeden den dvacet tisíc lidí, většina zvláštními vlaky z Prahy a z Plzně, ale někteří sedláci, kteří se divili, že se na růžích dá tak zbohatnout, třeba ještě v koňských povozech. Taky tady byl v roce 1990 na skok Václav Havel, kterého ovšem o významu Blatné informovala jeho psycholožka Jitka Vodňanská, jež svou spirituální podstatu čerpala v dětství a v mládí z vod blatenských: chci tím jednoduše říct, že je z Blatné.

Blatná je ideálně položená v trojmezí, kde se setkávají jižní, západní a střední Čechy. Ladislav Stehlík (1908–1987), kdysi docela oblíbený písmák, kterého tak nesnášel Václav Černý a měl ho v Pamětech za pravzor českého podučitele, psal o té krajině jako o „zemi zamyšlené“ – tak se jmenuje celé to únavné veledílo a člověk na ty tři svazky popisu krajiny narazí v každé druhé slušné jihočeské rodině. A Stehlík, který bydlel přes kopec v Bělčicích, tím asi myslel, že je ta krajina taková nějaká podmračená a lid je taky takový hloubavý a těžkopádný, což Blatná ještě podporovala tím blátěným jménem. Evokuje to mokrost a rybníky v podmáčené krajině, blatouchy, puškvorec a koncert žab za jarních večerů. Ne moc úrodná pole se tedy jemně vlní a přelévají a bory šumí a tiše a ochotně přecházejí v kopce, na jihozápadě v Šumavu a na druhé straně v Brdy. Čechy jsou malé a hned pomalu končí, a to ještě na okrajích bydlel druhý lid, který byl vidět, že stačilo vylézt na věž.

Dalo by se ale také říct, že Blatná je ideální město českého středu, čímž nemyslím střed geografický, to by úplně nesedělo, ale střed jaksi emocionální a povahový. Je to město, které je spíš městečko, lidí tam bydlí tak akorát (přes šest tisíc), nikam se moc nehrnou a zůstávají na místě. Když tam pozvou redaktora z Prahy, pár se jich sejde v Kulturní kavárně Železářství U Šulců (snad jsem to napsal správně) a vydrží tam k redaktorově údivu klidně tři hodiny zamyšleně poslouchat jeho nesouvislý monolog. Načež následuje procházka s mladým historikem Petrem Chlebcem, který mu předvede Blatnou za tmy. Stín vržený zámeckou věží do vodního příkopu působil impozantně až přízračně. Kdysi v ní prý zazdili nějakou ubohou švadlenu, neboť se jim stále bortila stěna. Tento technologický postup už byl opuštěn, ale její zdmi tlumené kvílení je prý občas slyšet za podmračených nocí. Jako byla právě tahle.

Sympatické je, že Blatná má své velké časy dávno za sebou, ale nejspíš se z toho nijak nehroutí. Významem šla nahoru a pak zase dolů, takže jednu dobu tam měli okresní hejtmanství, po kterém tady zbyla velká c. a k. budova, ve kterém teď sídlí muzeum. Hlavní náměstí vypadá jako taková delší lepší ulice, široká tak akorát, aby se tam vešel volský potah. Je tam mariánský sloup, takže se dřív jmenovalo Mariánské, za první republiky po starostovi Zdráhalovi, pak chvíli po Stalinovi, teď Míru. Do bývalého hostince U Bílého lva tam přijel v červnu 1856 z Vodňan chudák Josef Kajetán Tyl, přespal tam a odjel umřít do Plzně. Připomíná to pamětní deska, poddruh deska předsmrtná. Zatímco tento hotel již dosloužil, naproti je hotel U Beránka, kde jsem přespal já a snad zatím neumřel, takže výskyt desky je nepravděpodobný.

Ty nejslavnější časy bychom asi umístili do šťastných dob pánů z Rožmitálu, rodu s kancem ve znaku. Zdeněk Lev se zasloužil o existenci dvou blatenských klenotů, nádherného kostela Nanebevzetí Panny Marie, opravdu skvostu české pozdní gotiky. A samozřejmě o již renesanční partie blatenské tvrze, na kterou si pozval, dneska by se řeklo, prestižního stavitele Benedikta Rejta, aby mu z toho udělal velmožské sídlo čili zámek, jak se slušelo na nejmocnějšího muže království. Jeho otec, švagr Jiřího z Poděbrad, Jaroslav Lev, byl ten, kterého znají milovníci školní četby z epochálního díla Aloise Jiráska Z Čech až na konec světa. V jistém smyslu by se dalo říct, že tento bestseller, nebo aspoň jeho název, byl naplněn v osudech posledních předúnorových majitelů zámku, manželů Bedřicha a Kornelie Hildprandtových, původem šlechtického rodu z Tyrolska, kteří se dostali na Blatnou koncem 18. století, a tak splynuli se zdejším krajem, že se počeštili, dokonce natolik, že Bedřich a dva jeho bratři podepsali na podzim 1938 ono slavné Prohlášení české a moravské šlechty k rozbití státu. To samozřejmě nehrálo roli, když jim už v roce 1947 zámek Češi zabavovali a když je pak v roce 1953 vyhazovali vůbec i z Blatné: museli bydlet patnáct kilometrů od města, ve vesnici Rojice, baron pracoval v Písku v elektrárně, Kornelie, dcera prvorepublikového diplomata Ferdinanda Vaverky, jezdila do Strakonic učit soukromě jazyky. A pak se stala zvláštní věc, že v roce 1959 byl v Československu na oficiální návštěvě etiopský císař Haile Selassie, který se z doby svého válečného exilu znal s otcem Kornelie, panem Vaverkou. A Vítězný lev z kmene Judova, jak zněl jeden z jeho titulů, vznesl dotaz, jak se rodina má. A když se zjistilo, že žijí v nuzném stavení kdesi na vsi, tak jim nabídl, aby se přestěhovali k němu do Addis Abeby. To samozřejmě musely schválit stranické a státní orgány, ale potomkovi krále Šalamouna a královny ze Sáby se jen tak neodmlouvá, a tak se opravdu manželé Hildprandtovi (baronovi už bylo 58 let) odstěhovali na kraj světa, do rohu Afriky, kde žili až do sklonku císařovy vlády v roce 1974: pak se odstěhovali na Mallorku, baron zemřel v roce 1981 v Mnichově, hraběnka se dočkala restituce a zemřela před dvěma lety v Blatné. Etiopie si prošla marxistickou diktaturou, několika hladomory, občanskými válkami, válkou s Eritreou a Somálskem, v poslední době populační explozí, takže možná by dnes zůstali Hildprandtovi raději v Rojicích. Já mám k té zemi zvláštní vztah, protože jsem bydlel dva roky na koleji s amharským studentem Bekelem a skoro jsem se stal rastafariánem. Celý život trochu sním o tom, že se tam jednou vypravím, ale asi zůstane u snění. Na zámku je jeden pokoj věnován etiopskému dobrodružství manželů, trochu to tam připomíná výzdobu v mé kolejní cimře, jenom plakát s Bobem Marleym chybí. Bekele ještě se dvěma kamarády zmizel někdy o prázdninách 1987 do západního Německa. Pak prý odjel do Ameriky. Na rozdíl od nás měli Etiopané pas, se kterým mohli cestovat na Západ. Se mnou se ani nerozloučil, protože, aspoň se to říkalo, na dva studenty byl nasazen jeden habešský fízl. Ach, Bekele, kde je tvůj konec? Kdybys to četl, dej vědět.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde