Norská bezpečnostní policie (PST) zadržela muže ve věku 20 let, který pracoval jako člen ochranky na americké ambasádě v Oslu. Se zprávou přišla agentura ...
Mladá liberální ikona, kterou je kanadský premiér Justin Trudeau, prohlásila, že „svoboda projevu má své limity“. Trudeau měl na mysli konkrétní událost, tedy nedávné islamistické útoky ve Francii. Přímo řekl: „Musíme si být vědomi dopadu našich slov, vlivu našich činů na ostatní, zvláště na ty komunity a populace, které stále zažívají velkou míru diskriminace.“
Nebo: „Dlužíme sami sobě, abychom jednali s úctou k ostatním a snažili se svévolně nebo zbytečně nezranit ty, s nimiž sdílíme společnost a planetu.“ Francouzský prezident Emmanuel Macron je do velké míry protějšek Trudeaua. Také mladý, liberální, technokratický. Vždy se od něj dalo očekávat, že bude mít ty „správné“ názory, ať už na globální oteplování, rasismus, uprchlickou krizi. Nyní však mluví úplně jinak než Trudeau.
V soukromí prý mluví o zápase s islamisty „na život a na smrt“. Jeho ministr vnitra odsoudil „islámský barbarismus“ a prohlásil, že je na čase, aby to byli islamisté, kdo budou cítit strach a šok z kroků Francie. Francouzi už toho mají dost. Vědí totiž, že toto není spor o jednu karikaturu Mohameda, která současnou vlnu násilí rozpoutala. Ve Francii se rozhoduje o to, kdo bude rozhodovat, co se vůbec smí říkat, jestli to bude francouzský stát, nebo islamisté.
To, co říká Trudeau, je typický „victim blaming“, obviňování oběti, že si za to může sama. Typickým příkladem je tvrzení, že si holka může za znásilnění, neměla si brát tak krátkou sukni. Liberálové podobné vyjádření oprávněné odsuzují. Jakmile dojde na islám, tak je to ale jiné. Trudeau vlastně říká: Francouzi si za současnou vlnu násilí mohou sami, neměli provokovat muslimy.
Není v tomto myšlení zdaleka sám. Například americká agentura AP tweetovala: „AP vysvětluje: Proč Francie vzbuzuje zlobu v muslimském světě? Její brutální koloniální minulost, tvrdá sekulární politika a tvrdě mluvící prezident, který je vnímán jako necitlivý k muslimské víře, to vše hraje roli.“
Politico Europe si zase odpovědělo na svou otázku „proč je Francie znovu a znovu cílem vražedných extremistů?“ takto: „Extrémní forma sekularismu a přijetí rouhání stimulovalo radikalismus v marginalizované komunitě.“ Titulek zprávy New York Times informující o tom, že francouzskému učiteli Samuelovi Patymu muslimský extremista uřízl hlavu za to, že žákům ukázal karikaturu Mohameda, byl silně zavádějící: „Francouzská policie zastřelila muže po smrtelném útoku nožem na ulici.“
Francouzům anglosaské naznačování, že si za útoky můžou, protože jsou nenapravitelní rasisté utlačující muslimy, už leze krkem. Podle nich anglosaská média vůbec nechápou podstatu problému, to, čemu Macron říká „islámský separatismus“, kdy se některé muslimské komunity dobrovolně izolují od zbytku společnosti a vychovávají své děti k nepřátelství vůči zemi, ve které žijí.
Tvářit se, že uříznutí hlavy na vyučování o svobodě projevu je jaksi očekávatelná a až oprávněná reakce, je zvrhlé. Tady jde však o něco mnohem většího, tedy jestli si francouzský stát udrží monopol na násilí, a tím pádem i na vynucování svých zákonů, nebo jestli tyto pravomoci si pro sebe zaberou islamisté.
Nemluvě o tom, že tři mrtví z Nice neměli s karikaturami Mohameda nic společného, byli to prostě jen lidé, kteří se modlili v kostele. Zdá se, že možná problémem nebude sekulární politika Francie.
Británie má naprosto rozdílnou politiku co se týče multikulturalismu. Francie se snaží, aby všichni přistěhovalci přijali francouzské hodnoty, Británie nechává své menšinové komunity na pokoji. Přesto v Británii došlo k řadě brutálních teroristických útoků. Vynucování „rovnosti, svornosti a bratrství“ asi nebude kořenem teroristických útoků.
Taktéž terorista z Nice nebyl žádným ubohým a chudým muslimem z předměstí, který byl zdrcen útlakem francouzského státu. Byl to migrant z Tuniska, který se teprve před měsícem vylodil na italském ostrově Lampedusa. Do Nice dorazil večer před útokem.
Pokud za útoky může francouzská „brutální koloniální minulost“, možná bychom se měli ptát, proč Francie nezažívá vlnu útoků od vietnamské komunity. Vietnam si pod francouzskou nadvládou také vytrpěl své.
Pravdou je, že politický islamismus si snaží vydobýt ve Francii autonomní postavení a v dlouhodobém horizontu i nahradit tamější zřízení. Proto Macron mluví o souboji „na život a na smrt“. Ví, že islamisté se nevzdají, on se také nevzdá. Macron může být liberální technokrat, ale je to především Francouz. Tak jako všichni Francouzi je naprosto přesvědčený o nadřazenosti francouzské civilizace včetně od revoluce ceněného sekularismu. Rozdíl je vidět například v sousední Belgii. Zatímco tam policie na ulicích strhává plakáty zobrazující Mohameda a učitel, který ukázal žákům nahou karikaturu muslimského proroka, byl vyhozen, ve Francii probíhají razie a francouzský Senát schvaluje usnesení, že „akademické svobody lze vykonávat, pouze pokud jsou v souladu s hodnotami republiky“. Francouzi přecházejí do protiútoku. Snad není pozdě.
00:02
