Český problém s krásou

Český problém s krásoukomentář
Komentáře

komentář

Ondřej Štindl

Pražský magistrát kontroloval napodobeniny historických vozidel, které v centru Prahy vozí turisty na vyhlídkové jízdy, skoro na každé našel nějakou podivnost – často jsou třeba registrované jako traktory či sněhové pluhy. Samozřejmě je to taky forma byrokratického nátlaku, přiznávám, že ho vítám. Ta auta historický střed hlavního města především hyzdí, způsob jejich registrace je v tom ohledu druhotný problém. Zároveň ale mám obavu, že se ty káry do centra Prahy v jeho dnešním stavu hodí. Možná dokonce vyjadřují jeho ducha. Soudobá, ošklivá a aušusová napodobenina aut, která ovšem byla velice krásná, jezdí městem, jehož původní krása v některých jeho frekventovaných místech prošla smutnou proměnou v napodobeninu sebe samé, jakousi svou pouťovou verzi, uzpůsobenou provozu a vnímání masového turismu s jeho rychlostí a zběžností, uštvanou honbou za instantními zážitky.

Nadávání na poměry v centru je oblíbené hobby obyvatel hlavního města, stejně jako volání po důraznější regulaci – skutečně by byla namístě. Terčem masového turismu ale Praha zůstane (spousta lidí by taky přišla o práci, kdyby se to změnilo), nemálo jiných evropských měst je na tom podobně. A nakonec – Češi také vítají, jak jsou dnes letenky levné, a jsou třeba i vděční za to, že se mohou podívat na místa dřív nedostupná. I pražští domorodci jsou rádi, že v jejich městě se pije dobré a levné pivo, není se ale co divit, že právě za ním přijíždějí hosti ze vzdálenějších končin. Většina místních asi netouží po tom, aby se z centra stala rezervace důsledně dodržovaného nočního klidu, kde jediným hlasitějším zvukem by bylo teskné troubení ponocného. Navíc – mezi těmi zástupy návštěvníků je mnoho těch, kteří sem přijíždějí skutečně poznat něco neznámého, třeba i ducha nějakého místa, podobně jako místní ho nacházejí mimo hlavní turistické taháky. Na ulici si jich člověk ani nevšimne. Těch druhých ano.

Praha ale není jenom obětí globálních okolností, poznamenala ji nadvláda nemyslícího nevkusu, z řetězu utržené vekslácké estetiky. V posledních letech se to snad lepší, jenomže i designové hipsterství se může okoukat, když je ho v ulicích trochu moc. A především mají Češi, zdá se, problém s krásou. Ten pojem v místním diskurzu prakticky absentuje (ani v jiných zemích Západu v současnosti není moc skloňován). V něčem je protikladný místní nátuře – spíš plebejské, spíš rovnostářské, má to svoje výhody, ale krása se do takhle pojímaného světa vejde jenom těžko. Samozřejmě krása nikoli ve smyslu pěknost, líbivost. Demokratická tedy není, nevzniká zprůměrováním názorů všech, natožpak rovnostářská. Pokrokářům se ten pojem nehodí, jejich ideálem je umění ideologicky konformní, pokračování špatného novinového komentáře jinými prostředky, vybízející k interpretaci v únavném a amuzickém argotu. Pojmu krása jako by se štítili i lidé, kteří se hlasitě hlásí ke konzervatismu, ti mají často sklon místo ní vynášet vágně definovanou až vulgární lidovost. Protože krása je také nárok, tak proč se mu vystavovat, je to bez ní jednodušší. Je to také důležitá konzervativní hodnota, významní konzervativní myslitelé a autoři minulosti o tom neměli nejmenší pochyby. „Krása spasí svět,“ tvrdil kdysi Dostojevskij. Soudobý chytrák v tom může vidět projev zaostalého idealismu. Uvidíme, kam se bez ní dohrabeme.

 

Související články