Bez ohledu na to, kam by konkrétně taktická jaderná zbraň dopadla, je cíl politický. Ne Ukrajinci. Ti koneckonců přežili Černobyl a ukazují, že jsou ochotni obětovat hodně, píše Martin Weiss.
Foto: Shutterstock
1
Kdy se budeme mít jako v Německu? Je populismus, který teď předvádí premiér Petra Fiala, ten správný a demokratický? Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Jiří ...
V Americe se ujal výraz „current thing“ – současná věc – pro téma, k němuž najednou všichni musí zaujmout stanovisko a žít jím, přesněji řečeno budit dojem, že jím žijí, aniž by toho o něm moc věděli. Tak dlouho (nebo spíš krátce), dokud tato současná věc není nahrazena novou současnou věcí a influenceři si nedají do své twitterové biografie nějaký nový symbol. Pak bude stará current thing okamžitě zapomenuta, nanejvýš bude jen příležitostně živořit.
Ukrajina byla na jaře „current thing“, ale pak byla vytlačena jinými tématy. A to daleko víc než v Evropě, kde se pozornost tolik nekmitala. Logicky, protože je Ukrajina blíž a protože dopady na energetickou situaci jsou mnohem markantnější. Jenže to, co se děje v Americe, je důležité, protože USA dodávají Ukrajině násobně více zbraní než všechny evropské země dohromady. A bez nich ukrajinské odhodlání a schopnosti nic neznamenají.
Proto je tedy důležité, že po Putinově mobilizačním projevu se z Ukrajiny znovu stala „current thing“. Přesněji řečeno z hrozby jaderné války. Tweet Elona Muska je toho nejvýraznější ilustrací. Pro člověka, který byl jednoznačně a aktivně na ukrajinské straně, jaderná hrozba okamžitě změnila kalkulaci a přišel s plánem, který fakticky znamená, že se Ukrajina musí zastavit a ponechat Rusku vojenské zisky. Ale Musk naprosto není jediný. Jak referoval minulou neděli z Washingtonu britský novinář Ben Judah: „Nejsem si jistý, jestli si lidé ve světě rusko-ukrajinské zahraniční politiky uvědomují, do jaké míry posledních pár dní všem konverzacím dominuje možnost – někteří si myslí, že pravděpodobnost –, že Putin použije na Ukrajině jaderné zbraně.“
V médiích a na specializovaných webech se objevují analýzy, jakou podobu by ruský úder mohl mít. Je to příležitost pro nukleární experty, kteří v posledních dekádách svého života příliš šancí ke slunění v paprscích pozornosti neměli. Znovu se oprašují znalosti o rozdílu mezi taktickými a strategickými jadernými zbraněmi, zaznívají doporučení, jaká je nejlepší studie kubánské jaderné krize z roku 1962, a podobně.
Spekuluje se o tom, jak přesně by ruské použití jaderné zbraně vypadalo. Demonstrační odpálení v Černém moři? Údery na ukrajinské bojové jednotky? Takto sovětská doktrína v době studené války počítala s taktickými jadernými náložemi – jako s frontovou zbraní. Jenže koncentrace ukrajinských jednotek nejsou nikde příliš velké a nejsou dost daleko od Ruska a jím ovládaného území. Takže úder někde na ukrajinském území pro odstrašení? Rovnou na Kyjev? Anebo stupňující se série úderů na menší města, tedy nástroj čistého teroru? To se jeví jako nejpravděpodobnější. Ale jak je to pravděpodobné?
A byla by z toho termonukleární světová válka?
Začněme od toho, že Putin si jistě všiml toho, že začít mluvit o jaderných zbraních je pro něj nejspolehlivější, jediný spolehlivý způsob, jak si získat pozornost. Bylo to tak na začátku války, když oznámil, že nařídil zvýšený stupeň pohotovosti jaderných jednotek. Jistě si byl vědom, že většina lidí netuší, že to znamenalo méně, než se zdá. Podobně mu teď jistě nevadilo, když se objevily zprávy, které mohly znamenat, ale nejspíš neznamenaly, že se v Rusku daly do pohybu jaderné jednotky.
Putin nechával příležitostně vyhrožovat jadernými zbraněmi své propagandisty nebo i oficiální, ale ve skutečnosti bezvýznamné zdroje, jako jsou sociální média ruských ambasád nebo Ramzan Kadyrov či bývalý prezident Medveděv. To je bezvýznamné. Jeho projev významný je. Nejenže jaderné zbraně znovu připomněl, ale i posunul svou oficiální jadernou doktrínu – od použití v případě, že je ohrožena samotná existence ruského státu, k ohrožení územní integrity. Která po formální anexi východoukrajinských provincií ohrožena je. To je třeba zaznamenat.
Na druhé straně je stejně tak třeba zaznamenat, že když byl v pondělí mluvčí Kremlu Dimitrij Peskov dotázán, co si myslí o výzvě čečenského vůdce Kadyrova k použití taktických jaderných zbraní, odpověděl, že „toto je velmi emocionální okamžik“, ale „i v obtížných chvílích by emoce neměly mít vliv“ na vyhodnocení situace, a odkázal na oficiální ruskou jadernou doktrínu. A to ohrožení územní celistvosti? Peskov řekl, že přesné hranice anektovaných území budou ještě předmětem „konzultací“.
Jaká by byla reakce americké vlády? Tím základním výchozím parametrem je, že bylo jasně deklarováno, že USA ani NATO nepůjdou do přímého vojenského střetu s Ruskem. K jaderné hrozbě vypadá komunikace tak, že Biden i jiní činitelé Putina varovali opakovaně – ale nespecificky, a to zcela záměrně. „Nesmírně vážné následky“, „katastrofické následky“ (ty použil nejnověji národněbezpečnostní poradce Jake Sullivan). A k tomu agresivnější hrozba, s jakou přišel penzionovaný generál David Petraeus – že by USA s NATO zlikvidovaly veškeré ruské síly na Ukrajině, na Krymu a v Černém moři. Petraeus nemá žádnou oficiální roli. Do jaké míry je v kontaktu s administrativou? Jaký má vhled do jejího uvažování? Jakou tam má dnes jeho slovo váhu? To je nejasné a řekl bych, že zcela záměrně.
Skutečná reakce Bidenova Bílého domu je přitom těžko odhadnutelná. Je známo – i jsme o tom v minulosti psali –, že v době Obamovy administrativy při jedné „válečné hře“ na úrovni náměstků bezpečnostních resortů dospěli účastníci k tomu, že by USA na ruský taktický jaderný útok neměly reagovat recipročním útokem. Měly by vyvinout diplomatickou iniciativu a Rusko izolovat. Jeden z účastníků tohoto cvičení, Colin Kahl, je dnes opět náměstkem ministra zahraničí v Bidenově administrativě.
Jak by taková diplomatická iniciativa vypadala? Bylo by jistě nasazeno hodně hashtagů na Twitteru. Ale v kategorii pro dospělé by se hlavně dalo Putinovi na srozuměnou, že kromě totálních hospodářských sankcí může počítat s umístěním jaderných zbraní na svých hranicích – v Polsku, v Pobaltí, ve Finsku. A Číně by se komunikovalo, že pokud nechce jaderné Japonsko, Jižní Koreu a Tchaj-wan, měla by působit na svého ruského partnera. Zabralo by to? Kdo ví.
Všechny kalkulace expertů jsou ovšem problematické v tom, že velká většina uvažování o jaderné válce se vždy zaobírala sovětsko- či rusko-americkým konfliktem. Pro situaci jaderného úderu na amerického víceméně spojence nemáme precedent. Nejbližší analogií pro současnou situaci je epizoda z války v Koreji, ovšem na americké straně. Velitel amerických jednotek generál MacArthur tehdy chtěl použít na bojišti jadernou zbraň. Prezident Truman mu to nedovolil. Jenže dnes tím, kdo vyhrožuje, není generál, ale přímo prezident.
V celé debatě ovšem převážně chybí jedna věc. Bez ohledu na to, kam by konkrétně taktická jaderná zbraň dopadla, je cíl politický. Ne Ukrajinci. Ti koneckonců přežili Černobyl a ukazují, že jsou ochotni obětovat hodně. Malá jaderná zbraň by zabila stovky či tisíce lidí najednou, ale to dnes už v této hrozné válce není tolik. Jistěže by zasažené území bylo dlouhodobě neobyvatelné, ale to je až dlouhodobý efekt.
Tím skutečným cílem je západní veřejné mínění. Na Muskově příkladě vidíme, jak je to účinné. A umíte si představit reakci Německa? Je to země, jež si smyslem ukrajinské války není jistá. Země, jež se v roce 2011 rozhodla zavřít své jaderné elektrárny, aniž by se v nich cokoli stalo. Země, v níž v 80. letech působilo masové mírové hnutí, aktivizované rozhodnutím NATO rozmístit rakety středního doletu. Pokud by někdo nepřežil ruský jaderný útok na Ukrajinu, tak Německo.
V tu chvíli by značně stoupla pravděpodobnost, že by Západ opustil Ukrajinu. Buď s transatlantickou roztržkou, nebo bez ní. Pokud Putin na něco pomýšlí, tak na tohle. Nevíme, jak šílený je a jak daleko je ochoten jít. Ale v zásadě by mohl vyhrát jen jaderným vyhrožováním.
00:02
