Tajné dokumenty USA: Jak Rusové jednali s Američany o okupaci Československa
KNIHA DOKUMENTŮ
Dvacátého srpna 1968 ve 20.15 hod. washingtonského času přijímá americký prezident L. B. Johnson sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina. Ten s ním nejdřív tlachá o nedůležitých věcech, třeba o tom, kdy se prezident zase vrátí na svůj ranč. Náhle si Dobrynin jakoby vzpomene: „A teď, pane, prezidente, mám naléhavou instrukci od své vlády, abych vás informoval o vážné záležitosti. Přečtu to.“ Také tato sovětská lež má krátké nohy: vláda Československé socialistické republiky se prý „obrátila na spojenecké státy včetně Sovětského svazu se žádostí o poskytnutí přímé pomoci včetně pomoci vojenských sil“. Tyto kroky jsou údajně „plně diktovány zájmem o posílení míru“. Překvapený Johnson řekne: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“
Slova „podívám se na to ráno“ dala název celé knize, jejíž podtitul zní Pražské jaro 1968 v tajných dokumentech ministerstva zahraničí USA. Tato publikace přináší výběr a český překlad 37 textů z prosince 1967 až září 1968, které se cele nebo převážně týkají politického vývoje Československa v té době a jeho zahraničních souvislostí. Překlad z anglickojazyčných originálů pořídil a komentuje novinář a diplomat Tomáš Smetánka.
Čteme tu bystré analýzy i nenaplněné spekulace, například v telegramu z velvyslanectví USA z 2. prosince 1967 už se správně předpovídá výměna „Novotného v prezidentském úřadě stárnoucím generálem Svobodou“, místo Dubčekova mocenského vzestupu však Američané vyslovují mylnou prognózu o převzetí funkce prvního tajemníka ÚV KSČ „tajemníkem Kolderem“. A dodávají: „Spisovatelé zatím zůstávají potichu.“ Atd.
Absurdnost sovětské lži o invazi na žádost československé vlády je umocněna kontextem, v němž zazněla. V amerických dokumentech je schůzka Johnsona s Dobryninem zaznamenána takto:
Prezident zahájil schůzku otázkou, jak se má velvyslanec Dobrynin a předseda sovětské vlády pan Kosygin. Pak sdělil, že předchozí vever na ranči viděl barevný film a že byl moc dobrý. Byl to film pořízený v Glassboro, když se prezident setkal s Kosyginem.
Pan Dobrynin řekl, že by ho byl rád viděl, a prezident mu řekl, že to bylo pěkné od Kosygina i od něho. Prezident řekl, že bylo zvlášť dobré, když mluvil k lidem, kteří se shromáždili před domem.
Pan Dobrynin řekl, že to asi byli studenti. Prezident odpověděl: „A vy jste si mohl myslet, že to byl…“ Pan Rostow, prezidentův bezpečnostní poradce, do toho vstoupil: „Agitátor.“
Prezident řekl: „No, mohl jste si myslet, že by to mohl být okresní soudce z New Jersey, prezident Spojených států nebo kdokoli.“ Pan Dobrynin se těmto prezidentovým slovům zasmál. Prezident dodal, že to bylo plné barev, protože děti měly červené, modré a zelené oblečení – různé barvy. Pan Dobrynin se zeptal prezidenta, jestli někdy viděl Pochod mládeže (nebyl si jist názvem), a řekl, že to byla skvělá podívaná, hodně barevná, a spousta lidí. Řekl, že bylo zajímavé to vidět.
Prezident sdělil Waltu Rostowovi, že ministr zahraničí Dean Rusk bude v devět hodin v televizi a že by to měl vidět.
Prezident pravil, že se přijel dát ostříhat, protože na ranči nemá holiče, a nato se pan Dobrynin zeptal: „Proč ne?“ Oba se zasmáli. Pan Dobrynin se pak prezidenta zeptal, jestli bude na ranči dlouho. Prezident mu předtím řekl, že ráno odjíždí na ranč. Odpověděl, že tam zůstane, jestli nezemře prezident Eisenhower. Řekl, že by tu musel být druhý a možná třetí den – je to šestidenní záležitost. Pátý den ho ale odvezou do Kansasu, a on, prezident, neví, jestli tam pojede, nebo ne. Prezident řekl, že prezident Eisenhower měl ten den další infarkt.
Pan Dobrynin řekl: „Má pořád silné srdce, když po tolika infarktech pořád žije. To je neuvěřitelné.“ Prezident sdělil panu Dobryninovi, že on, prezident, měl jeden infarkt a málem to nepřežil. Řekl, že mu tlak najednou klesl na nulu a že ho odpočítali. Řekl, že si mysleli, že je po něm.
Pan Dobrynin řekl: „To je hodně nebezpečné… dřív se dával nějaký stimulant nebo něco. Jinak se nedalo dělat nic. Nebyly operace, nic konkrétního. Nedalo se nic dělat – zvlášť v takovém věku. A dnes, i v naší zemi, dnes máme velice dobré chirurgy – ale … až doteď nebyla ani jedna operace.“
Prezident řekl, že otevře úplně nové, jiné a komplexní problémy.
Pan Dobrynin řekl: „O to jde.“
Prezident pak panu Dobryninovi nabídl fresku, dietní nápoj citrusové chuti, a zeptal se ho, jestli ji někdy pil. Pan Dobrynin řekl: „Ne, je to silné?“
Prezident mu řekl, že neobsahuje žádný alkohol, nemá žádné kalorie, a pan Dobrynin chtěl vědět, jak to udělal. Prezident řekl, že musí shodit nějaká kila a že už zhubl o tři nebo čtyři.
Pan Dobrynin dále řekl: „A teď, pane prezidente, mám naléhavou instrukci od své vlády, abych vás informoval o vážné záležitosti. Přečtu to.“ Prezident ho požádal, aby četl trochu hlasitěji, protože trochu hůř slyší, ale nechce si brát naslouchátko. Pan Dobrynin pokračoval: „Kosygin mě osobně požádal, abych vás navštívil a řekl vám jménem své vlády následující. Přečtu to, co vám mám sdělit.‚Vláda Sovětského svazu pokládá za nezbytné Vás osobně, pane prezidente Johnsone, informovat o následujícím. V souvislosti s dalším zhoršením situace, které způsobilo spiknutí vnějších a vnitřních sil agrese proti existujícímu společenskému řádu v Československu a proti státnosti založené ústavou této země, se vláda Československé socialistické republiky obrátila na spojenecké státy včetně Sovětského svazu se žádostí o poskytnutí přímé pomoci včetně pomoci vojenských sil. Sovětská vláda opakovaně konstatovala, že události v Československu a okolí se dotýkají životních zájmů Sovětského svazu a řady dalších států, spojených příslušnými smluvními závazky, a že ohrožení socialistického řádu v Československu představuje zároveň ohrožení základů evropského míru a světové bezpečnosti. S ohledem na to sovětská vláda a vlády spojeneckých zemí společně rozhodly, že vyhoví žádosti vlády Československé socialistické republiky a poskytnou nezbytnou pomoc československému lidu. V souladu s tím sovětské vojenské jednotky dostaly rozkazy ke vstupu na území Československa. Samozřejmě budou z území Československé socialistické republiky bez prodlení staženy, jakmile bude současná hrozba bezpečnosti odstraněna a dojdou k závěru, že další přítomnost spojeneckých jednotek už není potřebná. Přejeme si, aby prezident Johnson věděl, že naše kroky, které podnikáme na žádost československé vlády, jsou plně diktovány zájmem o posílení míru a že nijak nezasahují do státních zájmů Spojených států nebo kteréhokoli jiného státu. Vycházíme z faktu, že současné události by neměly poškodit sovětsko-americké vztahy, jejichž rozvoji sovětská vláda stejně jako dříve přikládá velký význam. Tohle jsem vám měl říci.‘
Prezident řekl: „Rád bych si to vzal a přečetl a prostudoval a velmi oceňuji, že jste mi to přinesl, podívám se na to ráno s ministrem Ruskem a ozveme se vám.“
Pan Dobrynin prezidentovi poděkoval.
Prezident se pak zeptal, jestli je to v angličtině, a pan Dobrynin řekl, že ne, ale že mu to může říci později, kdyby chtěl. Prezident řekl, že, upřímně řečeno, tu a tam mu uniklo nějaké slovo. Zeptal se pana Rostowa, jak by to shrnul, a pan Rostow řekl: „Jak tomu rozumím, sovětská vláda vás, pane prezidente, informuje, že spolu s dalšími státy přijala kolektivní rozhodnutí na žádost československé vlády vyslat do Československa vojenské síly kvůli ohrožení, které popsala česká vláda; že ty síly zůstanou, dokud ohrožení české vlády nepomine, a pak budou staženy. Sovětská vláda doufá, že to nenaruší americko-sovětské vztahy a že to nijak neohrožuje Spojené státy nebo zájem míru v Evropě. Vlastně se konstatuje, že ty kroky mají stabilizovat mír v Evropě.“
Prezident odpověděl: „Náš postoj k problému, který existuje v Československu, je takový, jak ho prezentoval ministr Rusk, a já věřím, že rozumíte, že postoj, který vám podrobně vysvětlil, je taky můj postoj a postoj naší vlády a je to čestný a absolutně správný postoj, který jsme zaujali. Ačkoli jsem viděl spoustu jiných interpretací a předpovědí a odhadů, ministr Rusk vás na můj pokyn pozval a řekl vám otevřeně a čestně, a díval se vám při tom do očí, jaký je náš postoj, a můžete se na to spolehnout. Rozhovor mezi vámi a ministrem Ruskem jsem neslyšel, ale mám v něj takovou důvěru, že vím, že vám sdělil to, o co jsem ho požádal, a nechci, aby o našem postoji byla jakákoli pochybnost.“
Pan Dobrynin řekl: „Ne. To je sdělení od vás. Vím, co jste mu uložil, aby řekl, a je to velmi jasné.“ Prezident se zeptal pana Dobrynina, co se stalo ve věci jeho oznámení, totiž společného americko-sovětského oznámení o plánované Johnsonově návštěvě v SSSR, a on řekl, že ještě nic nevědí.
Prezident pokračoval: „Podívejte, já mám všechny tyhle problémy kvůli všem těm lidem, s kterými musím napřed promluvit. Myslel jsem si, že je budu mít u snídaně v osm hodin, že od osmi do deseti společně posnídáme a já to provedu, aby pak nevykřikovali, že jsem jim nedal žádné informace.“
Pan Rostow řekl, že to byla naše dohoda, že společné oznámení bude zítra v deset hodin.
Prezident pokračoval: „Změnily se čtyři věci. V 10.00 se musím sejít a promluvit s různými lidmi – budou všichni ve stejné místnosti v deset hodin –, ale v 10.00 Sovětský svaz řekne toto a my řekneme toto. A z oznámení, která jsem dostal, jsem pochopil, že – myslím, jak jste to vyjádřil, když jsem včera večer vystoupil z letadla v Detroitu – sdělují, že je to přijatelné, nebo že v Moskvě nejsou námitky, jestli si to americká strana přeje – jestli si to americká strana přeje – a oznámí v nejbližší době – to nevím, co znamená –, v nejbližší době nadcházející návštěvu. A ty formulace, co navrhovali, chápu, že vy a ministr Rusk jste to trochu upravili, jenom maličkost, ve stejné věci.“
Pan Dobrynin odpověděl: „Ano, ale, víte, pane prezidente, někdy když uděláte… zdá se mi, že text, který mi dal ministr včera o půlnoci, že tam vlastně není rozdíl. Otázka ale je, jestli Spojené státy, nebo prezident Spojených států, pan Johnson, si přejí pokračovat…“
Prezident řekl: „Navrhujeme oznámit to v 10.00 našeho času a co je tam za čas – v 6.00 jejich času. Podívejte, když už jsme u toho, chtěl bych dát vědět na jedno dvě místa, víte. A abych jim dal vědět, musím dostat lidi 35 mil do Washingtonu. A myslel jsem si, že to udělám u snídaně a že při snídani jim řeknu: Tohle bude oznámeno, až dosnídáme.“
Pan Rostow poznamenal, že jsou dvě otázky, které bude muset prezidium vyřešit. „Prezidentův návrh byl, vznesl dotaz – jestli půjdou věci rychleji, když přijmeme vaši formulaci. Ale myslím, že máte dvě věci, které se musí rozhodnout výš: jednak přesný čas oznámení, jednak přesná formulace. Takže nějaké ověření, musí se ověřit ten čas s Moskvou, pane prezidente.“ Pan Dobrynin řekl: „Tak já se budu snažit, pane prezidente, dát vám vědět zítra ráno.“
Prezident mu řekl, že nemusí spěchat, aby to zařídil, jak nejlíp umí. Prezident se pak obrátil na pana Rostowa a řekl, že by měli dopít, co mají nalito – je mu to jedno, ale jenom nechce, aby si mysleli, že tam u nich jsou všichni opilí. Prezident pokračoval, že pan Rayburn říkával, že si nikdy nedá drink, než sněmovna skončí odpolední jednání, protože kdyby měli velký spor nebo něco a vyvolávala se jména a on musel vstát ze židle, je si jistý, že by klopýtl a někdo by řekl, že je zase opilý. Všichni se zasmáli a prezident se zeptal, jestli pan Dobrynin zná pana Rayburna, a on řekl, že ano, už dlouho.
Prezident řekl, že pan Rayburn a jeho otec seděli vedle sebe jako poslanci, ještě než se prezident narodil.
Pan Dobrynin řekl: „To bylo v Texasu? Aha, teď to chápu.“
Prezident pokračoval: „Starý Kapitol, který tam stál, byl původní Kapitol, zničený, když jsme byli republika. Víte, my jsme byli republika, nezávislý stát, než jsme vstoupili do Unie v roce 1845. Vybojovali jsme si nezávislost na Mexiku v roce 1836 a od roku 1836 do 1845, devět let, jsme byli nezávislá republika.“
Pan Dobrynin se zeptal, proč se Texasu říká „Osamělá hvězda“.
Prezident vysvětlil, že jde o vlajku – že jsme měli vlajku s osamělou hvězdou a že jsme byli známí jako Stát osamělé hvězdy.
Pan Dobrynin řekl: „Znal jste píseň Žlutá růže z Texasu?“
Prezident řekl: „Ano, to bylo za občanské války. Dobrý velitel, Hoodova brigáda. Můj dědeček tam patřil, šli do boje s vlajícím praporem a hoši zpívali Žlutou růži z Texasu. To je dobrá pochodová píseň. To vás nabudí a drží vás to.“
