Bude to ještě všechno hodně zajímavé

Představuju si někdy, co by asi člověk dělal, kdyby znal budoucnost. Ale ne teď, nýbrž kdyby ji znal v minulosti. Třeba kdyby za mnou tak na jaře 1990, kdy mně bylo dvacet čtyři, byl jsem nadšený ze svobody a vše se jevilo tak krásně a nadějně, přišel nějaký kouzelník a ukázal mi v kouli (nebo asi spíš na displeji smartphonu, neboť by byl z budoucnosti) Českou republiku našich dní.

A řekl by, že za třicet let, kdy jsme již dávno měli být tou Václavem Havlem vytouženou útulnou a vlídnou zemí, něčím na způsob Dánska, jak o tom psal právě v té době v Letním rozjímání, tak tedy za třicet let, tedy v roce 2019, tady bude vládnout usvědčený spolupracovník StB a člen KSČ, vlastně KSS, jistý Babiš, který v novém režimu vystaví impérium za miliardy, za něž si koupí kdeco, třeba také Lidové noviny, ten na jaře 1990 nejzářivější plod opozičního prostředí, na které se každé ráno těšíš. A ten Babiš bude permanentně vyšetřovaný kvůli nějakým podezřelým dotacím, což je slovo, které zatím moc neznáš, ale to mu vůbec nebude škodit, protože lidem to bude jedno nebo mu budou fandit a považovat ho za oběť establishmentu, proti kterému se, jak říká, vzbouřil. A prezidentem bude Miloš Zeman, což by tě zas tak nepřekvapilo a nevyděsilo, protože se ti zdá, teď na jaře 1990, docela sympatický a vtipný.

Ale kouzelník by pokračoval, že jeho nejčastější návštěvy jako prezidenta budou směřovat do lidové Číny a že do Ruska bude jezdit mnohem častěji a asi i raději než do Paříže nebo Berlína, kde se bude cítit špatně – a oni s ním také. A ještě víc budeš udiven, že všichni kolem tebe budou Zemanem hluboce pohrdat a mluvit o něm jako o ostudě a obludě, takže budeš mít občas sklony ho i hájit, což mnozí nepochopí. Třeba se ti bude líbit, jak bude stát za Izraelem, což také nebude samozřejmost a bude to vyžadovat odvahu.

A on by pokračoval. Všeobecně bude vládnout názor, že politický systém je v těžké krizi a parlamentní demokracie selhává, a hodně lidí bude mít pocit, že nemá budoucnost a dlouho nevydrží. Vážnost politiky bude trvale klesat a bude sílit přesvědčení, že mnozí jsou zkorumpovaní, a když ne zkorumpovaní, pak bezmocní a směšní. Ale pozor, to všechno se bude dít podle havlovské ústavy a demokratických pravidel a regulérně, lidé ty dva opakovaně zvolí ve svobodných volbách; sice skoro polovina lidí k volbám chodit vůbec nebude, ale nikdo nebude vědět, co s tím. Nebude omezena svoboda tisku, slova a vlastně čehokoli, jen to skoro nebude nikdo číst – a i ty budeš mít často pocit, že je to vlastně všechno jedno. Lidé budou jezdit za hranice jak libo, tedy budou-li na to mít, a mnozí už budou říkat, že vlastně něco jako domov nebo vlast nepotřebují, že je to překonané a že doma jsou všude, takže i v Česku může být doma každý, kdo sem přijde.

U jiných to však právě vyvolá opačný sklon a začnou se o to víc hlásit ke své otčině, což jim budou právě ti vyspělejší vyčítat a říkat, že to je překonané a že jsou zaostalí. A opravdu ti lidé, kteří o sobě budou říkat, že jsou vlastenci, budou často působit tak, že bys před nimi chtěl utéct, kdybys je potkal, i když bys jinak s nimi třeba i v tom základním souhlasil. Ony ty pojmy vlast a národ totiž až tak překonané nebudou, protože když ten zaostalý, ve skutečnosti velmi vychytralý, prezident Zeman pronese jednoduchou větu, „Tahle země je naše“, vyhraje mu to volby, neboť jeho protikandidáti by se takovou větou u svých voličů shodili, takže raději prohráli. Ono to jednoduché sdělení bude v prostředí současných evropských – tedy i českých – elit velmi neoblíbené, takže standardní intelektuál by musel sbírat hodně sil, aby něco takového zopakoval, i kdyby si to myslel. Tohle banální, ale vlastně těžko vyvratitelné konstatování (země je totiž opravdu těch, kdo se v ní narodili, pracují v ní, žijí a hlásí se k jejím tradicím) se totiž stane likvidačním orákulem pro liberály, kteří si zakázali uvažovat, natož se vůbec vyjadřovat v pojmech vlast, národ, dědictví… A ty si budeš myslet, že tím dělají strašnou chybu, nepáchají-li tím rovnou sociální i intelektuální katastrofu. A nabudeš dojmu, že právě tohle je současná zrada vzdělanců.

Ale s životní úrovní budou lidé většinou spokojeni, i když moc vyskakovat si nebudou, ale auto bude samozřejmostí – a pro hodně lidí taky nezbytností. Nezaměstnanost, která měla být na tom kapitalismu tím nejhorším, bude nepatrná a bude se týkat skoro jen asociálů a Romů, kteří na tom budou pořád špatně, v něčem i hůř než teď: a taky jich bude víc. O tom se ale nebude moc mluvit, protože by to bylo nekorektní. To slovo bude znamenat něco jiného, než jak ho ty teď znáš. V podstatě to začne nenápadně a budeš s tím souhlasit, že se přece nemá mluvit tak, aby to druhé uráželo, zraňovalo a bolelo. To je zajisté správné. Jenže postupně se z toho stane požadavek, aby se tak nejen nemluvilo, ale ani nemyslelo, tedy aby se myslelo korektně. Takže například o vysoké romské kriminalitě se raději mluvit nebude, ale to nebude stačit, takže se bude říkat, že to není pravda, že kriminalita nemá nic společného s etnicitou a spojovat ji s ní je rasismus, ale pokud tedy nějaká zvýšená kriminalita mezi Romy existuje a nedá se zatajit, pak je to důsledek útlaku a diskriminace. Ale chudí nebudou samozřejmě jen Romové, ale také mnozí gádžové, kteří budou chudí i proto, že si napůjčovali peníze, protože měli tu možnost a nikdo jim to nikdo nezakázal. Jenže zakázat jim to by bylo proti lidským právům, k nimž patří taky právo zničit si život. Povede se proto dlouhá diskuse o tom, že by se jim měly dluhy odpustit, což se bude těm, kteří žádné neudělali nebo je měli a pak je krvavě spláceli, zdát ne právě férové, takže budou na protest volit strany tvrdé ruky a budou na systém stále naštvanější, hlavně na liberály v kavárnách, kteří se budou divit, kde se v lidech bere ta zloba.

A jestli se ptáš na komunisty, tak to tě můžu uklidnit, komunisté budou vesele existovat, ale žádná velká hrůza z nich nepůjde; bude to spíš strana spokojených nostalgiků. Tobě přijdou podstatně nebezpečnější mladí humanitní intelektuálové, kteří budou kapitalismus a to, čemu se bude stále říkat liberální řád, nenávidět radikálněji a mnohem učeněji než ti komunisté. Marx ostatně bude opět pro mnohé inspirativní filozof – a přijde to ze Západu, jejž nám budou za vzor dávat právě (neo)marxisté, kteří přitom budou velmi nedůtkliví, když tak budou nazváni. Lidé se také budou mnohem víc hádat, než je teď zvykem, což budou mít na svědomí takové věci, kterým se bude říkat sociální sítě, ale to bys nepochopil, o co jde. V hospodě se nebude smět kouřit, ale chodníky v Česku budou pořád dost rozbité a plné vajglů a psích výkalů. Domy na vesnicích často ošklivé a záhony zanedbané, kytek v oknech málo a rozdíl mezi Západem a Východem, kam pořád budeme tak nějak mentálně a esteticky patřit, bude na první pohled stále docela velký, poznáš to hned, jak přejedeš hranice do Rakouska nebo Německa. Budeme součástí Evropské unie – teď se tomu ještě říká EHS –, ale to ještě neznamená, že se tady bude žít jako třeba v Nizozemsku – a hodně lidí bude mít pocit, že tam vlastně nechce být. Ani ty sám nebudeš ze všeho nadšený, a budeš si dokonce občas myslet, že to jde na Západě špatným směrem. Ba se někdy přistihneš, že jsi na straně kritiků toho soudobého Západu, protože budeš mít pocit, že ti, kdo ho kritizují, třeba jistý Maďar a ne právě sympaticky vypadající Poláci, ho brání víc než ti elegantní a dobře vychovaní západní politici. Ale nebudeš to raději mezi svými přáteli moc vytrubovat, protože by si ještě mysleli, že ses zbláznil a že máš nějaké divné, dokonce jednou uslyšíš, že „nahnědlé“, názory. To tě dost vyděsí, a tak si dáš příště pozor. Mimochodem, za těch třicet let se můžeš stát hrozně snadno „náckem“, to by tě dřív ani nenapadlo, kam až to může dojít. Stačí třeba říct, že není od věci, když se trochu hlídají hranice a nepustí se do země každý, kdo tam chce žít. Přistihneš se, že dokonce připustíš, že hranice mohou být k něčemu dobré, jenže když to naznačíš, okamžitě ti někdo řekne, že to říkal už Husák a že hranice jsou vždycky špatné, že se mají stavět mosty. Hodně lidí bude mluvit ve vzletných větách a bude s tím mít úspěch, ale jen mezi svými, ti ostatní je budou právě za to nesnášet a mluvit o nich jako idiotech, pravdoláskařích a sluníčkářích (slova, která zatím neznáš, ale v tom roce 1990 jste jimi skoro všichni), což ty lidi bude ještě víc hecovat a provokovat, čímž se příkopy mezi lidmi budou jen prohlubovat. A ty v tom budeš plavat, protože budeš mít pocit, že mnohdy mají víc pravdy ti, se kterými jinak nemáš moc společného, ale taková bude doba, že k některým pravdám se dostanou spíš ti hrubší, ti, kteří toho nemají moc co ztratit.

A něco velmi důležitého se stane v roce 2015, něco, čemu se bude říkat migrační krize, a bude to vlastně permanentní proud lidí z jiných, někdy dost vzdálených kulturních okruhů, kde způsob života, jímž tam lidé žijí, dovedl ty „okruhy“ k tomu, že se tam nedá žít. A jedni lidé budou říkat, že to přece Evropu obohatí a že migrace tady byla vždycky a nedá se proti tomu nic dělat. A že je správné a křesťanské pomáhat, s čímž ty budeš samozřejmě souhlasit, ale zároveň se toho budeš děsit, protože si nedokážeš představit, že tohle Evropu nepoznamená, že se nestane prostorem trvalého napětí a že ji to nepoškodí – a postupně nenávratně nezmění a možná zničí. A zatímco na Západ budou ti lidé proudit a budou zprvu i dosti hromadně vítáni, přičemž hlavní roli v tom povede Německo, které si tím vyřeší historický dluh, v jiných zemích, které se cítí vůči Západu na východě a kam naopak uprchlíci zabloudí jen náhodou, třeba v Polsku, Maďarsku, ale i u nás, vznikne atmosféra strachu, obav a odmítnutí. Původ těchto obav bude zčásti iracionální, neboť opravdu nic zatím nenaznačuje, že nás zaplaví muslimské hordy, o což ony zatím opravdu nestojí, neboť cíle muslimské a africké migrace jsou skutečně jinde. Ale bude to mít i svou složku, řekněme, racionální nebo pragmatickou, kterou budeš sdílet i ty, řekne mi ten jasnovidec. Totiž obavu, že Západ se opravdu natolik změní, že přestane být pro mnoho lidí přitažlivý a hlasy, že nastal jeho konec, že už to tedy není ten Západ, po němž jsme tak toužili a ke kterému jsme chtěli směřovat, začnou sílit. A logickým důsledkem těchto hlasů, které budou mít v něčem pravdu, bude, že se mnoho lidí začne poohlížet jinde, třeba skutečně po tom Rusku a Číně. A ty budeš právě tuto ztrátu přitažlivosti Západu považovat za asi nejtragičtější moment a tendenci té doby. Přitom i za těch třicet let si budeš myslet, že jsme se ke stavu, který se na Západě od konce války vyvíjel v nejlepší a nejsvobodnější prostor v lidských dějinách, sotva přiblížili. My jsme ještě ani neuklidili ty trosky a špínu, kterou tady zanechal „Východ“, a už se otáčíme jiným směrem. Zároveň však budeš muset dát za pravdu těm, kteří říkají, že Západ se mění, ztrácí sílu a jasnou představu o svých hodnotách, které by někteří rádi zavrhli a nahradili jinými, často velmi vzdálenými těm, jež Západ vytvořily a držely. A tak budeš žít v samých obavách a nejistotách a někdy se přistihneš, že vyhlížíš i jakousi katastrofu, která by to měla změnit. Jenže ta ze své podstaty nepřijde najednou – nebo když přijde, pak nečekaně a nějak jinak, než si každý myslí. A to jsme se ještě nebavili o tom, že skoro nebude pršet, to na tom bude asi úplně nejhorší. No jak říkám, bude to tedy zajímavé.

Tak co myslíš? Bereš to? – A co jiného mi zbývá. Třeba to bude opravdu, ehm, zajímavé.