Boris Johnson: blonďatý král světa

V pondělí 22. července budou ohlášeny výsledky voleb lídra britské Konzervativní strany. O dva dny později stávající premiérka rezignuje na vládní funkci, aby předala křeslo svému nástupci. Pokud půjde vše podle plánu, a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by nemělo, novým předsedou britského kabinetu se stane Boris Johnson, ani nejkontroverznější britský politik současnosti. Polovině země imponuje, druhá polovina ho nesnáší. Má zároveň pověst neseriózního šaška a bezohledného manipulátora. Neupravený blondýn, který si rozcuch pečlivě aranžuje před zrcadlem, je považován za nebezpečného populistu i za skvělého technologa moci. Pokud v Británii řeknete Boris, všichni vědí, o kom se mluví. Je v současné Británii jediným politikem, známým – podobně jako popové superstar, mezi něž se dá do jisté míry počítat – už pouhým křestním jménem.

Právě jeho jméno dobře ilustruje po desetiletí pečlivě budovanou image, jelikož Boris se nejmenuje Boris, ale Alexander. Jeho celé jméno zní Alexander Boris de Pfeffel Johnson, v rodině je prý stále znám jako „Al“. Na svět přišel 19. června 1964 v New Yorku, kde jeho otec Stanley zrovna studoval. První krok k Johnsonově zářné kariéře byl však učiněn pár měsíců předtím. Velmi těhotná matka Charlotte se Stanleyem cestovala po USA až na hranice s Mexikem. Cesta zpátky znamenala hrozivou 20hodinovou cestu autobusem. Nad mladým párem se slitoval ruský emigrant, který dvojici zaplatil letenku do New Yorku. Stanley slíbil, že po něm pojmenuje syna. Později Alexander Johnson začal používat své exotičtější druhé jméno, aby vynikl.

I když Johnson působí jako prototyp excentrického Angličana, jeho původ je turecko-francouzsko-německo-švýcarský. Sám sebe označuje za „jednočlenný tavicí tyglík“. Mytickým zakladatelem rodu je turecký politik Ali Kemal. Tento zásadový liberál udělal tu chybu, že se postavil proti zakladateli moderního Turecka Atatürkovi, jehož přívrženci ho roku 1922 zavraždili. Příběh prý v rodině rezonuje dodnes. Boris si z toho vzal ponaučení, že není nutné setrvat na svých principech za každou cenu. Kemalův syn byl odeslán do bezpečí Anglie, kde později přijal příjmení své babičky Johnson.

Malý Boris byl tichý, uzavřený a téměř hluchý, tuto vadu odstranila až řada operací. Borisovi rychle přibyli další sourozenci: sestra Rachel a bratři Leo a Jo, všichni téměř platinoví blonďáci. Rodina se často stěhovala, za 14 let 32krát. Děti byly vedeny k podávání výkonů. Rachel vzpomíná, že od čtyř let museli číst úvodníky v The Times. Výsledek byl, že děti neměly téměř žádné kamarády kromě sebe navzájem. To z nich vytvořilo uzavřený a navzájem se chránící klan, kde útok na jednoho znamená útok na všechny. Vzhledem k tomu, že Rachel je vlivná novinářka a Jo byl ministrem, tato rodinná aliance je velmi mocná a stále zdárně funguje. Všichni sourozenci Johnsonovi jsou ctižádostiví a až smrtelně soutěživí. Leo kdysi při hře střelil Borise do břicha vzduchovkou. Sám malý Boris prohlašoval, že chce být „králem světa“. Mezi jeho největší traumata z dětství patří fakt, že jeho o patnáct měsíců mladší sestra se naučila číst dřív než on.

Osudovým místem pro Johnsona je Brusel. Tam zahájil svou hvězdnou kariéru jako zahraniční korespondent pro The Daily Telegraph a boj proti „Bruselu“ ho nejspíš dostane do čísla 10 v Downing Street. Je to také místo, kde se rozpadlo manželství jeho rodičů. V roce 1973 Stanley získal zaměstnání v Evropské komisi. V úřednické čtvrti izolovaná Charlotte se zhroutila z častých záletů svého manžela a trávila dlouhé měsíce v nemocnici. Stanley, který najednou zůstal na výchovu dětí sám, se rozhodl si práci ulehčit tím, že Borise a Rachel vyslal zpět do Anglie do internátní školy. Boris poté zdárně udělal zkoušky na nejelitnější střední školu v Británii, totiž Eton. Tam vynikal svou inteligencí a – leností. Když k úspěchu stačilo pouze zapojit mozek, výsledky byly perfektní, ve chvíli, kdy měl začít pracovat, už to bylo horší. To je něco, co mu zůstalo dodnes.

Z Etonu logická cesta vedla do Oxfordu, kde se posluchač latiny a řečtiny s nadšením zapojil do studentské politiky. Stal se členem nejprestižnějšího debatního klubu na světě, Oxford Union, který je zároveň považován za přípravku na parlament. V roce 1985 zahájil volební tažení s cílem stát se prezidentem klubu. Johnson se spoléhal na svou popularitu, již tehdy byl znám po celé univerzitě, a svou podpůrnou síť mladých aristokratů. Jenže jako konzervativec neměl v levicovém Oxfordu šanci a prohrál. Z toho vyplynulo ponaučení, že pokud chce vítězit, potřebuje získat příznivce i ze skupin mimo tradiční konzervativní voliče. O rok později se pokusil získat místo prezidenta Oxford Union znovu. Tentokrát však své politické přesvědčení dobře skryl a drtivě vyhrál. V roce 1987 pak k překvapení svých podporovatelů aktivně pomáhal v kampani toryům v parlamentních volbách. Nicméně schopnost vítězit i mimo pravicové oblasti je asi v očích strany jeho největším kladem.

Na univerzitě také proslul jako člen Bullingdon Clubu, spolku pro smetánku, jehož hlavní náplní byly divoké pitky a ničitelské záchvaty. Členy v téže době byli i budoucí premiér David Cameron, který údajně na jedné z divokých party obcoval s prasečí hlavou, a budoucí polský ministr zahraničí Radek Sikorski, kterému Johnson osobně zdemoloval pokoj. Johnson měl problém přispívat na společné kompenzace za pitky a zničené vybavení, 125 liber za jednu divokou noc nikdy nezaplatil. Tehdy také vyzkoušel kokain, který na něj ale neměl „žádné farmakologické nebo psychotropní účinky“, jak později pyšně prohlásil.

Slávu na Oxfordu se mu podařilo získat také díky tomu, že „ulovil“ Allegru Mostynovou-Owenovou, považovanou za největší krásku univerzity. V roce 1987 se konala pompézní svatba. Obřad kazil jen fakt, že Johnson nedorazil v žádném vhodném oblečení, a oblek si proto musel půjčit od hosta. Svůj prsten následně ztratil hodinu po obřadu.

Po univerzitě zamířil do finančnictví, které bylo pohádkově dobře placené. Jenže se ukázalo, že se očekává dobrá znalost matematiky a dlouhé pracovní hodiny. Johnson nevynikal ani v jednom a poté, co skončilo školicí období, vydržel v práci pouze týden, dostatečně dlouho na to, aby shrábl nástupnický bonus.

Po neúspěchu v City se rozhodl zahájit kariéru v tisku. Přes své kontakty se dostal do The Times, kde zažil svůj první celonárodní skandál, když dostal za úkol napsat zprávu o objevení základů paláce z doby Edwarda II. Johnson zprávu vylepšil citátem od historika Colina Lucase o tom, že v paláci Edward pořádal bujaré oslavy se svým homosexuálním milencem Piersem Gavestonem. Problém byl, že to Lucas nikdy neřekl. Historik byl Johnsonovým kmotrem, ten tudíž předpokládal, že připsání nevinné věty nebude vadit. Jenže Gaveston zemřel v roce 1312, zatímco palác pocházel z roku 1325. Lucas, aby nebyl před kolegy historiky za hlupáka, na výmysl upozornil. Johnson byl z Timesů promptně vyhozen.

Zamířil do konkurenčního The Daily Teleghraph, kde se stal komentátorem. Jeho zábavné analýzy z něho učinily oblíbence vedení a v roce 1989 byl vyslán do Bruselu. Tam chodil na tiskovky Komise buď v roztrhaných oblecích, či ve stylu „Malibu“, čímž šokoval především své francouzské kolegy. Jedna z Francouzek měla prohlásit poté, co přiběhl na tiskovku na poslední chvíli: „Co je to za monstrum?“ Během svého působení se stal otcem moderního euroskepticismu, kdy svými články vtipně upozorňoval na nesmyslné unijní regulace. V jedné zprávě například napsal, že „italský gumárenský průmysl porušuje pravidla ES tím, že vyrábí poddimenzované kondomy“. Dodnes ho mnozí obviňují, že jeho reportáže byly silně zavádějící, Johnson si však dával dobrý pozor, aby nikdy nelhal, pouze evropská nařízení hnal do extrémních závěrů. Podle Nigela Farage Johnson učinil euroskepticismus v Británii módním. Zároveň se stal nejoblíbenějším novinářem Margaret Thatcherové.

Johnson díky své popularitě začal být zván do nespočtu zábavných show. Vděčně hrál roli klauna, který dokázal vtípky přijímat i rozdávat. Podle jeho kolegyně Soni Purnellové, jež byla jeho zástupkyní v Bruselu a napsala o Johnsonovi biografii, je celé jeho vystupování jenom maska, pod níž se skrývá nejambicióznější a nejbezohlednější člověk v Británii, využívající svůj humor k vyhýbání se složitým otázkám a získávání příznivců. Vystupování v televizi z něho udělalo celonárodní celebritu.

V roce 1999 se stal šéfredaktorem předního pravicového týdeníku The Spectator, což bývá stupínek k vlivné funkci v Konzervativní straně. Pozici časopisu pod svým vedením popsal jako „vždy pro zbavení se Saddáma, podporu Izraele a svobodného trhu“. Za jeho šéfování se magazínu začalo přezdívat Sextator, kvůli množství sexuálních skandálů jeho novinářů. Jeden vrub měl i Johnson, když se ukázalo, že má vztah se svou kolegyní. Nejdřív zapíral, pravda ale krátce poznamenala i jeho politickou kariéru. V roce 2001 byl zvolen do parlamentu, kde se rychle stal členem vedení Konzervativní strany. Po odhalení nevěry byl vyhozen ze stínového kabinetu.

Johnsonovy nevěry jsou všeobecně známé. S první manželkou se rozvedl v roce 1993, s druhou se právě rozvádí. Má jedno přiznané nemanželské dítě.

Když v roce 2005 definitivně ukončil kariéru novináře, nabrala jeho politická kariéra nový směr. Roku 2008 dokázal zvítězit v levicovém Londýně a stal se jeho starostou, o čtyři roky později svůj úspěch zopakovat. Skandály ho doprovázely i na radnici. Například vyvolal pozdvižení, když prohlásil, že 250 tisíc liber ročně, které dostával v Telegraphu za týdenní komentáře, jsou jen „krmení pro kuřata“. Mezi jeho největší úspěchy patří zvládnutí letní olympiády v roce 2012 a vybudování systému půjčoven kol, které jsou dodnes známy jako „Boris Bikes“. V roce 2015 se vrátil do parlamentu a všeobecně se předpokládalo, že se pokusí o pozici nejvyšší. Podle mnohých jeho podpora brexitu byla cynickým manévrem, jak vystrnadit z pozice Davida Camerona. Následné Johnsonovy příhody jsme v Týdeníku Echo popisovali již několikrát. Zpackanou kandidaturu na premiéra v roce 2016, neúspěšné působení na ministerstvu zahraničí a poté návrat na výsluní po pádu Mayové.

Johnson je inteligentní klaun, který dokáže manipulovat svými blízkými, člověk s rozsáhlou sítí kontaktů, charismatický bavič, který věří, že dokáže zvládnout většinu problémů silou vůle. Má nezpochybnitelný tah na branku. Po šedivé Therese Mayové je Británie zralá na „zajímavější“ vedení. Tři nejúspěšnější premiéři konzervativní historie, Benjamin Disraeli, Winston Churchill a Margaret Thatcherová, byli ve své době nejzajímavějšími osobnostmi Británie. Ukáže se, zda Johnson na ně dokáže navázat, nebo zda je, jak napsal jeden z jeho učitelů na Etonu, „příliš velký showman na to, aby se vypořádal s čímkoli vážným“?