Potíže s Rudou armádou

Do Česka přijel z východu nacionalistický gang motorkářů Noční vlci, aby uctil památku padlých sovětských vojáků, protestovalo proti tomu několik místních aktivistů, kritických vůči politice současného ruského režimu. Místopředseda sociální demokracie Jaroslav Foldyna využil této příležitosti, aby fotografům předvedl svá početná tetování, s jedním z protestujících aktivistů se skoro porval a vysvětloval to pak záměrem „dát mu jazyk“, anžto ho považoval za gaye.

V pražských Dejvicích někdo polil růžovou barvou pomník maršála Koněva, „osvoboditele Prahy“, který později utopil v krvi maďarské povstání a „zasloužil se“ o postavení Berlínské zdi. Na sociálních sítích se do sebe průběžně navážejí lidé, kteří vidí v Rusku sílu, která nás ochrání před vlivem „dekadentního Západu“, rozpínajícího se islámu a bůhvíčeho ještě, a ti, kdo roli Ruska a jeho propagandy v dnešním světě vnímají podstatně jinak. 

A do toho – jak se dříve psávalo – „slavné májové dny“. Výročí konce války, porážky nacismu a osvobození. Tehdejší Československo z větší části osvobodila sovětská Rudá armáda, hodně jejích vojáků přitom padlo. To je nezpochybnitelný fakt. Stejně jako že po válce došlo ke krvavé sovětizaci země a nastolení vůči ní vazalského komunistického režimu a že se sovětská vojska třiadvacet let po válce do země vrátila jako armáda okupační.

Nemálo z těch padlých se ale nepovažovalo za vyslance komunismu. Byli ve válce, spojovali s ní i nějaké svoje privátní naděje – mezi vojáky podle mnohých svědectví panovalo přesvědčení, že po vítězství bude nějakým způsobem „osvobozená“ i jejich vlast, že teror skončí a poměry se zlepší. Nakonec i ten režim se ve válečných letech choval mírněji, apeloval na národní cítění a historickou tradici. Méně už na marx-leninské přesvědčení.

Text nejslavnější sovětské bojové písně – Svjaščennoj vojny – neobsahuje slova komunismus, Lenin nebo strana (ve smyslu komunistická). O národě, vlasti se v ní ale zpívá hodně. Válečný reportér a spisovatel Vasilij Grossman si do deníku psal, jak nečekaně svobodomyslná atmosféra panovala mezi vojáky u Stalingradu, jak bez obav spolu mluvili – jistě taky proto, že neexistovalo horší místo, kam by je režim mohl poslat, než to, kde právě byli. Dělali dějiny a také byli zhusta jejich oběťmi, prošli hrůzami, jež přesahují možnosti imaginace současníka, nebezpečími ze strany nepřítele a často i vlastní strany (viz děsivý úděl sovětských zajatců), nesli tím vším svoje naděje a plány – většinou je čekalo zklamání. 

Dá se snadno pochopit, že v porevolučních letech se Rudá armáda tolik nepřipomínala, všichni měli v paměti oficiózní režimní oslavy, které ztotožňovaly padlé s ideologií, povinné sledování sovětských filmů, v nichž v uniformách Rudé armády bojovali politicky uvědomělí gerojové, ještě dneska asi bolševičtí nostalgici slzí u Ozerovova Osvobození a dojatě počítají tanky. A vlastně i dnes mají památku padlých rudoarmějců jaksi monopolizovanou komunisté a fanoušci současné ruské moci, různí ti Foldynové.

A i místa, kde se památka padlých rudoarmějců připomíná, jsou koncipována jako ideologická cvičiště, zároveň vlasovci, kteří se podíleli na bojích Pražského povstání, leží často v neoznačených hromadných hrobech. Zasloužili by si něco lepšího, třeba památník, který by reflektoval jejich skutečný úděl, a ne jeho bombastické ideologické zkreslení, vzdal úctu jim a právě jenom jim. Možná. Pak si člověk představí, jak by asi vypadala a jak by v současném Česku dopadla veřejná soutěž, a radši tu myšlenku pustí z hlavy.