Kristova léta svobody

FEJETON

Kristova léta svobody
„Mám rád ty chvíle, kdy do ulic vyrazí i ti, kteří by sice na demonstraci nešli, ale cítí potřebu oslavit svobodu, nebo alespoň zavzpomínat si i s potomky na tu převratnou dobu.“ Foto: Petr Podaný
1
Komentáře

Jan Burian

Bylo deset hodin. Vydal jsem se metrem na Václavák na zvukovou zkoušku kvůli odpolednímu koncertu a zdálo se, jako by lidé dneska neměli státem vyhlášené volno. V centru bylo plno. I ve dvaadvacítce si člověk najednou neměl kam sednout, všude rodinky s dětmi, různé odrůdy mladých lidí, rozhodně ne jenom studenti. I moji vrstevníci, důchodci, často s trikolorami nebo jinými ozdůbkami připomínajícími, co se slaví, připnutými na kabátech. Mám rád ty chvíle, kdy do ulic vyrazí i ti, kteří by sice na demonstraci nešli, ale cítí potřebu oslavit svobodu, nebo alespoň zavzpomínat si i s potomky na tu převratnou dobu.

Bylo počasí, že by psa nevyhnal, ale na Václavák se dostavila spousta lidí.

„Koncert pro budoucnost“ byl tentokrát perfektně zorganizován. Všechno fungovalo – skvělí zvukaři, zázemí pro účinkující… a mezi hosty se objevily i světové celebrity jako Pussy Riot. Program byl rozplánovaný z minuty na minutu, na pódium byla dokonce umístěna časomíra, která sice tiše, avšak na velkém nepřehlédnutelném dispeji, odpočítávala čas vyhrazený vystupujícím. Kde je ta doba, kdy se občas něco rozbilo, kdy se nějaký řečník, nebo hudebník občas zapomněl na scéně a vědomě i nevědomě rozdával dál vlastní moudrost či předváděl svou virtuozitu na úkor všech ostatních. Nic takového se tu nemohlo stát.

Byl jsem na místě o hodinu dřív, vypil tři ovocné čaje a nahříval se u topných těles všeho druhu, takže sychravo a vlezlý studený deštík neměly šanci nade mnou vyhrát. Každopádně jsem obdivoval publikum, které nemělo podobnou péči jako my účinkující, že mu stojí za to moknout, mrznout a tleskat. Ale oslavovali jsme svobodu a každý si dneska může moknout, mrznout a tleskat, jak se mu zlíbí… zaplaťpánbůh.

Do programu, pokud jsem se správně podíval, nebyl zařazen nikdo, kdo by reprezentoval ty staré revoluční časy. Žádný pamětník, ani disident, ani písničkář. To mi připadalo nejzajímavější. Výměna generací tu byla dokonána. Slavili už noví řečníci a hrála se jiná hudba. Aby také ne, když naší svobodě je už třiatřicet, a je tedy zrovna v Kristových létech. Čas se nedá zastavit.

K mé velké radosti to však vůbec neznamenalo, že by lidé, jimž byl svěřen mikrofon, mluvili od věci. Příliš se ani nevzpomínalo. Ve vzduchu sice byla cítit slavnostní nálada, ale mluvilo se hodně o tom, co se děje a co nás asi čeká.

Když mě Jindřich Šídlo, coby moderátor, uvedl a na světelném displeji přede mnou zasvitlo deset minut, které mi byly přiděleny, bylo mi dobře. Tenhle dav byl tomu před třiatřiceti lety hodně podobný. Jen se už nemuselo volat: „Gusto, je tu husto!“ Žádný Gusta už tu není, i když někteří naši spoluobčané, kteří mu kdysi sloužili, by rádi dneska vzali tu těžkou prezidentskou práci na sebe. Dokonce i kdyby se kurz koblih vyšplhal až k nebi. Ale ti tentokrát neslavili, pronajmou si Václavák jindy.

À propos – nebe! Když jsem už téměř vyčerpal svůj příděl času a na displeji svítila poslední minuta, zpíval jsem zrovna o pánubohu na dovolené. Že nás tu nechal a udělal si volno a že se vrátí a bude měnit, naplňovat, dodávat smysl, povznášet, zachraňovat, ukazovat cestu, konejšit, smiřovat, posilovat… A v tu chvíli se vedle mě na jevišti zjevila malá dívenka s velkým balonkem v ruce. Pořadatelé ji něžně odváděli, ale já si nejsem zcela jistý, jestli jsem náhodou koutkem oka nezahlédl vzadu na kabátku křídla.

Že by to byl pozdrav z dovolené?