Babišův kartáč v Lánech

Nejistý víc než kdy jindy vyšel premiér Andrej Babiš před bránu zámku v Lánech, aby informoval novináře o výsledcích sobotní pětihodinové schůzky s prezidentem Milošem Zemanem a jeho poradci pro rozpočet. Novináře zaplavil tirádou, ve které páté přes deváté spletl všechna témata související s rozpočtem na rok 2018. S podporou své ministryně financí Aleny Schillerové popsal, jak skvěle se rozpočtu v jeho správě daří a náš stále se snižující státní dluh patří k nejnižším v Evropské unii, jak se zvýší důchody a platy učitelů, jak se začne mohutně investovat do památek například v Třešti, jak se na druhé straně bude šetřit, což postihne zvláště mrtvé duše ve státních úřadech, neziskové organizace a ty, kdo zneužívají sociální dávky.

Kritický posluchač si přesto musel všimnout, že premiéra něco opravdu žere. Ukázalo se to třeba na poněkud nelogickém výkladu, že přece vůbec nezáleží na tom, jestli se naplánuje padesátimiliardový schodek, pokud se nakonec podaří udržet rozpočet v přebytku nebo téměř na nule. Premiérův neklid očividně vycházel z toho, že v Lánech dostal očekávaný kartáč na téma, proč plánuje rozpočet se schodkem, když ekonomika s přehledem roste. V monologu před branou lánského zámku nepřímo připustil i to, že se musel potýkat s otázkou, jak budou státní finance reagovat, pokud hospodářství zpomalí, jak se v dohledné době čeká.

Kdo je nejsilnější

Přesto je pravděpodobné, že stav rozpočtu jako takový Babiše netrápí. Nepříjemný musí být samotný fakt, že po nástupu do nejsilnější exekutivní funkce v zemi může být pozván jako malý školák na koberec do učitelského kabinetu a tam vysvětlovat, co právě provedl. Jako by hlavním správcem země nebyl on sám, ale zámecký pán v Lánech.

Tato úvaha má své opodstatnění. Do nástupu druhé Babišovy vlády se nestalo, aby prezident nejmenoval ministra, kterého premiér navrhl. Ani grilování premiéra v prezidentském sídle nebývalo od roku 1992, kdy nastoupil do funkce premiéra Václav Klaus, v Česku zvykem. Politik, jejž lidé zvolili jako silného lídra, se najednou zdá být nejslabším premiérem v historii. Ani si na to nemůže stěžovat, protože otcovský prezident mu pomáhá při všech jeho výpadcích, v polistopadové éře rovněž ojedinělých. Trpělivé půlroční čekání, než Babiš domluví vládu, či operativní pomoc, když do měsíce od nástupu vlády rezignují dva ministři, přece dokazuje velkorysý přístup.

Cesta do Temelína

Přesto by premiér neměl důvod k nervozitě, kdyby jen musel absolvovat jednu nebo víc nepříjemných schůzek, a potvrdit tím ceremoniální prezidentský primát. Nebyl by to však Zeman, kdyby nechtěl něco navíc. Prezident si konkrétně přeje, aby stát začal stavět nové jaderné reaktory v Dukovanech či Temelíně, nejlépe v obou lokalitách. Tento plán bývá odmítán jako vrtoch beznadějně nemoderního prezidenta, přesto má jasnou ekonomickou logiku. Společnost projídá výnosy z probíhající konjunktury a vlády nic nepodnikají, aby povzbudily národní hospodářství v delší perspektivě. Je nasnadě poskytnout impulz nějakou velkou investicí, při neschopnosti uskutečnit významnější dopravní stavbu třeba začít budovat velkou elektrárnu. To ovšem nepůjde bez státní pomoci a záruk. Pokud se dnes počítají na jeden reaktor náklady až ve výši tří set miliard korun, musí se tyto peníze někde sehnat – a kde jinde než ve státním rozpočtu. Z pohledu premiéra by to znamenalo věnovat veškeré úsilí tříleté vlády jenom k zajištění takových gigantických částek. Úspory na neziskových organizacích ve výši jednotek miliard by jistě nestačily.

Takovému Zemanovu požadavku se může Babiš jen těžko bránit. Sám žádnou hospodářskou strategii nemá a s vysvětlením, že raději nebude dělat nic, by i přes veškerou šikovnost svého marketingového oddělení neobstál. Do přímého konfliktu s prezidentem se také nemůže pustit už s vyhlídkou na nadcházející volební sezonu, v níž bude plně závislý na jeho příznivcích. Nervozita Andreje Babiše je tedy pochopitelná, vždyť jen na Zemanovi záleží, jestli třeba hned příští jednání premiéra a prezidentských expertů proběhne v Temelíně.