S Jiřím Pechou na Zelňáku

Tak se stane, že člověk jede dělat rozhovor s jedním brněnským hercem a ráno po cestě si na Facebooku přečte stručné oznámení od jiného brněnského herce, že „umřel Peca…“ A když pak o něm mluví s tím prvním brněnským hercem, kterého teď zná každý, kdo se díval na seriál Most!, tak ten herec řekne: když jsem ho viděl poprvé, říkal jsem si, že tohle přesně chci dělat, ale vůbec nevím, jak bych to mohl dokázat: a podobně to má celá generace herců z Brna. Peca byl pro nás naprosto zásadní. 

Mezitím se na sociálních sítích vyznávaly k obdivu k Jiřímu Pechovi některé brněnské herečky (ne všechny jsou na FB a ne všechny u mě), které o něm psaly s takovou něžností, jaké jsou schopny jen ony, herečky z Brna. To je vůbec zvláštní úkaz, herečky z Brna, na jejichž formování ale asi měl ten herec z Brna zásadní podíl. Jedna, která hrála před dvaceti lety Viktorku, když on vousatou babičku, třeba napsala: „Peca když stojí na jevišti, ani tak moc nehraje, ale je opravdovej. Vždycky z toho, když ukazoval, jakej uvnitř je, šlo takový teplo…“     

Jiří Pecha byl brněnský fenomén, jejž docenila i Praha, která Brnu může herectvo závidět. Byl celoživotně věrný Divadlu Husa na provázku, u jehož začátků byl už jako mladík a kde měl řadu skvělých rolí v inscenacích, které z Brna dělaly hlavní divadelní město republiky. Byl výborný v rolích tragických i komických, měl obrovské charisma, které se s věkem ještě stupňovalo.

Byl jinovou částí dvojice s Boleslavem Polívkou. Jin je tmavší, temnější, vlhčí částí, jež se projevovala vousy, sklonem k plešatosti, hloubkou hlasu a jeho pěkně propitým tónem a celkovou jaksi větší zemitostí. Polívka jako světelný, vysoký a suchý zjev je typický jang. Polívka by se jistě prosadil i bez Pechy, ale právě s ním byl celý a dotvořený, což bylo dáno i tím, že na nich bylo vidět, že se opravdu mají rádi. 

Jiřího Pechu ovšem měl rád každý, neboť lidé s jeho očima takový cit vzbuzují. A na to, že nelžou, by přísahali i ti, kdo ho znali důvěrně, stejně jako ti, kdo ho znali jen z jeho rolí, což úplně stačilo. S narážkou na nedávno zemřelého Bruna Ganze, berlínského anděla, by se dalo říct, že Brno mělo také svého anděla, který teď, kdy to v jedné kavárně na Zelném trhu píšu, právě krouží nad Zelňákem, na jehož vrchním konci je Divadlo na provázku, kde visí od rána na balkoně černý prapor. A protože to vidím v přímém přenosu, tak ještě napíšu, že se právě rozsvítil Parnas, ta barokní kašna, která svítila na cestu brněnským flamendrům a bohémům, když se trochu zdrželi. Takže to berme tak, že se právě rozsvítila pro Pecu.