Zemřel režisér i odbojář Jasný, autor Všech dobrých rodáků
ÚMRTÍ
AKTUALIZOVÁNO
FOTO: printscreen ČT
Věku 93 let zemřel režisér, scenárista i odbojář Vojtěch Jasný, autor trezorového filmu Všichni dobří rodáci. ČTK to z pověření rodiny sdělil Vítězslav Tichý. Potvrdil to také mluvčí Slováckého divadla Josef Kubáník. Uherskohradišťské divadlo to také uvedlo na svém facebooku. Jasný v minulých letech navštívil Letní filmovou školu v Uherském Hradišti i představení Slováckého divadla.
Jasný byl jedním z představitelů takzvané české filmové nové vlny. Začínal točit již v 50. letech, nejprve ve spolupráci s Karlem Kachyňou. Pozornost si později získal například filmem Až přijde kocour s Janem Werichem z roku 1963. Osudovým se stal Jasnému snímek Všichni dobří rodáci z roku 1968 o deziluzi moravského venkova po nástupu komunistického režimu a střetech při znárodňování majetku sedláků a kolektivizaci.
Všichni dobří rodáci vynesli Jasnému na mezinárodním festivalu v Cannes roku 1969 cenu za režii a pozvání do poroty dalšího ročníku, ale také perzekuci ze strany československého totalitního režimu. Téhož roku Jasný emigroval a na čas zakotvil u západoněmeckých televizních zakázek. Jeho filmy pak v Československu na dvě desetiletí skončily v trezoru.
Jasný prožil dramatický život plný zvratů. Za druhé světové války byl v odboji a britským agentem. Jeho otec, který Jasného přivedl promítáním v kelčské sokolovně k lásce k filmům, zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi. Zhruba od poloviny 80. let žil Jasný v USA.
Zvrat politických poměrů v Československu uvítal Jasný po listopadu 1989 dokumentem Proč Havel? z roku 1991. K filmařině se naposledy vrátil v roce 1999 dramatem Návrat ztraceného ráje.
Životem i dílem Jasného prostupoval mysticismus. „Film, to je krása, to je světlo,“ prohlásil režisér v minulosti. „Já nemyslím. Přijde na mě takové světlo. Když myslím, tak nejsem tak dobrý, jako když jednám spontánně,“ řekl.
Režisér výjimečných filmů zažil vzlety a pády 20. století
Filmy režiséra Vojtěcha Jasného, jehož život se uzavřel ve věku 93 let, mají silný morální rozměr a výjimečnou vizualitu, důležitou roli v nich hrají barvy. Život Jasného byl velmi dramatický. Za druhé světové války byl v odboji a britským agentem, v 50. letech pomáhal budovat socialismus, který později kritizoval tak, že musel emigrovat.
Pro jeho morální postoje Jasnému přezdívali kazatel. A herec Vladimír Menšík, který ztvárnil jednu z hlavních rolí v jeho nejslavnějším filmu Všichni dobří rodáci, zase říkal, že je „Saint-Exupéryho dospělý Malý princ“.
Tajemno a mysticismus, jež propůjčuje Jasného tvorbě další rozměr, prý tvůrce objevil v těžkých dobách, když v půli padesátých let v krátké době pochoval maminku, narodil se mu mrtvý syn a na rakovinu zemřela manželka.
Tehdy měl intenzivní potřebu se ze svých zážitků vypovídat, a tak vznikl snímek Touha (1958). „Touha je kus mé duše,“ uvedl Jasný, „kus mého života a předznamenává mé další filmy.“ Poetická Touha získala cenu na festivalu v Cannes v roce 1959.
Následoval úspěšný titul Procesí k panence (1961), dále poeticko-satirická pohádka plná barev Až přijde kocour (1963) s Janem Werichem, jež získala v Cannes zvláštní cenu poroty, a povídkové Dýmky (1966), také zařazené do soutěže na festivalu v jihofrancouzském letovisku.
Vrchol tvorby a konec trpělivosti režimu
Vrchol Jasného tvorby představuje lyrická kronika poválečné moravské vesnice Všichni dobří rodáci (1968), na niž sbíral materiál 20 let a která mu opět v Cannes vynesla cenu za režii a pozvání do poroty dalšího ročníku. Přijal, téhož roku ale emigroval a na čas zakotvil u západoněmeckých televizních zakázek.
Režimu s Vojtěchem Jasným došla trpělivost po jeho dokumentu Česká rapsodie z roku 1969, což byla dvacetiminutová poema beze slov o obsazené zemi. Po emigraci se režisérova díla ocitla na 20 let v trezoru.
V zahraničí natočil mimo jiné Klaunovy názory podle knihy Heinricha Bölla (1976), učil ve Vídni, Salcburku či Mnichově a nakonec se stal pedagogem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, jejíž filmovou sekci založil Miloš Forman. Známý dokument o slavném dirigentovi Herbertu von Karajanovi (1978) mohl Jasný točit jen proto, že si Karajan jako zen-buddhista přál režiséra, který stejně jako on umí „odcházet z těla“.
Jasný se narodil 30. listopadu 1925 a čtyři roky poté začal jeho tatínek promítat v kelčské sokolovně filmy, kterým syn propadl. Po válce, v níž ztratil otce zabitého v Osvětimi, studoval ruštinu a začátkem 50. let patřil k vůbec prvním absolventům nově založené FAMU a v tandemu s dalším Moravákem Karlem Kachyňou točil prorežimní dokumentární snímky.
Z poválečného poblouznění komunismem ho vyléčila až cesta přes Sibiř do Číny. Oba začínající režiséry tam počátkem 50. let vyslal tehdejší Armádní film, aby kamerou zachytili sovětské „výdobytky socialismu“.
Smrti unikl několikrát – poprvé v dětství, když onemocněl španělskou chřipkou, potom v emigraci v roce 1973, když ho údajně chtěla zabít KGB po jeho pokusu natočit dokument o smrti Jana Masaryka: „Chtěli mi rozbít hlavu, ale ten úder byl zadržený silnými brýlemi z rohoviny. A ty mi zachránily život,“ vzpomínal. V ohrožení života byl i za druhé světové války, když pomáhal v odboji.
Zvrat politických poměrů uvítal po listopadu 1989 dokumentem Proč Havel? (1991). A Jasného snaha proniknout k podstatě věcí je podle odborníků patrná i z dalších filmů. Tím posledním se stal Návrat ztraceného ráje (1999), volně navazující na slavné Rodáky, který vypráví o cestě k vlastním kořenům. Dožít se vysokého věku pomáhala Jasnému jóga, zelený čaj a projížďky na kole. A také stálý kontakt se studenty, kterým vštěpoval, že je třeba neustále hledat a pěstovat lidskost.
