Dejme šanci žaludku, mozek už si užil
Deníky plné textu o – překvápko – Andrejovi Babišovi. Každodennímu shrnovači nezbývá než přijmout úkol metababiše. Někdo to dělat musí.
Analytici se snaží dobrat smyslu a možných dopadů roztržky ve vedení ministerstva spravedlnosti, které opustila náměstkyně Hana Marvanová. Podle Lidových novin tak ministryně Válková dosáhla „vratkého vítězství“ a Andrej Babiš za sebou má „jedno z nejtěžších jednání jeho dosavadní politické dráhy“. Hrozilo mu totiž, že se do řešení sporu na ministerstvu vloží prezident Zeman nebo premiér Sobotka – oba takovou vůli deklarovali. „To však Babiš nemohl připustit, protože by se ukázal jako špatný vyjednavač. Potřeboval tedy vyjít z nedělního setkání s nějakým řešením. (...) V pořadí poslední komplikaci představovala skutečnost, že Válková je na rozdíl od Marvanové členkou poslaneckého klubu a měla na své straně poslance hnutí. Jejím vyhazovem by tedy Babiš mohl přijít i o poslance.“
Podle Mladé fronty Dnes by nově jmenovaný náměstek Robert Pelikán mohl Válkovou ve vedení ministerstva nakonec nahradit. Z komentáře Jany Blažkové: „Babiš je v obtížné situaci: za Válkovou nemá náhradu a směnit resort za jiný nechce koaliční ČSSD. Personální nouze hnutí ANO v kombinaci s předvolební sázkou na populární protikorupční aktivisty, jimiž se jeho hnutí zaštiťovalo, Babiše na spravedlnosti doběhla.“
LN také referují o hledání nového kandidáta ANO na primátora Prahy potom, co hnutí opustil/byl odejit Jan Kasl. „Kaslovu nástupci tak (AB – pozn. aut.) poslal nepěkný vzkaz: i když ho bude na veřejnosti podporovat a vychvalovat, když půjde do tuhého, může ho klidně potopit. (...) ‚Možná bych měl nechat rozhodnout Pražany. Vážně uvažuji o tom, že vyhlásím anketu a sami Pražané by mohli navrhovat, koho by chtěli v čele pražské radnice. To by nebylo špatné, ne?‘ uvažuje Babiš.“ Nemám ambici vstupovat do proudu jeho úvah, ale stejně si to nemůžu odpustit: bylo by to špatné. Nebo přesněji – byla by to taková vějička pro ten typ voliče, který by raději neměl chodit do pekárny, aby si tam nepořídil produkt, kterým by se mohl strašně opít. I na české poměry trochu průhledný pokus udělat z nouze ctnost.
Hospodářské noviny rozebírají situaci v Ostravě, kde proti sociální demokracii bude kandidovat její někdejší primátor Petr Kajnar, a tamní špičky sociální demokracie ohrožuje aféra místního zákulisního šíbra Dědice, s nímž zjevně byly v čilém styku. Podle deníku se „Kajnarovi evidentně ulevilo, když dostal od spolustraníků padáka. Válčil s nimi už před loňskými volbami, tehdy stranu zažaloval, protože se nedostal na kandidátku. A teď se jí hodlá pomstít i s úroky – na podzim půjde do obecních voleb s vlastním hnutím Ostravské fórum. A má šanci uspět, jednak může těžit ze své popularity, jednak se mu daří získávat na svou stranu známé osobnosti, třeba bývalého rektora Ostravské univerzity Jiřího Močkoře nebo manželku exředitele ostravského studia ČT Věru Rackovou.“
Mladá fronta Dnes referuje o soudu s vydavateli sebraných projevů Adolfa Hitlera v knize uvedené nadšenými komentáři. „Vůdce hledí roku 1941 do budoucnosti s vírou ve vítězství, neboť především mravně má Německá říše a její spojenci převahu nad kteroukoliv myslitelnou koalicí světa.“ Kauzu komentuje Karel Steigerwald. „Škodlivost vždy pochází jen z činů lidí, nikoliv ze slov a písma, ze svobody šíření informací, nepočítáme-li tak speciální informace, jako je návod na výrobu zbraní hromadného ničení. Zakázané informace proudí mezi lidmi čileji než nezakázané. Proudí ovšem útržkovitě a poškozené. V lidech vyvolávají falešné představy, což je vždy také dílem cenzury. (...) Soudy, které toto budou rozmotávat, si musí vybrat cestu zákazů nebo cestu svobody. Bude to velmi vážné rozhodnutí. Rozvoj či odúmrť nacismu a komunismu neovlivní, naši svobodu ano.“ V pohledu na tohle dilema se dostávají do vážného sporu můj mozek a můj žaludek. Mozek s posledním odstavcem Steigerwaldova textu v zásadě souhlasí (s jeho implicitně vyjádřenou tezí o tom, že by svobodné šíření „zakázaných myšlenek“ vedlo k jejich „nepoškozenému“ vnímání, už méně). Žaludek se ale z té představy svobodného toku propagandy nacismu obrací. Jeden by možná řekl, že volba mezi mozkem a žaludkem by takových věcech měla být jasná. Ale někdy mám dojem, že ty svoje mozky možná trochu přeceňujeme. Možná by žaludek měl dostat šanci říct si svoje. A slezina taky. Samozřejmě.
V myšlenkách na temná slova skutky popatřím na titulek komentáře k soudu se skupinou obviněných ze „solárního podvodu“ na stejné stránce. Proces prý nepřinese „solární katarzi“. V hlavě naskočí obraz, jak by taková „solární katarze“ mohla vypadat – vidím města mizící v očistném ohni, jejich obyvatele měnit se v popel sežehnuté zrakem rozkaceného slunečního božstva. No... prostě bych s tou katarzí radši ještě počkal.
