Evropou obchází strašidlo komunismu aneb Kdo se bojí Syrizy

Na přelomu roku se v rakouském deníku Der Standard rozhořela pozoruhodná debata vyvolaná zprávou o nadcházejících předčasných řeckých volbách. Během minulého a tohoto týdne se k tématu vyjádřila celá řada interních i externích komentátorů, a to tak vášnivě, že samotný deník zdá se již z toho unaven - zatím poslední příspěvek byl uveden větou "Už zase jedna odpověď Hansi Rauscherovi (komentátor deníku) na jeho varování před hospodářsko-politickými následky možného vítězství Alexise Tsiprase v Řecku".

Všechno začalo zamyšlením bývalého německého ministra zahraničí Joschky Fischera z 29. 12., v němž autor vyslovil několik zajímavých, ovšem nikoliv právě objevných myšlenek: Díky nezvládnuté mnohaleté finanční krizi hrozí nyní z politického spektra neštěstí, jehož rozbuškou může být opět Řecko. Pokud ve volbách zvítězí levicově socialistická Syriza, dojde k novému projednávání způsobu umořování řeckého dluhu a nastane efekt sněhové koule: Jižní krizový pás Evropské unie plus Francie odhodí politiku úspor a krize se vznítí novým plamenem. Dojde k zásadnímu konfliktu s Německem, které v této chvíli čelí pravicovým, antievropsko-nacionalistickým silám v parlamentu a v ulicích (Pegida). Tyto síly značně omezí možnosti Německa nalézat kompromisy. Renacionalizační tendence se ukázala již na výsledku posledních voleb do Evropského parlamentu, při nichž dosáhly velice dobrých výsledků nacionalistické strany nepřátelské vůči cizincům a EU. Příští krize tak ohrozí celou Evropskou unii a bude to krize Eura, která bude rovněž politickou krizí.

V podobně temných barvách a s podobnou tendencí, totiž házením levicové Syrizy či španělského hnutí Podemos do jednoho pytle s LePenovci a jim podobnými , vylíčil řecko-evropskou budoucnost o den později kmenový komentátor listu Hans Rauscher ve výmluvně pojmenovaném sloupku "Putin, Orbán, Erdogan, Chávez, Tsipras, Renzi" (na Pabla Iglesiase autor zřejmě zapomněl): Evropa trpí ve svém středu a na svých okrajích pravicově populistickými vůdci, kteří cílí na autoritářské vládnutí. K tomu se objevují levicově populističtí lidoví tribunové, kteří páchají také nemálo škod, jako třeba "šarmantní žhář" (přezdívku užil poprvé německý deník Spiegel online) Alexis Tsipras, nezřízený levičácký populista, který chce svými volebními sliby dovést zemi k cílenému státnímu bankrotu. Italský ministerský předseda Matteo Renzi sice prý provedl nějaké reformy, ale teď chce opět nakročit cestou nezřízeného (ano, opět) zadlužování státu. Jejich vzorem je fenotypický Hugo Chávez. Pravicově populističtí vládci, Putin, Orbán, Erdogan, jsou samozřejmě nebezpečnější (zavírají mluvčí opozice, dusí kritická média, upevňují svoji osobní moc a projevují agresivitu navenek), ale levicoví populisté ohrožují Euro a tím i stabilitu celé unie. Nepřinášejí nic k řešení problémů. Způsobují jenom, že krizové země se postupně stávají neřiditelnými.

Na obranu nových levicových projektů, či spíše v odporu proti směšování nebezpečí zprava a zleva v zápětí vystoupil Kurt Bayer, ekonom a politolog vídeňské univerzity, bývalý člen vedení Světové a Evropské rozvojové banky ("Lámu kopí za Tsiprase a Renziho"): Kolega Rauscher by měl lépe rešeršovat. Pan Tsipras nehrozil nikde řeckým státním bankrotem, i když se to všude vytrubuje, nýbrž navrhl vyjednávání s věřiteli, které mají být zaměřená na to, dostat nějak řeckou horu dluhů pod kontrolu. Není snad pochopitelné a také žádoucí, když si ožebračené obyvatelstvo po totální ztrátě důvěry v nynější vládnoucí strany hledá konstruktivní alternativy, které Syriza nabízí? Ničemu a nikomu neprospívá malovat čerta na zeď a panikařit. Neboť to nejsou finanční trhy, jimž má řecká a evropská politika sloužit, nýbrž lidé. Evropa musí kormidlem hospodářství otočit rázně na druhou stranu, pokud chce Evropany znovu přesvědčit o smyslu evropského projektu.

Hans Rauscher si ovšem nenechal repliku ujít (2.1.2015): Je mi naprosto nepochopitelné, jak může zkušený ekonom bránit Tsiprase. To je přece jasný levičácký populista, charismatický a totálně bez skrupulí nebo hospodářský ignorant nebo obojí. Přesně, jak píše Spiegel online: "Míří k hospodářské sebevraždě". A tento člověk chce být vůdcem "alternativní politiky pro Evropu", který nahradí "neoliberální experiment" novým modelem "sociálních jistot a růstu"! Takže pryč se skromnými tržními pobídkami a sem se státními intervencemi typu Orbán: Zdanění, v podstatě konfiskáty zahraničních firem.

Rauscherova kritika vyprovokovala k odpovědi vídeňského sociologa Jörga Fleckera (1.7.2015): Rauscher nepřináší ani špatnou karikaturu hospodářského programu Syrizy. Tam lze totiž nalézt nikoliv "více dluhů, více úředníků s většími platy, větší penze a nízké daně pro všechny" nýbrž plány na zvýšení daní, masivní krácení výdajů na zbrojení, škrty privilegií pro poslance, zdravotní péči zdarma pro nezaměstnané, obědy zdarma pro školní děti, návrat k původní výši základní mzdy a mnohem víc, přičemž nic z toho nelze interpretovat jako nafukování státního aparátu nebo péče o vlastní straníky, jak píše Rauscher. Volební úspěch Syrizy je jasnou šancí pro Evropu: neboť co je dnes důležitější než přesvědčit Evropany, že volby mohou něco změnit?

Paralelně s touto diskusí reagoval v expresivním rozmachu na "nečekaně ubohý" článek Joschky Fischera esejista Karl-Markus Gauss (6.1.: "Vrátil se hlad"): Lidem, kteří slovní spojení "finanční trhy" nešeptají s poníženou úctou, jako by se jednalo o božskou moc, se už dávno divili, jak je možné, že zrovna země, jež k evropské ekonomice přispívá přesně 1,5 procenty, by měla Evropu uvést do záhuby. Právě ti, kdo z krize tyjí, a zapřísahají přitom ušlechtilé evropské hodnoty, malují rádi naplněni děsem na zeď různé hrůzy, které nastanou, až v řeckých volbách Syriza zvítězí. Svým strašením chtějí samozřejmě nejdůležitější politici a smečka komentátorů nadcházející volby ovlivnit tak, aby Řecku nadále vládli lidé, kteří se podřizují politice, kterou jim nadiktovali jiní a která je zničující pro miliony Evropanů v jejich zemích. S politikou úspor se vrátil do Evropy hlad - ano, je mi líto, že to musím říct. Hlad. A tomuhle se má říkat politika? Byla by to přece naděje, kdyby si nikoliv vládci ale ovládaní uvědomili, v jakém světě vlastně chtějí žít a jak má vypadat Evropa, kterou chtějí přijmout za svou vlast. Ale tehdy dostávají atestovaní demokraté největší strach: Oh, lid, ten přihlouplý klacek, by třeba nepochopil, že je to pro jeho dobro, když smí platit ztráty burzovních spekulantů, a vrhl by se do náruče reakcionářským krysařům. Přitom společenská hnutí, která se formují od Španělska přes Francii až daleko na opovrhovaný východ, nestojí o nacionalistickou minulost ale o sociálně snesitelnou budoucnost! Volba Tsiprase neznamená nebezpečí pro unii ale šanci, šanci nejenom pro Řecko. Šanci, že se přestane s nesmyslnou politikou úspor, kterou už nesčíslní ekonomové rozeznali jako neproduktivní a zničující. To neznamená návrat k dělání dluhů ale první krok k hospodaření pro lidi.

Debatu prozatím uzavírají příspěvky Andrease Satora (5.1.2015) a Markuse Bernatha (7.1.2015). Bernath konstatuje, že volební boj v Řecku sotva začal a už se řítí do finále a uzavírá pesimisticky, že volby stejně nic nerozhodnou, protože pořádně nezvítězí nikdo. Sator se obrací k atmosféře strachu produkované světovými médii: Financial Times uhodily hřebíček na hlavičku titulkem "Strach před novou řeckou krizí". Cože? Nová krize? Co se stalo s tou starou? To že se lidé odvracejí od politických stran, které zatáhly káru do bláta, přece není žádné riziko ale normálně fungující demokracie. Jestli Tsipras dosáhne většiny, není jasné. Jak se bude chovat při vyjednáváních s Angelou Merkelovou, také není jasné. Moc dobré podmínky mít nebude. Ale že Řecko nebude schopné splatit své dluhy, to přece není žádné tajemství. Nějaký deal s Tsiprasem by mohl investory dokonce potěšit. Jestliže se Evropské země, kterým Řecko nejvíc dluží, vzdají částí dlužných částek, pomůže to Řecku nakonec vůbec nejvíc. Totéž konstatuje i Bernath: Je právem politické levice požadovat rozchod s dosavadní úspornou politikou. Nic nepřinesla.

Z celé debaty vyplývá několik docela zajímavých věcí: Zatímco zastánci dosavadní řecké politiky a příznivci více či méně neoliberální ekonomické politiky (i když často dokážou a jsou ochotni pojmenovat její limity) opravdu mají větší či menší tendencí vnímat Tsiprase jako nějakého bubáka, který zatřese základy našeho světa. Co je ještě zajímavější, často se pokoušejí stírat rozdíly mezi jasně levicovými politickými projekty a extrémně pravicovými. Ty se však mohou podobat formou, liší se však podstatou - i když zrovna tohle z hlediska dějin dvacátého století může vypadat jako třeskutá naivita. Odpůrci "malování čerta na zeď" často mají tendenci vybírat z programu Syrizy ty body, které znějí rozumně a činit ji tak přijatelnější. Kdo četl desetibodový základní program strany, ví, že v něm lze nalézt jak rozumné věci, tak cíle, které znějí naprosto fantasticky. Nelze ale zapomenout, že program je jistě výsledkem vyjednávání jednotlivých frakcí strany, původně samostatných subjektů, z nichž některé jsou velmi radikální. A nelze také zapomenout, kdo a co vinu na vzestupu Syrizy nese - opravdu je to chybná, ve své podstatě neoliberální politika, "pro finanční trhy a ne pro lidi", jak to krátce a přesně vyjádřil Karl-Markus Gauss. V tom se nakonec shodnou úplně všichni: jestliže Evropa začne v tomto ohledu dělat politiku jinak, nebude se čeho bát. Ani Syrizy. Ale strach z ní může být možná docela produktivní - strach stál nakonec podle antropologů u samých počátků civilizačního vzestupu lidstva - jen strach nutil jednotlivce a společnosti k sebezáchovným aktivitám. Strach z bolševismu jistě přispěl k bezprecedentnímu zlepšení životních a pracovních podmínek dělnictva v kapitalistické Evropě. Těžíme z něho dodnes.

PS. 5. 1. oznámil Der Standard vznik internetové petice s názvem "Change Greece - Change Europe - Change4all", jejíž autoři, tři sta vědců, odborových předáků, umělců a aktivistů, vyzývají k podpoře svobodných řeckých voleb: V celé Evropě chceme bránit právo řeckého lidu na svobodné rozhodnutí: Skončit s úsporami, uvolnit cestu skutečné alternativě pro Řecko - pro jeho novou sociální a demokratickou orientaci. Petici do dnešního dne podepsalo přes dva tisíce pět set signatářů.