Ruské stahování ze Sýrie? Jen přeskupování zbraní
Dne 14. března 2016 oznámilo Rusko, že zahajuje stahování většiny svých sil ze Sýrie. A hned následujícího dne se domů vrátila první ruská letadla. Tento krok se samozřejmě okamžitě stal předmětem nejrůznějších úvah, spekulací či interpretací. Záhy se ale ukázalo, že mnohé z nich byly značně ukvapené, jelikož „stahování většiny sil“ vůbec neznamená konec ruské vojenské intervence, která v trochu jiném stylu probíhá dál.
Kreml oficiálně oznámil, že intervence splnila svoje hlavní úkoly, kdežto kritici ruské politiky se začali radovat, že Rusům prostě docházejí peníze. Jiní odborníci odhadovali, že Rusové tak chtějí Bašáru Asadovi dokázat, že se bez jejich pomoci neobejde, a proto bude muset přijmout jejich mírové návrhy. A podle dalších hlasů údajně šlo o „past“, která by měla přimět Turecko a Saúdskou Arábii k tomu, aby do Sýrie vyslaly svoje pozemní síly, kterým by následně ruská armáda mohla uštědřit ostudný a exemplární „výprask“.
Ačkoli na některých z těchto tvrzení může být něco pravdy (např. finanční nákladnost ruského angažmá se opravdu nedá podceňovat), je především nutno respektovat elementární fakt, že se ve skutečnosti o žádný konec intervence nejedná. Ano, jistá část sil se skutečně stáhla, striktně početně to možná je i „většina“ (tedy „více než polovina“) oficiálně nasazených sil, jenže i tak zůstal v Sýrii rozsáhlý kontingent. Navíc se tam poté přisunuly další „nové“ síly, jež dokládají snahu Ruska určitým způsobem změnit charakter intervence.
Jestliže se podíváme na konkrétní čísla, z družicových i pozemních snímků lze poměrně dobře určit počty ruských bojových letadel. Nejvyššího stavu bylo dosaženo někdy počátkem února, kdy ze základny u syrské Latakíje operovalo přes čtyřicet proudových letounů značky Suchoj, kromě kterých měli Rusové v Sýrii okolo dvaceti vrtulníků. V současné době se jedná o počty asi poloviční, kromě toho se změnila typová skladba.
Sýrii opustila většina starších bitevníků Su-25 i taktických bombardérů Su-24, avšak zůstávají špičkové univerzální stroje Su-30SM a Su-35 a možná i několik nových stíhacích bombardérů Su-34. Příčinou bude zřejmě fakt, že starší a intenzivněji využívané letouny asi značně utrpěly vysokým tempem operací (až dva lety za den) a naléhavě potřebují opravy, zatímco ty novější tak opotřebené nejsou. Možná svou roli hraje také to, že u těchto novějších letounů existuje ze strany Kremlu větší zájem o testování v reálných podmínkách.
Podobně tomu bude i u vrtulníků, jelikož ze Sýrie se stáhla část starších bitevních Mi-24, byly ovšem přisunuty další exempláře modernějších Mi-35M a také víceúčelové Mi-8AMTŠ, které nesou i rušiče pro ochranu proti přenosným protiletadlovým raketám. A nastupují i zcela nové typy helikoptér. Již v říjnu 2015 se vyskytly fotografie naznačující operace bitevníků Mi-28N, což bylo v únoru 2016 zcela nezvratně potvrzeno.
Vůbec největší zájem však vyvolala skutečnost, že do Sýrie dorazily i bojové vrtulníky Ka-52, známé také jako „Aligátoři“. Jedná se o mimořádně vyspělé stroje, které z hlediska schopností zřetelně přesahují kategorii klasických bitevních vrtulníků. Jejich výjimečné výkony se ovšem odrážejí i na vysoké ceně, kvůli níž se má (na rozdíl od „masových“ Mi-24 a Mi-28) pořizovat jen menší počet, který bude sloužit pro průzkum a podporu operací speciálních jednotek. Také to může být určitou nápovědou, pokud jde o konflikt v Sýrii.
Celkově lze říci, že početní stav letecké složky ruského kontingentu v Sýrii se vrátil zhruba na úroveň z prosince 2015, resp. před sestřelením Su-24 tureckými stíhačkami. Zároveň ale došlo k jeho zřetelnému „omlazení“, resp. redukci přítomnosti starších a zvýšení angažmá novějších typů. Stojí asi za zmínku, že nad Sýrii krátce operoval i nový letoun pro elektronický průzkum Tu-214R a že ruské jednotky nasazují nová bezpilotní letadla, mj. typ Forpost, což je poněkud paradoxně licenční kopie izraelského stroje Searcher.
Nejde ale zdaleka jen o letectvo. Rusko dlouho oficiálně opakovalo, že jeho vojáci nebojují na zemi, jenže takové tvrzení už nějakou dobu nezaznělo. Koneckonců, přiznané ztráty a udělená vyznamenání by ho činily jednoduše absurdním. Nikdo už teď patrně nepochybuje, že Rusové pozemní činnost provádějí, otázkou je ovšem rozsah tohoto působení. Opravdu se jedná pouze o speciální jednotky a poradce, jak se většinou usuzuje?
Řada nepřímých indicií totiž vypovídá, že v Sýrii ve skutečnosti bojují stovky Rusů, ale nikoli jako oficiální příslušníci ozbrojených sil. Zdá se, že se uplatňuje podobný model, který dlouho fungoval v případě východní Ukrajiny, totiž zapojení vojsk pod hlavičkou jakýchsi podivných bezpečnostních firem, resp. prakticky „žoldnéřů“. Podle ruských médií se jedná o „Vagnerovu soukromou vojenskou společnost“ (VČVK), jež má údajně kolem 600 vojáků, z nichž několik desítek již padlo a obdrželo od Kremlu vysoká vyznamenání.
Aby toho nebylo málo, na straně syrského režimu se údajně objevují také síly z jiných, značně exotických zemí. Již v loňském roce se mluvilo o jednotce Kubánců a nové zprávy uvádějí, že armádě Bašára Asada pomáhají dva malé útvary ze Severní Koreje. Koneckonců, nebylo by to nic zase tak převratného, protože Kuba i KLDR mají dosti bohatou historii vysílání „poradců“ do válek v zemích třetího světa. A naprosto oficiální povahu má zapojení šíitských ozbrojenců z íránských Revolučních gard a libanonského Hizballáhu.
Pokračuje tedy jev, který z takových konfliktů dlouhodobě známe, a sice „internacionalizace“, tzn. zapojování dalších států, tajných služeb, dobrovolníků, žoldnéřů a vůbec každého, kdo by v konfliktu mohl mít nějaké (jakkoliv pochybné) zájmy. Tento jev zpravidla přináší problémy, když dojde na mírová jednání, protože rostoucí počet aktérů komplikuje kompromisy. Zkrátka platí, že dva nebo tři se vždycky dohodnou snadněji než deset.
Vrátíme-li se ale ještě k Rusku, jeho angažmá nedávno získalo další rovinu, protože po dobytí Palmýry bylo oficiálně oznámeno vyslání ženistů, kteří se mají starat zejména o likvidaci min. Zmíněné syrské město se tudíž stalo i prostorem premiéry dalšího nového typu ruské vojenské techniky, a to robotického odminovacího stroje Uran-6. Znovu se tak ukazuje, že Sýrie má pro Rusko důležitost jako specifická „zkušební střelnice“.
Jedna velice důležitá novinka se však objevila i na základně u Latakíje. Snímky ukazují, že do výbavy ruského kontingentu přibylo odpalovací zařízení řízených střel řady Iskander. Nedá se poznat, zda jde o balistické rakety s dostřelem asi 480 km, nebo o střely s plochou dráhou letu s doletem dokonce 2500 km. Nepochybné ale je, že všechny zbraně řady Iskander mohou nést i jaderné hlavice. Zřejmě jde o ruské varování vůči Turecku, popř. i Saúdské Arábii, u které se nyní znovu spekuluje, že vlastní několik nukleárních zbraní.
Ruské „stahování“ ze Sýrie má tedy ve skutečnosti povahu „přeskupování“, které zahrnuje jak výměnu starší techniky za novější typy, tak posun směrem k silnějšímu angažmá v pozemních bojích. O tom ostatně vypovídá i pokračující přísun zásob po moři i vzduchem. Kreml už totiž do této operace investoval příliš mnoho a zjevně nechce „vzdávat sázky“, jelikož Sýrie má pro jeho politiku stále větší faktický i symbolický význam.
