Jestřáb Vlk kárá holubičku Duku
Prezident republiky Miloš Zeman a pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka podepsali ve čtvrtek memorandum o převodu dvou významných památek na Pražském hradě - Nového probošství a Svatojiřského kláštera - katolické církvi. Memorandum vzápětí ostře napadl Dukův předchůdce v Arcibiskupském paláci Miloslav Vlk. Vadí mu Dukou stvrzené závazky: opravit převzaté budovy do pěti let na náklady církevních nabyvatelů a nevznášet už na Hradě další vlastnické nároky. Tyto závazky se Vlkovi jeví protizákonné, protiústavní, dokonce protidemokratické.
Dalo by se to přetlumočit tak, že podle Vlka vyšel Duka státu vstříc nad rámec restitučního zákona, tedy že ukázal zbytečnou měkkost, k níž stávající zákony katolickou církev nenutí. Ale historie Vlkova mandátu je pro české katolíky jedna velká lekce, že vyjednávací tvrdost jim jen škodila. Byl to kardinál Vlk, kdo katolickou církev, poměr státu a české společnosti k ní zatížil katastrofálním sporem o katedrálu svatého Víta na Hradě.
Žalobu na prezidentskou kancelář podala Náboženská matice v prosinci 1992, mimochodem v bezvládí, kdy na Hradě už neseděl československý prezident Václav Havel a ještě ne český prezident Václav Havel. Prezidentská kancelář se časem vzchopila a spornému nároku katolické církve na katedrálu se začala bránit.
Nemá smysl unavovat tu líčením celé anabáze, která skončila v roce 2007 stanoviskem Nejvyššího soudu, podle něhož katedrála patří státu. Má ale smysl připomenout pozoruhodný moment z listopadu 1996, kdy kardinál v rádiu dosti překvapivě oznámil, že církev se nároku na svatovítskou katedrálu vzdává „ve prospěch českého národa“, žalobu že stáhne – a zvláštní status katedrály že by mohl vyjadřovat speciální zákon.
Pro dobový politický kontext je asi užitečné vědět, že tehdejší pravicová koalice měla v seznamu nevyřešených bodů pořád i církevní restituce, že bylo krátce po volbách, v nichž „prokatolická“ složka koalice (lidovci) oslabením „protikatolické složky“ (Václava Klause) ve volbách přecházela do ofenzívy, takže šance na restituční zákon náhle vypadaly lépe.
Restituce tehdy neprošly. A nakonec, hlavně kvůli nedočkavostí lidovců, vláda padla a k moci se dostali sociální demokraté, k nárokům katolické církve mezi demokratickými partajemi nejpodezřívavější. Rozhořel se pak na několik let s novou silou i boj o vlastnictví Svatovítské katedrály.
Když už bylo všechno prohrané, uchýlil se kardinál Vlk k lehce nepochopitelnému výkladu, jak prý to s návratem katedrály národu myslel – symbolicky, jako uznání faktu, že „katedrála je národním a státním symbolem“. V textu z roku 2008 se Vlk podivuje, „že si politici a právníci tuto velkou symbolickou hodnotu pletou s právem vlastnickým“. Ovšem v době symbolického zřeknutí se katedrály ve prospěch českého národa, které tehdy téměř celá politická i novinářská scéna pochopily vlastnicky, se na veřejnosti nepodivoval.
To asi na každého jen trochu nezaangažovaného pozorovatele působí jako scholastika. A pak ta kardinálova verva: neváhal označovat občanskou iniciativu, která se v 90. letech proti převodu začala bouřit, za exdisidenty a exkomunisty. A když v roce 2009 za případem Ústavní soud udělal definitivní tečku, tak si ještě pohrával s myšlenkou hnát případ k evropským soudcům do Štrasburku.
Oč prozíravější byl Duka, který po svém nástupu do arcibiskupského úřadu v řádu týdnů s tehdejším prezidentem Klausem podepsal dohodu o společné správě. Předpokladem té dohody samozřejmě bylo uznání české judikatury. Do dvou let pak byly na světě restituce církevního majetku, velkorysé tak, že to Nečasově vládě zavařilo i u mnoha jejích voličů. Viděno z Arcibiskupského paláce je ale zřejmé, čí taktika byla úspěšnější. Vítězí holubice nad jestřábem.
Škoda, již nesmyslný spor o svatovítskou katedrálu katolické církve v české společnosti způsobil, je těžko změřitelná. Přitom žádné duchovní organizaci by vposledku nemělo jít o nic menšího než o možnost působit na členy společnosti. Vedle toho bledne všechno, i soupis majetku na Pražském hradě. Kardinál Vlk se nic nenaučil a nic nezapomněl.
