2 Týdeník Echo

Oslabená Británie. Risk nevyšel. Nový lídr se dnes dělá jinak

ESEJ

Témata:

Theresa Mayová rozehrála vysokou hru. A prohrála. Jinak se její slabé vítězství a ztráta konzervativní většiny v britském parlamentu popsat nedá. Chtěla silnější mandát do brexitu. Bude ho mít nesrovnatelně slabší, než když se den po Velikonocích rozhodla předčasné volby vyhlásit. Menšinovou konzervativní vládu podpoří severoirští unionisté, kteří budou žádat nikoliv tvrdý brexit, jaký Britům slibovala Mayová, ale naopak brexit měkký. Jejich vysokou prioritou je udržet co nejužší vztahy s Irskem a za žádnou cenu nepřijít ani na čas o celní unii. Ve Skotsku navíc zvítězila Skotská národní strana, která se bude snažit tvrdému brexitu zabránit. Theresa Mayová bude muset při vyjednávání s Evropskou unií našlapovat podstatně opatrněji, než si mohla dovolit ještě před pár týdny.

Její příběh je velkou lekcí, jak se můžou pozice v politice otočit doslova během pár týdnů. A jak moc se dá ztratit a prohrát, když politik udělá jen pár, ovšem zásadních chyb. Theresa Mayová měla ve chvíli, kdy 18. dubna žádala královnu o vypsání voleb, rekordní podporu Britů. 6. května, měsíc před volebním dnem, průzkumy ukazovaly, že směřuje k největší konzervativní parlamentní většině za posledních třicet let. A možná dokonce ještě větší. „Británie míří k nové éře dominance toryů s většinou přinejmenším sto křesel,“ hlásal toho dne na titulní straně nejčtenější britský bulvár The Sun, sám svého druhu politická instituce, jejíž přízeň pomáhala rozhodovat volby. Ta většina sto a více křesel znamená, že konzervativcům se rýsovala šance obsadit přinejmenším 426 z 650 křesel ve Westminsteru. Labouristé mohli podle průzkumu očekávat nejhorší výsledek od třicátých let minulého století. Tak silnou podporu jako Mayová neměla v průzkumech žádná z vládnoucích stran za posledních dvacet let. Konzervativci měli sbírat hlasy bývalých voličů UKIP, liberálních demokratů, Skotské národní strany i labouristů. Měli šanci vyhrát i v okrscích, kde za poslední desetiletí nikdy nevyhráli.

Za měsíc, ve čtvrtek 8. června, když šli Britové volit, bylo všechno jinak. Theresa Mayová ztratila konzervativní většinu 330 křesel, zděděnou po svém předchůdci Davidu Cameronovi. Labouristé, vedení starosocialistou Jeremym Corbynem, který se profiluje extrémními názory, sebrali konzervativcům oproti předchozím volbám třicet křesel.

Co se za ten měsíc tak změnilo? Theresa Mayovou tratila ze tří zásadních důvodů: zaprvé udělala fatální chybu výběrem politických témat a ideového obratu své strany, zadruhé předvedla, že se neumí přiblížit lidem a vést kampaň, a zatřetí nedokázala získat podporu mladých lidí.

Demence a bod zlomu

Podpora do té doby oblíbené premiérky začíná klesat poté, co Mayová 7. května představí volební program. Z něj byl jasný manévr od tradičně thatcherovského kurzu volného obchodu a trhu k sociální vstřícnosti. Chtěla sebrat hlasy těch, kdo měli pocit, že jsou ohroženi. Že doplácí na migraci a globalizaci. Chtěla posbírat labouristické voliče z nižších vrstev. Chtěla mířit podobným směrem, jaký se v USA vyplatil Donaldu Trumpovi, když získal nespokojené bývalé voliče demokratů. Právě při této snaze si Mayová zasadila velkou ránu. Onoho 7. května přišla s návrhem, že staří lidé, kteří onemocní Alzheimerovou chorobou a mají určitý majetek, si budou muset připlácet na péči. A po jejich smrti budou tu částku muset státu zpětně doplatit jejich dědici. Byla to drsná forma dědické daně. Velmi rychle přejmenovaná na „daň z demence“. Mayová bohužel nikde neřekla, od jaké hranice majetku ta daň z demence bude uvalena. Takže se ohrožení mohli cítit všichni, kdo nějaké majetky měli.

Představa, jak děti, jejichž rodiče strávili konec života s Alzheimerovou chorobou, musí prodávat rodinné majetky, měla ničivou sílu. Premiérka si to velmi rychle uvědomila a začala couvat. Jenže daň z demence už žila vlastním životem a pracovala proti ní. Její stále opakované heslo o síle a stabilitě se stalo terčem parodií. Obrat u daně z demence byl impulzem pro natočení protestsongu Liar Liar GE2017 (Lhářka, lhářka, volby 2017) skupiny Captain SKA. Ten se týden před volbami stal nejstahovanější písničkou na britském Amazonu a druhou na iTunes.

Daň z demence byla nevynucenou chybou. Velká Británie má před sebou řešení dvou velkých témat, brexitu a terorismu. Mayová mohla být u obou z nich silná. Byla to její parketa. Po obratu u daně z demence už Brity neoslovila ani poté, když po útoku islamistů na London Bridge v sobotu před volbami slibovala tvrdší linii v boji s islámskými radikály. Právě u bezpečnosti jsou Corbynovi labouristé velmi laxní. Sám Corbyn terorismus roky bagatelizuje. Situace měla hrát pro Mayovou. Nehrála. Hodně Britů jí přestalo věřit.

Studený robot

Krátká kampaň ukázala, že Theresa Mayová není charismatik na náměstí, který umí přirozeně a uvolněně mluvit s lidmi. To, že je někdo populární v čele vlády, když hájí zájmy země, neznamená, že dokáže získat hlasy lidí ve chvíli, kdy si řekne o nový mandát. Theresa Mayová působila chladně, povýšeně, neosobně, až strojově. Stále dokola opakovala klišé. Své tažení za hlasy lidí, na jejichž zájmy v posledních letech Británie zapomněla, nedokázala vést se žádným zájmem a emocí. Ti lidé jí to nevěřili. Svou robotičností a odtažitostí často připomínala Hillary Clintonovou, která přišla o prezidentské křeslo také kvůli své strojenosti a chladnosti. Když se Mayová po brexitu a odstoupení Davida Camerona stala premiérkou, sbírala body svými razantními projevy, v nichž ukazovala odhodlání chránit britské zájmy při vyjednávání o nových vztazích s Evropskou unií.

Volební kampaň je ale jiný žánr. V ní je potřeba jít za lidmi. A dát jim najevo, že vám na nich skutečně záleží. Prezentovat se jako přirozená osobnost vzbuzující důvěru. Osobní vyzařování a zájem dokáže přebít i to, že dotyčný politik nemá ani žádný skutečný program či směr. Schopnost dát lidem najevo, že jsou pro vás skutečně důležití, a přesvědčit je, že vám mohou věřit, je tou silou, jíž dokázal nový francouzský prezident Emmanuel Macron rozbořit léta budovanou politickou mapu Paříže. Nejdřív se dostat do Elysejského paláce. Pak k sobě přitáhnout velkou část politiků z tradiční pravice i levice a během pár týdnů vytvořit úplně novou stranu jednoho muže, která zvítězí v parlamentních volbách. Macron má nejklasičtější životopis tradiční francouzské elity s kariérou státního úředníka i bankéře. Papírově to všechno z establishmentu, co Francouzi odmítají. Má ale mimořádnou schopnost jít mezi lidi, bavit se s nimi a přesvědčovat je až do té míry, že v nich vytvoří představu, že teď je někým úplně jiným. Ten talent Mayová nemá. Kampaň ukázala, že v přirozenosti je spíš antitalent.

Tato schopnost působit přirozeně a mluvit s lidmi je a bude čím dál důležitější. Poslední volby ve Spojených státech nebo ve Francii ukazují, že vítězí ti, kdo dokáží lidi oslovit v přímém kontaktu. Úspěšná kampaň je čím dál víc kombinací přímých setkání s voliči nejen na volebních mítincích, ale vůbec na všemožných akciích, kde se politik objeví, aby mohl předvést svoji přirozenost a zájem o problémy lidí. I na sociálních sítích se politici dostávají k lidem víc napřímo, než to bývalo přes média, která přece jen jsou jistým filtrem. I na sociálních sítích je potřeba předvést věrohodnou přirozenost, zájem a blízkost voličům. V tom Mayová – stejně jako Hillary Clintonová – selhávala.

Britská kampaň také potvrdila, jak moc slábne vliv tradičních médií. V Londýně platilo, že ten, koho podpoří bulvární The Sun, bývá jasným vítězem voleb. Tony Blair kvůli tomu cestovával ze vydavatelem listu Rupertem Murdochem. Na rozdíl od Česka jsou v Británii jasná předvolební vyjádření podpory v médiích tradicí. Mayová dostala slabší či silnější podporu od všech klíčových. Od masově čtených The Sun a Daily Mail přes velké deníky The Times a The Daily Telegraph po tradičně probruselský Financial Times. K volbě Corbynových labouristů své čtenáře vyzval jen Daily Mirror a Morning Star. Jasnou podporu nedostali ani od tradičně levicových listů The Guardian a Independent. Ani velká mediální koalice Mayové k většině nepomohla.

Na jejím příběhu – stejně jako na příbězích Macrona a Trumpa – se ukazuje, jak je přirozenost a schopnost s lidmi napřímo mluvit v současné politice zásadní. Strojení, chladní a nepřirození lídři, kteří s lidmi mluvit neumějí, už nemají šanci. V Česku si to velmi dobře uvědomuje Andrej Babiš a jeho marketingoví experti. Stejně jako prezident Miloš Zeman se snaží co nejvíc času trávit na výjezdech přímo za lidmi. Předvádět jim, že se o ně zajímá, že žije a baví se stejně jako oni. Proto všechny ty návštěvy festivalů, muzikálů, koncertů a sportovních podniků. K tomu přesně tento styl odrážející velmi osobně laděná kampaň na sociálních sítích a podpora ze showbyznysu. Nikdo ze současné koalice ani opozice není schopen Babišovi v tomto směru konkurovat.

Odtažitost Mayové dokázal velmi rychle využít lídr labouristů Jeremy Corbyn. Starosocialista, sedící v parlamentu už od roku 1983, ze sebe úspěšně udělal dědu Jeremyho, který si s lidmi povídá o tom, jak pěstuje ve své předzahrádce bylinky, nechává se fotit, jak hraje fotbal, a o popularitu na sociálních sítích se mu postará podpora oblíbeného rappera.

Mladí ztratili víru v systém

O ztrátě Mayové do značné míry rozhodli mladí lidé, kteří se ve velkém rozhodli jít k volbám a hlasovat pro Corbyna. U brexitu mladí do 24 let sice z 75 procent hlasovali pro setrvání v Evropské unii, jenže jich přišlo jen 53 procent. To byla vůbec nejnižší volební účast za všech generací. Celkově hlasovalo v referendu rekordních 72 procent voličů. Teď podle průzkumu televize Sky News přišlo k volbám 72 procent mladých do 25 let. Při posledních volbách v roce 2015, v nichž zvítězili konzervativci pod vedením Davida Camerona, jich volilo jen 45 procent. Celková účast ve volbách teď byla 69 procent, nejvyšší od roku 1992. A mladí do pětadvaceti byli, na rozdíl od brexitu, kam jich přišlo nejméně ze všech generací, tentokrát generací nejsilněji zastoupenou. 63 procent z nich dalo hlas Corbynovým labouristům. To už je přesně ta skupina, na niž nemají podporující úvodníky velkých médií vůbec žádný vliv.

Mladí Britové nejsou zdaleka jediní, kdo si vybírá extrémní figury. Většinou otočené doleva, ale ne nutně. V primárkách ve Spojených státech dostal starosocialista Bernie Sanders v generaci 18 až 29 let víc hlasů než Donald Trump a Hillary Clintonová dohromady. Ve Francii byla v prvním kole mezi mladými nejsilnější Marine Le Penová z Národní fronty, následovaná zástupcem krajní levice Jeanem-Lucem Mélenchonem. Le Penová bývá sice označována za zástupkyni extrémní pravice, fakticky ale vystupuje jako národní socialistka. V ekonomice prosazovala program, který si nezadal s tím Mélenchonovým a v mnohém připomínal nabídku, již voličům dávali starosocialisté Corbyn a Sanders.

Británie je další zemí, kde se ukazuje, že mladí lidé ztrácejí důvěru v kapitalismus jako systém, který je jim schopen zajistit nejlepší podmínky pro úspěšný život a prosperitu. Ve velkém hlasují pro krajní socialisty slibující znárodňování, tvrdé formy ochranářství a extrémně vysoké daně pro úspěšné. Tento fenomén si zaslouží hlubší prozkoumání. Dost pravděpodobně souvisí s úzkostí, v níž generace dvacet minus vyrůstá. Podle nového průzkumu amerického institutu Pew Research je 58 procent Američanů, 52 procent Němců, 68 procent Britů a 71 procent Francouzů přesvědčeno, že jejich děti se budou mít hůř než oni.

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.