To, že chtěl být František pohřben v Santa Maria Maggiore, je hezká reflexe jeho osobní víry, říká Forejt

Po pondělní smrti papeže Františka nastalo ve Vatikánu tzv. sede vacante, tedy období, kdy je církev bez římského biskupa a kolegium kardinálů připravuje, jak pohřeb papeže, tak následné konkláve, kdy v Sixtinské kapli budou kardinálové vybírat nového papeže. O těchto událostech, pohřbu, ale i o tom, kdo se bude účastnit konkláve a co čeká nového papeže mluvil bývalý šéf hradního protokolu Jindřich Forejt.

Papež František hodně akcentoval starost o chudé, vedl asketický život. A jeho pohřeb má být v tomto směru podobný. V čem, podle jeho přání, se bude jeho pohřeb lišit od jeho předchůdců?

Já bych začal opačně. V zárodku bude pochopitelně stejný. To znamená, že to bude rozloučení, které stanovuje církev, které je doprovázeno určitou liturgií. Ta prostota je vlastně daná v tom, že papež si přál být pochován v jedné rakvi, ne v těch třech rakvích, které byly předepsány pro jeho předchůdce.

Zajímavé je místo odpočinku, které si zvolil. Tedy ne přímo Vatikán a papežská bazilika sv. Petra, ale papežská bazilika Santa Maria Maggiore (bazilika Panny Marie Sněžné - poz. red). On sám to v poslední vůli zdůvodňuje tím, že celý život, jako kněz, biskup, jako papež, se oddával do rukou Panny Marie. A mimochodem moc hezky píše, že každou svou zahraniční cestu zahajoval a ukončoval u Panny Marie Sněžné, tedy v chrámu, ve kterém chce být pohřben.

Proč to pro něj bylo tak stěžejní místo?

Mariánská úcta je papežům dost blízká. Například Jan Pavel II. velmi vyznával úctu k Panně Marii. Má ji i ve svém erbu, odkazem na ní je i jeho heslo Totus Tuus (Celý tvůj), které vychází z mariánského kultu. Není to nic, co by bylo vybočující. Co je naopak zajímavé, papež František chce být pohřben mimo toto obvyklé místo. Poslední čtyři papežové byli pohřbeni v chrámu sv. Petra. Je to vybočení z té řady, není to nic špatného či kontroverzního, je to v pořádku, ale je to hezká reflexe jeho osobního přání a jeho osobní víry.

Na papežův pohřeb míří i řada světových státníků. Je podle vás pohřeb papeže třeba i místem nějakých jako diplomatických jednání? Například konkrétně i amerického prezidenta Donalda Trumpa a ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského? Oba už ohlásili, že pojedou do Říma. (Později záměr setkat se na pohřbu s Trumpem ukrajinský prezident veřejně ohlásil).

Příjezdy delegací míří na vládní letiště, které je zahlceno těmi přílety pochopitelně, které tam míří den předtím a ten samotný den brzo ráno, takřka v minutových intervalech. A ty delegace a po přistání okamžitě odjíždí. A potom při odletu se tam ty delegace hromadí, protože všichni chtějí odletět co nejdříve. A tam máte mnoho času prohodit nejen pár slov ale i zapřést družný rozhovor. Čili ve Vatikánu, za přítomnosti kamer, je to spíš o tom pozdravu. Ale přitom následném čekání na letišti mají ty delegace šanci neformálně bez přítomnosti novinářů komunikovat.

Co po příletu následuje?

Jestli mohu příběh, před dvaceti lety jsem doprovázel prezidenta (Václava) Klause do Vatikánu (při pohřbu Jana Pavla II poz. red). Účast na politických pohřbech bývá opravdu vysoká. Takže ti pořadatelé mohou stanovit nějaké omezení. Většinou to bývá takzvaně 1+5, tedy hlava delegace a pět lidí. Je to velmi těžké zorganizovat, takže já jsem se vůbec nedivil, když před 20 lety na chvíli úplně přestali komunikovat, prostě vypojili všechny telefony. A aby se to povedlo zorganizovat, tak potřebujete dvě věci – přísnost a formát. Takže každý přijel s tím počtem delegátů, žádné individuální dotazy a výjimky. Co mě tehdy zarazilo, že když jsme přicházeli na to svatopetrské náměstí k domu svaté Marty, odkud vede cesta přímo ke svatopetrské bazilice, tak tam stáli italští policisté a opravdu počítali 1,2,3,4,5 a udělali rukou prostě konec a další se tam nedostal, i kdyby to byl ministr.

Událostí jako pohřeb a konkláve, které nyní budou následovat, se neúčastní kardinál Dominik Duka a to kvůli tomu, že již přesáhl 80 let svého věku. Ale bude nyní při těch událostech i nějaká česká stopa?

Momentálně o tom nevím. Ale při konkláve, které volilo papeže Benedikta XVI. ( v roce 2005 - poz. red) tak tam byla výrazná stopa v podobě českého kardinála Špidlíka, tedy jezuity, který prožil významnou část života v exilu v Římě, kde i dožil. Tak byl požádán děkanem kardinálského sboru, aby před kardinály měl duchovní promluvu před zahájením konkláve. To byla výsostná a mimořádná pocta. Kardinál Špidlík promluvil ke svým kolegům, ale sám už volitelem tehdy být nemohl.

Kardinálů je přes 200, ale volit jich může jen 120. Můžou nějakou roli hrát i ti, kteří nemůžou volit?

Vycházíme z toho, že na papežův pohřeb, což je první ceremoniál, přijedou v podstatě všichni, protože se loučí s papežem, jehož byli vlastně poradci. To znamená, že spolu tráví několik dní či hodin před pohřbem či po pohřbu v domě svaté Marty, setkávají se při různých příležitostech. Takže už si mohou tříbit názory, jak by měl budoucí papež vypadat, jeho filozofické směřování. Může to tak samozřejmě být. Ale důležité je říci, že volitelů by mohlo být, pokud se nemýlím, 135, ale zákon říká jasně, že volit papeže může pouze 120.

Jak se bude řešit ten rozpor, tedy ta hranice těch 120 a těch 135, kteří ještě nedosáhli 80 let věku a mohou volit?

Na toto pochopitelně kanonické právo a papežské výnosy myslí. To znamená, pokud je ten počet, tedy více jak 120, tak potom se ten počet snižuje k tomuto číslu tím, že ztrácí právo volit ti kardinálové, kteří jsou ve funkci nejkratší dobu.

Proč v současnosti nemá Česko kardinála, který by se mohl účastnit konkláve? Značí nepovýšení pražského arcibiskupa do této funkce něco?

To, že máme ve zvyku, v paměti, že arcibiskup pražský je kardinál, jako arcibiskup Tomášek byl kardinál, arcibiskup Vlk byl kardinál, arcibiskup Duka je kardinál, to ještě neznamená, že se jedná o automatickou věc, která se musí stát. Člověk někdy opravdu čeká několik let, protože těch kardinálů, když se bavíme o těch počtech, tak to nejsou tak vysoká čísla. Pochopitelně můžeme trošku teskně ohodnotit, že nemáme kardinála, který by mohl promluvit do té volby, byť asi by nebyl rozhodující silou, ale byl by tím místním hlasem. Určitě je to něco, co nám bude chybět, ale to, že se zatím kardinálský klobouk do české provincie nedostal, neznamená, že se tak nestane v příštích letech. Není to žádný důkaz nemilosti. Naopak to, že byl arcibiskup Graubner povolán do Prahy na pražský stolec z Moravy z Olomouce považuji za projev velké důvěry, že dokáže tento přechod sladit a sladit i život církve.

Troufnete si odhadnout, jestli nyní bude následovat spíš liberální směr nebo konzervativní směr?

Vůbec. Mnohdy jsou daleko konzervativnějšími ti, kteří pochází z té části světa, odkud by mohl přijít papež průkopník, co se týče barvy pleti či jiného kulturního pojetí. Kardinálové z Afriky jsou daleko víc svázáni určitým tradičním způsobem myšlení konzervativním, protože prostě ta společnost je taková.

A co byste na závěr řekl k papeži Františkovi?

O papeži Františkovi se říkalo, že je modernista, ale během pontifikátu moc moderních věcí nebo revolučních změn nezavedl. Mluvilo se o nich, a já považuju právě tu debatu za podstatnou, už se o tom jenom nešeptá, už se o tom mluví, ale nebyly to žádné moderní převraty.

Já si myslím, že si je důležité uvědomit, že katolická církev má velkou výhodu a také současně i trošku nevýhodu. V té věci, že je univerzální, to znamená, že je opravdu celosvětová, protože tím se v ní kupí různé vlivy různých směrů, uvažování a filozofií, a to, co je lehce prosaditelné v Evropě a Severní Americe, může narazit na chápání velkého spektra počtu věřících v Africe nebo v Asii, protože to bude odporovat i jejich místní tradici. Nebo pohled na to, co považují za stěžejní, může být odlišný u věřících stejné církve jen o pár set kilometrů dál. To znamená, že církev musí tyto věci zohledňovat a spojovat. Prosadit nějakou revoluční myšlenku by také mohlo znamenat, že se bude blížit nebezpečí schizmatu (smích). To znamená, ty procesy jsou velice dlouhodobé, protože se postupnými kroky snaží sbližovat strany, které nejsou proti samozřejmě nepřátelské, prostě vycházejí z jiného kulturního prostředí, ale jsou součástí jedné církve.