Břidlicový plyn a český cit pro riziko
Když se v 80. letech dostali k moci v Nikaragui marxističtí revolucionáři, místní boháči před nimi uprchli do Miami a z tamního pohodlného exilu pak lobbovali americkou vládu, aby v Nikaragui intervenovala. Říkalo se o nich, že jsou ochotni bojovat za vlast “až do posledního amerického vojáka.” Naše vyzývání Američanům, aby urychlili vývoz zemního plynu, zavání něčím podobným.
Premiér Sobotka má pravdu, že to, co vypadá jako náhlé probuzení, je součástí dlouhodobé strategie. Velvyslanectví visegrádských zemí v USA pořádají již několik let konference o energetice a na souvislost evropské energetické bezpečnosti a amerického břidlicového plynu upozornili v Americe loni v říjnu velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška a jeho maďarský protějšek Anita Orbánová v článku ve Washington Post.
Vývoz plynu, který byl v USA historicky v zásadě zakázaný, má své odpůrce – těžký průmysl a spotřebitele, kteří logicky očekávají, že plyn zdraží – a příznivce, těžaře, kterým vývoz umožní další investice. Jestliže k sobě v poslední době ve věci exportu našel cestu State Department a řada převážně republikánských kongresmanů, není nic špatného na tom, když se zahraniční diplomati zapojí do diskuse.
Plyn ovšem žádnou energetickou zbraní proti Putinovi hned teď nebude. Žádostí o povolení k vývozu leží na ministerstvu energetiky asi dvacet, vláda zatím schválila pět. Plyn lze navíc vyvážet jen do zemí, s nimiž mají USA dohodu o volném obchodu, což je třeba i Panama, ale nikoli země EU (o transatlantické zóně volného obchodu se jedná). Což by tolik nevadilo – větší množství plynu na trhu by ovlivnilo ceny globálně, nejde tedy o to, abychom americký plyn kupovali zrovna my. Ale postavit terminál pro vývoz zkapalněného zemního plynu chvíli trvá, první by měl být uveden do provozu nejdřív koncem roku 2015. Stejně tak něco trvá postavit terminál pro jeho dovoz – ten v polském Swinoujscie se začal stavět v roce 2011, hotov má být až napřesrok.
O zdržení se zasloužilo mimo jiné i Německo, když se jeho stavbu snažilo blokovat a dávalo na něj stížnosti k Evropské komisi – jak už u Německa příliš nepřekvapí, uváděné důvody ze sféry ochrany životního prostředí se shodu okolností kryly se zájmy provozovatelů plynovodu Nordstream, zaměstnavatele německého exkancléře Schrödera.
Energetická zbraň ovšem teoreticky existuje, a je jí ropa. Spojené státy ji mají ve strategických zásobách 700 milionů barelů. Kdyby z ní začaly upouštět, dokázaly by dlouhodobě stlačit světové ceny. A definice strategického určení zásob může být flexibilní; čerpala se z nich ropa jednou i za prezidenta Clintona, když rostly ceny topného oleje a tím strategickým zájmem zjevně bylo prezidentovo znovuzvolení. To už by ovšem byl boj o všechno – něco by to stálo nejen USA, ale "vedlejší škody" by utrpěli i ostatní světoví producenti ropy. Tak daleko USA v rámci zajištění energetické bezpečnosti spojenců sotva půjdou.
Šli by koneckonců dál než ti spojenci sami. Protože zatímco Polsko na průzkumu ložisek břidlicových plynů pracuje, u nás se v minulých letech odpor k břidlicovému plynu stal populistickým tématem politiků odleva doprava. Senátorům za ODS pomáhal ke znovuzvolení, ministr životního prostředí Chalupa průzkum zakázal a místopředseda ČSSD Hašek, zjevně závidějící, že v opozici nemůže učinit totéž, navrhl zakázat těžbu břidlicových plynů zákonem.
Lze jistě snést spoustu rizik těžby břidlicového plynu obecně i speciálních rizik v našich podmínkách ve srovnání s americkými. Ale ta se pořádně neposuzovala a neporovnávala s pozitivy. Odpor byl bezhlavý a apriorní. Energii – a peníze na ni – má zřejmě obstarat někdo jiný, koho to baví a kdo nemá od přírody tak jemně vyvinutý cit pro riziko jako my Češi. A teď se budeme dožadovat energetické bezpečnosti až do posledního barelu amerického břidlicového plynu?
