Západ stále nechápe, co je Rusko zač

V roce 2008 byli Rusové ochotni pomoci potopit americkou ekonomiku

Když v poslední prezidentské kampani označil Mitt Romney Rusko za hlavního amerického geopolitického protivníka, měla z toho Obamova kampaň a její příznivci v médiích velkou legraci. Romneyho názor podle nich nebyl jen prostě chybný, ale směšný a trapný; “Volala osmdesátá léta a chtěla svou zahraniční politiku zpět,” vtipkoval viceprezident Biden. Dnes působí trapně a, kdyby nešlo o vážnou věc, tak i směšně tehdejší samolibé úšklebky. Prakticky jediná zaznamenáníhodná kritika, která se při současném přehodnocování Romneyho slov zazněla, zní, že tím důležitějším soupeřem je Čína. Země, která dnes vykazuje globálnější zájmy a je ekonomicky i myšlenkově mnohem dynamičtější země než stagnující, vymírající Rusko.

Takže Rusko nebo Čína? K tomu se vynořila předevčírem fascinující zprávička od ekonomického redaktora BBC Roberta Pestona. Peston natáčel pro dokumentární pořad o Číně rozhovor s Hankem Paulsonem, americkým ministrem financí v nejdivočejších okamžicích americké finanční krize na konci roku 2008. Část jeho práce spočívala mimo jiné v neustálém uklidňování čínských centrálních bankéřů. V centru krize tehdy byly polostátní hypotéční banky Freddie Mac a Fannie Mae, jejichž dluhopisy o hodnotě 1,7 biliónu dolarů drželi cizinci – především Číňané. Paulsonovým úkolem bylo uprosit je, aby se jich nezačali zbavovat, čímž by celou krizi ještě zdramatizovali. A v té době dostal Paulson informaci, že se na Číňany obrátili Rusové s nabídkou: My taky držíme tyhle dluhopisy, pojďme Američanům zavařit a vrhnout je společně na trh. Číňané na to nepřistoupili.

Tato fascinující epizoda je zajímavým příspěvkem do diskuse, kdo je větší geopolitický nepřítel. Čína je taky revizionistická mocnost, nespokojená s mezinárodním uspořádáním garantovaným USA. Obchodní, finanční, technologické a všemožná jiná propojenost nebrání čínským ideologům a vojenským stratégům produkovat koncepce agresivního soupeření se Spojenými státy a provokovat americké spojence ve svém okolí. Ale při tom všem si fakticky Čína počíná relativně pragmaticky a rozvážně. Hlavní příklad? Tchaj wan. USA jsou faktickým garantem jeho nezávislosti, Čína ho považuje za své území. Mezi oběma zeměmi se léta odehrávají diplomatické a vojenské hry, občas na ostří nože, ale na postavení Tchaj wanu se nic radikálně nemění. Namátkou další srovnání: zatímco čínská špionáž je ve Washingtonu letitým a celkem dobře zdokumentovaným zdrojem znepokojení, Číňané nikdy neudělali to, co za poslední měsíc dvakrát Rusové, tedy že by zveřejnili odposlechy diplomatických telefonátů.

Putin teď anektováním Krymu a následným projevem podal přihlášku na pozici hlavního geopolitického soupeře, kterou Západ nemůže ignorovat. Jenže Západ byl zvyklý považovat Rusko za svého preferovaného partnera: USA na globálním hřišti, kde se na ně spoléhala při řešení problémů s Íránem, Jižní Koreou či Sýrií, a Evropská unie ve svém východním okolí, kde měla stále tendenci podřizovat vztahy s jednotlivými zeměmi vztahům s Moskvou. Jak včera zdokumentoval Wall Street Journal, americká administrativa byla za léta „resetu“ na konfrontační situaci s Ruskem zoufale nepřipravena: ministr zahraničí Kerry pozdě zjišťoval, že jeho protějšek Lavrov ve skutečnosti nerozhoduje, prezident Obama se marně obracel na prostředníky včetně kazašského vůdce Nazarbajeva (s tím výsledkem, že Kazachstán se zařadil mezi tu hrstku zemí, která anexi Krymu diplomaticky uznala). Kerry se dokonce sešel s jinak ignorovaným izraelským ministrem obrany Avigdorem Liebermanem v naději, že by vzhledem ke svému ruskému původu mohl něco zařídit. A den po Janukovyčově útěku z Kyjeva se americký ministr financí sešel s ruským protějškem a chtěl plánovat společnou hospodářskou pomoc Ukrajině!

Vůči Evropě pak dokáže Rusko obratně hrát na rozdíly zájmů mezi jednotlivými zeměmi i mezi Evropou a Amerikou obecně. Využije zažitého instinktu Západoevropanů nepovažovat bývalé komunistické země za plnohodnotné členy klubu, stejně jako dlouhotrvajících vazeb, jež má třeba v Řecku, na Kypru nebo v Itálii. Takové pokusy jako vějička Německu v Putinově projevu (připomínka, že SSSR souhlasil s německým znovusjednocením), se jistě budou opakovat. A, jak připomíná vzpomínka Hanka Paulsona, nebudou váhat využít finančních těžkostí zemí eurozóny. S půjčkou či investicemi z Moskvy už svého času koketovalo Řecko či Kypr. Rusko může podobných situací v budoucnu využít agresivněji a volba mezi doprošováním se různých nerudných „trojek“ a ruskou velkorysostí může být příště těžší.

Jednání o dalším postupu na čtvrteční Evropské radě předznamenává vystoupení francouzského prezidenta, který připustil, že by Francie mohla zrušit prodej vojenských lodí Rusku, ovšem naznačil, že jen pokud Británie postihne peníze ruských oligarchů. Jak je vidět, situace není nikdy dost vážná na to, aby mohla jít přízemní politická žárlivost stranou. Je na geopolitického soupeře ruského formátu Západ připraven?