Kde je dnešní "dlouhý telegram"?

Před 68 lety, 22. února 1946, odešla z Moskvy do Washingtonu diplomatická depeše, která svým dopadem překonala cokoli ze statisíců dokumentů zveřejněných WikiLeaks. Vešla ve známost jako "dlouhý telegram". Napsal ji americký diplomat jménem George Kennan a v přepracované formě ji o rok později –anonymně, ale se souhlasem nadřízených – zveřejnil v časopise Foreign Affairs pod názvem Zdroje sovětského chování. Význam tohoto textu nespočívá v ničem menším než v tom, že nastínil strategii zadržování, jež se stala základem americké politiky vůči SSSR po celých následujících padesát let studené války. Prakticky vše, co Američané za tu doby podnikali, najdeme v nějaké formě popsané už tam, v textu vzniklém ještě v době, kdyby byli Američané vůči Rusku přátelsky naladěni, ještě před Stalinovým odmítnutím Marshallova plánu, československým únorovým pučem a dalšími událostmi, jež mnoha lidem otevřely oči.

Dnes je situace samozřejmě jiná v tom, že ruské vedení nevyznává komunistickou ideologii. Ale Kennan viděl, že sovětské chování je utvářeno nejen jí, ale i delší tradicí: "Ruští vládci vždy cítili, že jejich vládnutí má relativně archaickou formu a křehký a umělý psychologický základ a nesnese srovnání s politickými systémy západních zemí. Proto se vždy báli pronikání cizích vlivů a přímého kontaktu mezi západním a jejich světem; báli se, co by se stalo, kdyby se Rusové dozvěděli pravdu o světě vně anebo se cizinci dozvěděli pravdu o světě uvnitř. A naučili se hledat bezpečnost v trpělivém, ale vražedném zápase o totální zničení mocenských soupeřů, a ne v dohodách nebo kompromisech s nimi."

V každém případě dnes Západ takový manuál pro dnešní dobu nemá. Potácí se mezi víceméně naivními extrémy: představou, že je třeba odložit rusofobii, neboť Rusko čeká na podanou ruku, aby se zapojilo do vzájemně výhodného systému multilaterálních institucí a pod jejich blahodárným vlivem se vyvinulo v liberální demokracii. S touto představou nastupovala Obamova administrativa; zatím se vzpamatovává z toho, že si nakonec musela připustit, že to tak není. Představou, že ruští stratégové jsou geniální a mají neomezené zdroje, takže jim nelze čelit. Anebo představou, že svébytné Rusko je démonizováno Západem, který je jednak dekadentní, jednak sleduje své vlastní cíle. Tato představa by byla o hodně přesvědčivější, kdyby zaprvé nepřeceňovala cílevědomost Západu – viz výše – a zadruhé kdyby nepolykala ruskou propagandu i s navijákem a neignorovala metody, jimiž Rusko své zájmy prosazuje. A ze všeho nejvlivnější je představa, jejímž jediným obsahem je chuť dělat v Rusku dobré obchody. Ta má své zastánce jak mezi českými či německými průmyslníky, tak mezi londýnskými či newyorskými právníky a realitními magnáty.

Což v případě Ukrajiny znamená: Není démonizováním Ruska říci, že Moskva má na Ukrajině důležité zájmy, ale nikoli právo veta nad jejím vývojem. A v posledních pár dnech je dobře vidět, že ten je mnohem autonomnější, než by jednoduchá schémata napovídala: Janukovyče nakonec zavrhli i politici z jeho Strany regionů, takže s tou nepřekonatelnou polarizací mezi ukrajinským západem a proruským východem to asi nebude tak jednoduché. Po sedmdesáti letech komunismu a dvaceti letech kleptokracie se – světě, div se – na Majdanu nezjevili dokonalí demokraté. Vliv západní politické strategie na Ukrajinu, ať už v při tzv. oranžové revoluci nebo dnes, vyjednáním asociační dohody, byl malý – šlo o úsilí nesrovnatelné s vlivem ruských poradců na ukrajinských ministerstvech a v bezpečnostních složkách či ruskou energetickou politikou. Rusko má geopolitickou vůli, Západ ne. Opravdu někdo věří tomu, že Evropská unie o Ukrajinu tolik stojí? Ta Evropská unie, jejíž někteří členové nepouštěli nás Čechy na svůj pracovní trh až do roku 2011?

Rusko hraje hru s nulovým součtem – mé vítězství musí obnášet soupeřovu ztrátu – Západ si to neumí představit a vždy je ochoten si nechat namluvit, že nějakému agresivnímu ruskému kroku mohl zabránit, kdyby býval byl vstřícnější. Jestliže přesto odmítnutí asociační dohody vyvolalo na Ukrajině takový pohyb, tak asi proto, že jim samotným přijde západoevropský model atraktivnější než ruský. Což taky, při všem našem nadávání na Evropskou unii, je.

Cesta od Kennanova telegramu k politice zadržování se dnes jeví logická a přímočará jen při zběžném ohlédnutí. Ve skutečnosti samozřejmě existovalo více soupeřících vizí a informačních šumů, oponentní hlasy neutichly nikdy (paradoxně včetně Kennana samotného, který byl později například proti vzniku NATO). Dnes je ale zjevné, že v politice vůči evropskému východu panuje hlavně šum, a žádný dlouhý telegram neexistuje.