S Klausem spolupracovat budu, bude-li šikovný, mínil Havel

NOVÁ KNIHA

S Klausem spolupracovat budu, bude-li šikovný, mínil HavelEXKLUZǏVNĚ
Před vznikem samostatného českého státu Václav Havel věděl, že primát teď bude hrát Václav Klaus. Foto: FOTO: Ondřej Němec
1
Panorama

Daniel Kaiser

Třetí ukázka z knihy nakladatelství Paseka nazvaná jednoduše Prezident (Václav Havel 1990-2003), kterou napsal redaktor serveru ECHO24.cz Daniel Kaiser, se věnuje období Havlova mezivládí. Jako československý prezident abdikoval od 17.července 1992 poté, co Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti, a českým prezidentem se ještě nestal.

Trápení na Hrádečku

Co Václav Havel dělal během onoho podivného půlroku, kdy už nebyl federálním prezidentem a ještě nebyl českým prezidentem? Starostmi o svou vlastní budoucnost se příliš trápit nemusel, což bylo zřejmé už při pohledu na prezidentskou kancelář. Po Karlu Schwarzenbergovi se kancléřem stal exministr obrany Luboš Dobrovský, jehož si Havel ještě před abdikací sám vybral. Chartista, politicky středově orientovaný Dobrovský byl chodícím důkazem kontinuity s Havlovou érou a předzvěst toho, že se na ni brzy zase naváže. S „tichým, nevysloveným souhlasem“ úřadujícího federálního premiéra Jana Stráského (ODS) půjčila prezidentská kancelář občanu Havlovi několik zaměstnanců k němu domů na Rašínovo nábřeží, aby tam vyřizovali poštu a třídili různé nabídky a pozvánky přicházející z domova i ze světa.

V interregnu Havel podnikl několik cest do ciziny, jež byly sice soukromé, přesto však volky nevolky získávaly jakýsi poloprezidentský ráz. Zajel do Paříže, aby přijal členství ve francouzské Akademii humanitních a politických věd, a mimo jiné se tam na usmiřovací večeři sešel s Milanem Kunderou. Pozvali ho na kvazistátní návštěvu do Maďarska, kde mu až ostentativně prokazovali státnické pocty: při audienci u prezidenta Árpáda Göncze razili dokonce Havlovi cestu parlamentem dva vyšňoření husaři se vztyčenými šavlemi. V Polsku, kam dorazil na osobní pozvání prezidenta Wałęsy, ho zase ubytovali v prezidentské vile a po celou dobu vozili v pancéřovaném autě.

Ze světa Havlovi přicházely nabídky na přednášková turné (například od americké agentury Speakers Worldwide Inc.) i na profesury (například z katedry lidských práv na univerzitě ve francouzském Lyonu). Broadway ho lákala, aby napsal muzikál. Námět byl legrační – hlavní hrdinka muzikálu, americká dívka, nevěděla, co svým rodičům darovat na Vánoce pod stromeček, a protože tatínek si toužebně přál pád berlínské zdi, vstoupila jako hodná dcera do oddělení CIA zabývajícího se rozkladem sovětského bloku. Havel odmítl, a nejen proto, že zadání bylo hloupé. Odmítal všechny nabídky středně- a dlouhodobého charakteru, poněvadž byly všechny založené na předpokladu, že Havel je státník ve výslužbě, jímž nebyl ani trochu.

Byl jen momentálně nezaměstnaný, a nemohl se dočkat, až zase bude v politice. Bezprostředně po abdikaci se mu pochopitelně ulevilo a užíval si nově nabyté svobody. Bývalým hradním spolupracovníkům na počátku srpna v privátním oběžníku psal, že za ten měsíc nedělal skoro nic jiného, než že odpočíval. „Cítím, že jsem toto flákání potřeboval jako sůl: dvouapůlletý kolotoč mi nedovolil odstup, usebrání, klidné zamyšlení. (...) Věřím, že se to časem zhodnotí: jsem jako lev, který musí dva dny dřímat, aby pak najednou vyskočil a sežral tygra nebo žirafu.“

I z tohoto oběžníku, v narážce na úspěšnou knížku politických úvah z předchozího léta nazvaného Letní přemítání číslo 2, však lze vyčíst jemné náznaky frustrace. V textu Havel až umanutě řeší otázku, jestli ty dva roky v čele Československa zhodnotí historie jako výhru nebo jako prohru: „Jsem poražený politik? Nevím, trochu ano, trochu ne. Každému – od hospodského někde v Paroplavbě až po prezidenta Bushe – je jasné, že nejsem jen tak obyčejný svržený nebo odstraněný politik, nebo politik, který prohrál ve volbách. To je další paradox: prohravší, ale v jistém smyslu zvítězivší! Kupodivu to cítí každá babička, která pláče, že nejsem na Hradě, a která chce už rychle samostatné Čechy, jen proto, abych tam zase mohl být.“ Kam prý přijde, tam se k němu upínají lidé, kteří si od něho v časech rozpadu státu a hrozícího právního chaosu, v časech, kdy se na povrch dere „přiblblé partajničení“ a mocichtivost, slibují, že jim poskytne pevný bod. A protože po celé své prezidentství před těmito trendy varoval, prohrál nakonec pouze v tom smyslu, že se mu nepodařilo ty trendy zastavit, současně ale vyhrál, neboť vývoj mu dal za pravdu. „Čili: prohrál jsem a zároveň neprohrál. Je-li někdo pro lidi na dějí, není přece zkrachovancem!“

Čtěte také: Havlovy první kroky na Hradě. 'Vše je odposloucháváno'

Čtěte také: Obsadíme ropovod, zvažoval Hrad před dělením federace

Havlova obava, že by ho snad někdo mohl považovat za zkrachovance, je tu až zarážející. S výjimkou komunistů, republikánů Miroslava Sládka a několika dalších okrajových hlasů v té době panoval celonárodní konsensus, že jen co se republika osamostatní, musí být prezidentem on. Exprezident však projevoval sklony k bolestínství. V době, kdy řadovému občanu Václavu Havlovi z Českého rozhlasu nabízeli, že by s ním jako náhradu za populární Hovory z Lán zavedli jakousi nedělní sváteční debatu, v níž by se ob týden střídal s kardinálem Miloslavem Vlkem, seděl na Hrádečku a monitoroval, jak se o něj tu a tam otíraly sice málo čtené, ale Klausovi blízké tituly Český deník a Telegraf.

Na rozdíl od ostatních politiků (včetně Klause) nebyl zlé, osobně zabarvené kritice v novinách nikdy skutečně vystaven, nebyl na ni zvyklý, a tak došel k závěru, že je proti němu vedena soustředěná tisková kampaň. Ještě v březnu 1994 v interním dokumentu napíše, že kampaň v létě 1992 běžela „s tichým souhlasem vlády, která chtěla, abych – až z toho vylezu a budu zase prezidentem – byl prezidentem řádně skříplým, vystrašeným, hovny umazaným, a tudíž povolnějším, manipulovatelnějším, nepletoucím se pokud možno do politiky a nenarušujícím příliš monopolní postavení jiných na výsluní politické slávy.“

Hledat za několika nepřejícnými články nějakou organizaci byl ovšem nesmysl, Havel měl prostě jen pocuchané nervy. Je zřejmé, proč: Muži, který před dvěma lety ve Washingtonu spřádal před americkým prezidentem úvahy o problémech světa a který ještě před rokem v Praze předsedal rozpuštění Varšavské smlouvy, náhle nezbývá než si na chalupě číst noviny. Byl osamělý i politicky, navíc ho svazovala nutnost nerozházet si to s vládou: „...příměří či partnerství s českou vládní koalicí je jen účelové a podmíněné mou ochotou držet hubu,“ svěřuje se svým blízkým v Letním přemítání číslo 2.

Jeden důvod k nervozitě při četbě novin mu mohly dávat spekulace novinářů a některých poslanců ODS o tom, že strana by na Pražský hrad mohla dosadit svého místopředsedu, Klausova letitého kolegu z pobočky státní banky Jana Stráského. Tato úvaha však vznikla samovolně, prostě tím, že Stráský coby předseda federální vlády v likvidaci přebíral za odstoupivšího prezidenta jeho pravomoci a že funkci vykonával sympatickým způsobem. Sám se však o prezidentský úřad neucházel a Klaus ho na Hradě nechtěl už vůbec. Jednou Stráský přišel pozdě na grémium strany s omluvou, že se zdržel u audiencí nových velvyslanců. „To Klausovi hrozně vadilo,“ vzpomínal tehdejší vysoký funkcionář ODS.

Klausova síla vycházela z jeho postavení uvnitř nejsilnější strany, potřeboval tudíž být v ODS nezpochybňovanou jedničkou. Václav Havel na Hradě Klausův primát ve straně nijak neohrožoval, což by se o Stráském na Hradě říci nedalo. Spekulace s prezidentem Stráským tedy zcela jistě nebyla Klausovým pokusem vystresovat Havla.

Stará antipatie vůči Klausovi a jeho ODS v Havlovi po abdikaci ale sílila s tím, jak přibývalo domnělých i skutečných křivd Klausem způsobených. Vedli spolu spor o to, jestli se vedoucí KPR smí jmenovat kancléř nebo jen ředitel a jestli se kancléřem může stát exponent Občanského hnutí Luboš Dobrovský. Nejvíc Havlovi z té doby utkvěla vzpomínka, jak jednou přišel za Klausem do provizorního sídla české vlády v Lazarské ulici a jeho hostitel mu udělal výstup. „Něco jsem řekl a Klaus se příšerně rozčílil. Začal řvát, což dělá málokdy.“ Střízlivě vzato to všechno byly jen nepodstatné ústrky, na které by nejspíš Havel nemusel reagovat tak citlivě, kdyby ovšem neměl citlivou povahu.

Ve vztahu obou mužů vždycky byla ješitnost, a to z obou stran. Po volbách o dva roky dříve, v létě 1990, to byl Klaus, kdo potřeboval Havlovo svolení k dalšímu setrvání ve vládě. Teď reálpolitik v Havlovi věděl, že pokud chce pokračovat, potřebuje Klausovo svolení zase on. Samozřejmě mu to vadilo. Ale touha vrátit se na Hrad jako český prezident byla silnější.

Mezi důvody, jimž před svými blízkými tu touhu vysvětloval, vystupují do popředí dva. První je typicky havlovský: všichni mě žádají, abych se ještě jednou obětoval. Příslovečné babky, které ho vyzývají, aby se vrátil na Hrad, se v citovaném Letním přemítání číslo 2 objevují ještě na tomto místě: „Tuhle mi jedna babička v Trutnově držela velkou přednášku o tom, jaký je to všechno hnůj – myslí se strany, parlament atd. – a jaký jsem hrdina, že jsem se tím brodil, a jak je důležité, abych se tím brodil dál a obětoval se pro národ, který si to nezaslouží.“ Sympatie veřejnosti i na něho působily jako návyková látka, jejíž trvalý přísun by odchodem z politiky mohl ohrozit.

Druhým stěžejním motivem v Havlových úvahách byla vážně pociťovaná zodpovědnost vůči dějinám. Pouhý měsíc před volbami, 6. května 1992, v Praze s polským prezidentem Lechem Wałęsou a maďarským premiérem Józsefem Antallem společně požádali o přijetí zemí Visegrádu do NATO. Dva roky od pádu železné opony trvalo, než si středoevropští demokraté ujasnili, jakou formou chtějí patřit k Západu a osmělili se to Západu veřejně sdělit. Bezpečnostní zakotvení nejistého prostoru mezi Ruskem a Německem, to byla příliš vážná věc, než aby Havel své renomé v západním světě nechal ležet ladem. Pro pokračování na Hradě měl osobní, tedy pomíjivé, i objektivně silné důvody. (...)

Pane Klausi, pojďte se dohodnout

Na podzim 1992, souběžně s tím, jak ústava nabírala definitivní tvar, došlo i k rozdělení rolí mezi Klausem a Havlem. Jak silná byla touha bývalého prezidenta vrátit se do exekutivy, zcela jasně vyplývá z návrhu dohody vypracovaného Havlem před rozhodující schůzkou s Klausem. Je to dokument zásadního významu, zachycuje totiž, s jakou představou nastupoval Havel do nových poměrů, a že mu bylo jasné, kdo bude nejvýše postaveným činitelem – předseda vlády.

Z osmi navržených bodů mají pouze dva charakter žádosti. Za prvé Havel po Klausovi chce, aby bylo prezidentovi v ústavě přiznáno symbolické právo vetovat všechny zákony, nejen ty ústavní (symbolické právo proto, neboť i Havel připouštěl, že jeho veto by se, pokud Klaus bude chtít, dalo „libovolně změkčit“, že by jej například sněmovna mohla přehlasovat pouhou většinou). Za druhé chtěl, aby Klaus podpořil přijetí zákona o Kanceláři prezidenta republiky, který si napsali na Hradě sami a který prezidentovi dával právo jmenovat si sám funkcionáře či vydávat organizační řád KPR.

I tento požadavek však sám Havel hned oslabil v dalším bodě, v němž se zavazuje, že výběr funkcionářů bude s premiérem konzultovat. Celkově za sebe Havel nabízí mnohem víc, než kolik žádá: přestane propagovat přímou volbu prezidenta (během posledních měsíců tuto myšlenku střídavě podporoval a pak zase opouštěl); oželí přímý styk prezidenta s ministry, který měl být podle jeho původních představ zakotvený přímo v nové ústavě; spolkne námitky k vládnímu návrhu ústavy a nebude ji kritizovat; nebude kritizovat ani plánovanou přeměnu české části Federálního shromáždění na Senát (dobový termín pro tuto uvažovanou záchranu poslaneckých mandátů zněl „přeprasení“, do oběhu ho neuvedl prezident, nýbrž vicepremiér Kalvoda).

Klíčový je však teprve poslední bod z Havlova seznamu: „VH, bude-li prezidentem, se bude orientovat na armádu a bezpečnost a na mezinárodní postavení státu (na základě dohody s ministerstvem zahraničí), na otázky politické atmosféry v zemi, duchovní dimense státnosti, případně na základní otázky politické stability (konsensus politických stran apod.) Nebude interferovat do konkrétních otázek každodenní politiky, především hospodářské a sociální. V této věci bude podporovat vládu.“

Navrhované dělení rolí bylo od Havla pokorné a geniální zároveň. Premiérovi nabízel podporu v ekonomické politice, která byla tak jako tak Klausovou doménou, a Havel se v ní vždycky cítil nesvůj. Zato vznášel nárok ovlivňovat zahraniční politiku, což ale Klause nemohlo překvapit a vlastně mu to ani nemělo vadit: vždyť i on sám chtěl mít Havla na Pražském hradě především jako vývěsní šít nového státu, který bude vidět ze zahraničí. Další pole Havlova zájmu, bezpečnostní politika, pak trvale leželo mimo Klausovu pozornost.

Z přiloženého průvodního dopisu plyne, že „teze pro domluvu“ měl Klausovi předat buď Saša Vondra, který se zabydloval ve funkci prvního náměstka ministra zahraničí, nebo rovnou Vondrův nový šéf a místopředseda ODS Josef Zieleniec. Ani jeden z nich si na předávání dopisu nepamatuje. Havel také po letech nedokázal s jistotou říct, zda nakonec Klausovi návrh opravdu poslal a zda s ním zmíněnou dohodu uzavřel.

Proč je tedy ten dokument pro pochopení Havlova prezidentství za první Klausovy vlády zásadní? Za prvé pamětníci jako Rudolf Růžička, v druhé půli roku 1992 klíčový Havlův člověk pro domácí politiku, potvrzují, že Havel tehdy v tomto rámci – vliv na zahraniční a bezpečnostní politiku výměnou za podporu ve všem ostatním – skutečně v diskusích se spolupracovníky, uvažoval a argumentoval. A k jakémusi rámcovému srozumění na schůzce Havel – Klaus evidentně došlo. Schůzka se konala v pátek 30. října večer v Havlově bytě, a už o dva dny později vystupovali spolu v nedělním diskusním pořadu Československé televize. Havel také vzápětí začal pořádat neformální schůzky s vybranými novináři a hned na první potvrdil, že blíž má k vládní koalici než k (levicové) opozici a že s premiérem by mu to mohlo fungovat: „S Václavem Klausem mohu, budu-li šikovný, a bude-li on šikovný, velmi úspěšně politicky spolupracovat, aniž bych musel já či Klaus slevit ze svých ideálů.“

Premiér Klaus zase od této chvíle přestal trvat na tom, že budoucí prezident dostane právo veta pouze u ústavních zákonů, a smířil se s širším vetem – což potom bylo definitivně odsouhlaseno Českou národní radou v polovině prosince. Naopak Havel po schůzce upustil od požadavku na přímou volbu prezidenta, ačkoliv právě v těch dnech Občanské hnutí organizovalo petici za přímou volbu. A pokud jde o rozdělení na oblasti, do kterých nebude a do kterých naopak chce mluvit, přesně podle svého návrhu Klausovi z podzimu 1992 se po celé čtyři další roky choval.

Načrtnutým rozdělení rolí předjímal své postavení od vzniku samostatného státu až do roku 1996, na kdy byly naplánovány další parlamentní volby. Bianco podporu vládě v domácí politice zobchodoval za jistý vliv na zahraniční a bezpečnostní politiku. A jestliže sliboval podporovat koalici či pre­miéra v „konkrétních otázkách každodenní politiky“, sliboval tím nutně i oporu koalici v jejím každodenním boji s levicovou opozicí.

Jistěže ve srovnání s postavením, jemuž se těšil po uplynulé dva a půl roku, to byl relativní úpadek. Tento svůj podřízený vztah si však vybral dobrovolně. Nelze tedy přijmout tradovaný výklad, že první léta České republiky prezident protrpěl jako na schůzku vylákaná a tam znásilněná oběť. Klaus sice Havla při různých příležitostech skutečně nevybíravě deptal, ale to byl spíš střet dvou povah než dvou institucí.

Více ukázek z knihy najdete v aktuálním vydání Týdeníku ECHO.

APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.

POKUD CHCETE ČÍST TÝDENÍK ECHO PŘES WEBOVOU STRÁNKU, KLIKNĚTE ZDE.