Hasenkopfova chyba ze slušnosti a Mynářovo patologické chování
Pavel Hasenkopf si zaslouží velké uznání a respekt za to, že se rozhodl vést soudní při s Hradem – původně osobně s prezidentem Zemanem a kancléřem Mynářem, ale judikatura je taková, že lze žalovat jen instituci. Když vás prezident republiky označí za spoluautora nepopulární amnestie, za niž dokonce skupina senátorů chtěla žalovat Klause z velezrady, řada lidí tomu uvěří a způsobí vám to reálnou osobní a profesionální újmu. A pak je tu ještě osobní čest a taky míra prolhanosti, jakou jsme ochotni ve veřejném životě tolerovat. Hasenkopf shromáždil a zveřejnil řadu materiálů, které ukazují, jak amnestie vznikala – a že zemanovskými metodami lze libovolně očernit a zlikvidovat kohokoli.
Proto je těžké psát, že se v závěru své pře dopustil chyby. Je to chyba ze slušnosti – chyba člověka, který předpokládá u svých odpůrců podobnou míru slušnosti jako u sebe. Reakce kancléře Mynáře, který celý smysl pracně dohodnutého společného prohlášení popřel, ale bohužel ukazuje, že se stala chyba. Hasenkopf neměl přistupovat na smír a měl trvat na rozsudku a finanční satisfakci. Šla by z peněz daňových poplatníků, ale to pro populistického prezidenta není příjemná situace a Hasenkopf mohl s penězi naložit nějakým důstojným způsobem. Uzavřený civilní spor teď už asi znovu otevírat nelze a trestní právo je zpravidla méně vhodný nástroj.
Z odstupu je zřejmé, že Hasenkopf i jeho advokát Petr Kočí nedocenili, čeho je Mynář schopen. Hasenkopf to přitom ví, vždyť vzápětí označil Mynáře za zákeřného člověka, a nebyla to jeho první zkušenost. Mynář ho koneckonců vyhodil z práce (soud mezitím shledal tu výpověď neplatnou) a, jak Hasenkopf sám přiznal, měl z jednání s ním pocit zastrašování. Hasenkopf byl evidentně vybrán jako obětní beránek, na něhož se Hrad rozhodl shodit nepopulární amnestii poté, co s ní Zeman politicky pracoval ve volební kampani. Příznačný detail: Mynář se osobně závěrečných soudních jednání nezúčastnil. Je to pro něj psychologická výhoda – o vyjednání smíru, kterého by se osobně zúčastnil, by se mu pak lhalo hůř.
Chyby se dopustila i soudkyně Veronika Křesťanová. Měla vzít v úvahu, že Miloš Zeman, pokud jde o jednání, jež bylo předmětem sporu, není bezúhonný. Již jeden spor na ochranu osobnosti prohrál – s novinářem Ivanem Brezinou, kterého nařkl, že píše na objednávku a za peníze ČEZ. Prohrával tvrdošíjně, spor, který začal v roce 1999, skončil Zemanovým definitivním odsouzením až v roce 2007 po intervenci Ústavního soudu v roce 2005. A rozsudek zjevně neměl dostatečný výchovný účinek, neboť Zeman od té doby ve svých urážlivých výrocích na adresu novinářů nepolevil. To vše měla vzít v potaz (a Hasenkopfův právní zástupce jí to měl připomenout), když se rozhodovala o tom, zda má strany tlačit, tak jak soudce obecně má, ke smíru, anebo má v tomto případě sama rozhodnout. Měla předvídat, že v případě těchto žalovaných smír bez finanční sankce nedává záruku, že budou osobnostní práva poškozeného uspokojivě ochráněna. Nestalo by se jí tak, že by se jí právní právní zástupce Hradu vzápětí vysmál svým tvrzením, že řízení bylo zastaveno, protože Hasenkopf neměl argumenty. Naopak stojí za úvahu, zda náš právní řád podobně jako některé jiné umožňuje, aby soudce jako součást omluvy uložil žalovanému i to, aby se pro jistotu laskavě zdržel veškerých dalších veřejných výroků na adresu žalobce.
Hrad vedle pokorného mlčení o Hasenkopfovi veřejnosti dluží ještě slíbené vyšetření toho, kdo jsou autoři amnestie. S tvrzením exprezidenta Klause, že jediným autorem amnestie je on, což je v politickém smyslu nepochybné, se Zeman nespokojil. Víc Klaus neprozradil. Tím, jak mlčky přihlížel tomu, jak si jeho bývalého dlouholetého loajálního spolupracovníka Zemanovi lidé berou do úst, se tedy jako velký charakter neukázal. Ale k amnestii: Zdeněk Koudelka, z jehož návrhu výsledné znění vycházelo, tvrdí, že jeho návrh kontroverzní článek 2 neobsahoval. Kdo ho tedy napsal? Ne že bychom si dělali iluze, že to Hrad vyšetří a zveřejní.
A nakonec, rozumí se samo sebou, že Mynářovo soudně doložené patologické chování by měl Národní bezpečnostní úřad vzít v úvahu při rozhodování o kancléřově bezpečnostní prověrce.
