Evropský nový rok. Arabské titulky a zákaz oslav

Symboly jsou důležité. Pro společenství, která nespojuje identita a skutečný patriotismus, obzvlášť. Jestli odněkud v posledních měsících nejhlasitěji zaznívá volání po společných evropských hodnotách, jimiž se v tomto případě rozumí čím dál hlubší integrace Evropské unie, kterou drtivá většina obyvatel jejich států odmítá, je to z Berlína a Bruselu.

Na událostech přelomu roku v těchto metropolích se přitom symbolicky nejlépe ukazují hlavní slabiny, které zahnaly Evropu do nejhlubší společenské krize od druhé světové války. A nic na ní nemění ani fakt, že hospodářsky značná část společenství aktuálně silně prosperuje. A lidé si můžou říct, že jsou spokojeni do chvíle, než ze svého vlastního světa nahlédnou do veřejného prostoru. Těmi slabinami jsou podvolení a rozklad.

První vidíme v Berlíně. Kancléřka Angela Merkelová, žena roku 2015 podle časopisu Time, pohovořila na Silvestra v 19.15 k národu na veřejnoprávní stanici ZDF. Projev se poprvé v historii vysílal s arabskými a anglickými titulky. „Díky arabským a anglickým titulkům (jsou uvedeny přesně v tomto pořadí, pozn. red.) chce ZDF oslovit co nejvíce uprchlíků,“ píše se v tiskové zprávě stanice.

To je ale jen předehra. Od pondělí čtvrtého ledna začne ZDF v arabštině a angličtině titulkovat všechny zprávy. Dosud stanice přidávala titulky v jakémkoliv jazyce jen k dětským a některým speciálním pořadům. Bez ohledu na to, kolik cizinců už dnes v Německu žije. A sami Němci o sobě v poslední době s gustem mluví jako o zemi uprchlíků. Je to zvláštní motivace k integraci a rychlému zvládnutí němčiny. Angličtina jako vstřícnost se dá chápat. Je to hlavní světový jazyk, jímž se je schopno v západní civilizaci mezi sebou přímo domluvit nejvíce lidí rozdílných kultur. A navíc oficiální jazyk země Evropské unie. Integrace se vždycky povedla jen tam, kde se kombinovala otevřenost a příležitosti s tvrdým společenským tlakem na asimilaci. Zvládnutí jazyka je jejím minimem. Teprve díky němu může přicházet kultura a civilizační hodnoty. Tohle zavání multikulturalismem druhé generace a bezbřehým podvolením přistěhovalcům. Všechno to vychází z mentality, která je považuje za oběti. Německo je jedinou velkou evropskou zemí, kde se používá výhradně slovo uprchlík (je i nedílnou součástí tisková zprávy ZDF). Ve Francii nebo Velké Británii se důsledně píše o migrantech a migrační krizi.

Ta mentalita vnímání příchozích jako obětí je mnohem hlubší. Ve veřejné debatě se ostře potlačují zprávy o všech vážných potížích s migranty. A v Bruselu už se dokonce oficiálně natvrdo falšují jejich počty.

Tím se dostáváme do Bruselu, který při Novém roku nejlépe symbolizuje rozklad. Po ochromení koncem listopadu teď hlavní město Belgie a Evropské unie v obavách z teroristických útoků zakázalo ohňostroje a novoroční oslavy. Starosta, ministr vnitra a premiér se shodli, že riziko akutního teroristického útoku je příliš vysoké. Je to pěkný symbol často opakovaného klišé, jak by bylo největším ústupkem teroristů nechat si od nich vnutit změnu stylu života. V Bruselu už se to zjevně děje.

Už měsíc se objevují zprávy o raziích, při nichž je vždy zadržena řada podezřelých, a většina z nich vzápětí propuštěna. Ostražitost je vždycky lepší. Opakované ochromení Bruselu ale ukazuje, že Belgie má zjevně potíž proti nebezpečným islamistickým kruhům, které si vypěstovala za roky, kdy se v mnoha ohledech stala nejbohatším padlým státem světa, zasahovat. Právě Belgie, umělá, vnitřně národnostně a hodnotově hluboce rozdělená země, s níž se její občané nikdy v historii neidentifikovali a neměli ji rádi, je pro mnoho z mandarínu v Bruselu vzorem pro budování Evropské unie.

Víme o ní málo. Než začaly v posledních letech vyplouvat různé společenské defekty na povrch, byla to bohatá, malá, nudná země, která nikoho nezajímala. Belgizace Evropské unie se ale nyní stává jednou z hlavních civilizačních hrozeb. Je nejvyšší čas, aby se debata o ní stala podobným intelektuálním hitem, jakým je třeba diskuse o oblíbeném skandinávském modelu. Poučným a docela strhujícím čtením, odhalujícím belgickou nemoc a její symptomy od jejího vzniku, jsou poutavě napsané dějiny Belgie A Throne in Brussels (Trůn v Bruselu) od Paula Beliena.

Do roku 2016 je dobré si přát, aby neplatilo moudro: jak na Nový rok, tak po celý rok. Aby na rozdíl od minulého roku budování umělých konstrukcí a potěmkinád vystřídal návrat k přirozenosti. Podvolení zdravé sebevědomí. A pokrytecké vytěsňování skutečné debaty upřímnost. Byť bude tvrdá a nepříjemná.