Bronzový Klaus by mohl dělit federaci. Ale co Beneš?

Ve městě Rapid City v Jižní Dakotě by nemělo smysl zastavit, kdyby v tomto typicky nezajímavém prérijním hnízdě neobsadili každé nároží centra američtí prezidenti. Konkrétně jejich sochy v životní velikosti – je jich zde všech 42 včetně George W. Bushe a jeden roh čeká i na Baracka Obamu, až předá svůj mandát. Místní obyvatelé přišli na to, že když žádnou turistickou atrakci nemají, musejí si ji vytvořit. A napadlo je ze zapadákova v severoamerických planinách vytvořit City of Presidents.

Je to zajímavá procházka americkou historií – především proto, že nejvyšší představitelé USA tu nestojí v obligátních státnických pózách, ale umělci je představují jako lidi. Benjamin Harrison tu krmí ptáky, ke kterým utíkal do zahrady Bílého domu před politickými záležitostmi. William Howard Taft se připravuje mrštit na pálkaře baseballový míček, což připomíná, že tento nejobéznější prezident odstartoval tradici, že právě šéf administrativy svým hodem zahajuje baseballovou ligu. Harry Truman je zachycen s deníkem Chicago Daily Tribune nad hlavou. Má spokojený široký úsměv, protože reportéři pod tlakem uzávěrky po volbách v roce 1948 unáhleně ohlásili výhru jeho oponenta.

Snažím se vyfantazírovat, jak by vypadala česká obdoba City of Presidents. Hned mě napadá, že by mohla vzniknout v mém rodném městě Slaný, které je sice dobrým místem pro život, ale turistovi nemá zhola nic nabídnout. Ostatně jednoho prezidenta už tam máme a to toho úplně prvního.

Tomáš Garrigue Masaryk shlíží na procházející po náměstí nesoucí jeho jméno s profesorsky přísným výrazem a s rukama složenýma za zády. Kamaráda tato socha bez nápadu na mramorovém podstavci tak iritovala, že ji při pravidelných tazích z hospody Ungelt častoval nehezkým přízviskem „Slánský Stalin“. Každopádně by mohla posloužit jako základ prezidentské galerie, ostatně ani v Rapid City nepatří zakladatel republiky George Washington k nejkreativnějším dílům z dvaačtyřicítky bronzových plastik. Anebo bychom si mohli z nedalekých Lán vypůjčit sochu TGM na koni, který je však oproti zvyklostem znázorněn při spásání trávy. Zřejmě nedopatřením to soše dodává na humoru. Když tam novodobá honorace o státní svátky položí věnce, vypadá to, že je Masarykův oř ožírá.

U Václava Havla mám jasno hned. Socha by ho mohla znázorňovat, jak s prsty zdviženými do véčka a s krátkými kalhotami zdraví s plachým, jakoby nevěřícným úsměvem jako nový prezident národ poté, co ho do funkce zvolil parlament plný komunistů. Co jiného než ty nedostatečně dlouhé nohavice může lépe znázornit splašené dějiny, které ze dne na den vysadily disidenta z věznice do nejdůležitější politické pozice.

Ale co si počít s Václavem Klausem a Milošem Zemanem? Na první signální mě napadá dříve jmenovaného posadit za stůl, když se svým typickým samolibým výrazem schovává do kapsy chilské ceremoniální pero. A druhého vidím, jak se klátí nad korunovačními klenoty poté, co se na ruské ambasádě při pití stakanů vodky nakazil virózou. Jenomže nebylo by to přeci jen urážlivé k jejich obrovské stopě, kterou zanechali v nejmodernějších české historii?

Neměl by tam být Klaus, jak s Mečiarem rozděluje Československo, anebo jak už jen za Česko podává přihlášku do Evropské unie a zároveň už sní o tom, jak tuto „novodobou RVHP“ rozbije? Anebo když pózuje se svým spiskem o Modré, nikoliv zelené planetě. S kupónovou knížkou v ruce by se také nevyjímal špatně.

Zemana by zase mohl zachycovat jeho proslulý temelínský polibek s Danou Drábovou. Nebo jak s hlavou na stranu peskuje nějakého toho idiota z žurnalistického fochu a vysvětluje mu svůj přehnaně vulgární překlad anglického termínu pussy. Bronzová momentka z dovolenkování v nafukovacím člunu na rybníku u chalupy by také nebyla špatná. Anebo by mohl Slaňákům mávat Krtečkem, jako když se vrátil z návštěvy Číny, kde se od orientálních soudruhů učil, jak „stabilizovat společnost“. Nabídka je široká – poslední dva prezidenti případným umělcům nabízejí škálu témat ke zpracování.

Ještě více si lámu hlavu na Edvardem Benešem. Byl zásadní postavou u radostných momentů naší historie – u vzniku Československa a úspěšného budování demokracie za 1. republiky a pak i u osvobození od nacistů. A zároveň na něj dopadá mnichovská tragédie, poválečný odsun Němců a následné podvolení se Stalinovi. Jak všechny tyto kontradikce vložit do jednoho uměleckého díla, které by ho charakterizovalo? Ovšem přes všechny pochybnosti je to úctyhodná osoba našich dějin, který měl tu smůlu, že byl na kapitánském můstku zrovna v těch nejtěžších okamžicích, které na československého prezidenta mohlo 20. století připravit.

To se však nedá říct o těch, kteří po Benešovi následovali. Zmetci Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda (i když u něj nad slovem zmetek kvůli jeho zásluhám na porážce nacismu váhám) a Husák nejsou jako prominenti komunistické diktatury muži, na které bych se chtěl při procházkách po Slaném koukat. A podobně to mám i s nešťastníkem Háchou, který dodával jakousi lidštější tvář německé okupaci. Takovým pomníky stavět netřeba.

To je hlavní rozdíl naší hypotetické přehlídky nejvyšších představitelů vlasti a skutečným City of Presidents v Jižní Dakotě. Američané mají řadu prezidentů nyní včetně Obamy dlouhou 43 mužů. I když si o jejich konkrétních opatřeních občan myslí své a jistě se za mnohé z nich stydí (ať to byl podle individuálních preferencí intrikán Nixon, sexuální potížista Clinton, nebo třeba válečník Bush mladší), nemusí se nikdy bát, že by mu ten či onen chlapík z Bílého domu chtěl sebrat jeho svobodu. My jsme takových hlav republiku za necelé století od jejího vzniku dokázali mít na Hradě hned pět. Snad ale Havlem začíná dlouhá nepřerušovaná řada demokratických politiků, kterými by jednou občané Slaného obsadili nároží a hrdě se mohli prohlásit za Město prezidentů.