Ta strašná česko-ruská válka
Slunečné dny střídají žhavé noci, kdy se z našich hvozdů ozývá zvěrský ryk českého eurokomisaře(ky), mýtického strašidla bez tváře, ruší místní elity ze spánku spravedlivých.
Mladá fronta Dnes mu věnuje dnešní otvírák. Podle deníku skutečný střet neprobíhá mezi ANO a ČSSD, ale uvnitř sociální demokracie. „Rebelové využili Jourovou k útoku na Sobotku“. Útok Jourovou, útok hodný rebelů. „Po několika měsících relativního klidu, který nenarušila ani prohra v eurovolbách, se právě v souvislosti s vyjednáváním o českém eurokomisaři opět hlásí o slovo vnitrostraničtí rebelové. Sobotku, který se na kandidátovi včera s ANO opět nedohodl, kritizují za to, že Babišovi stále ustupuje a sám vítězství nikdy neslaví. V boji o místo v Evropské komisi by podle nich měl trvat na Pavlovi Mertlíkovi a Věru Jourovou, navrženou hnutím ANO, odmítnout. ‚Pan předseda nemůže ustupovat donekonečna. Ministerstvo pro místní rozvoj je důležité, ministryně paní Jourová znalá věci a pro vládu by její odchod znamenal ztrátu,‘ tvrdí poslanec Jiří Koskuba z ČSSD. Podobná reakce zní také od jeho stranického kolegy Jana Birkeho. ‚Sobotka je premiér a rozhodnout o eurokomisaři by měl on. Ústup by nebyl dobrý. Pokaždé, když premiér Babišovi ustoupil, vyvolalo to ve straně napětí,‘ dodává Birke.“
Lidové noviny obsáhle popisují psychický stav klientů lepších restaurací, kteří žijí v obavách, že by tam mohl někdo nahrát jejich privátní konverzace – podobně jako se to nedávno stalo v Polsku, některé místní podniky zas odposlouchávala policie. „Není divu, že vlivní hledají nová místa, kde mohou nerušeně mluvit. Vyplývá to z průzkumu LN z prostředí politiky, byznysu a zákulisí. Výsledky ukazují, že klíčová jednání se přestěhovala. Například do privátních restaurací, které si zřídily některé banky ve svých prostorách. Bez obav ‚se mluví‘ i na cestách v letadlech nebo ve sportovních areálech – například na golfu. ‚Vlivní ale taky pochopili, že nejbezpečněji je tam, kde je nikdo nezná. Proto si teď svolávají schůzky v Drážďanech nebo Bratislavě. Obě města jsou snadno dostupná po dálnici i kolejích, neleží daleko od Prahy a hlavně je v nich nikdo nenajde,‘ řekl LN Manažer luxusní pražské restaurace La vita e bella, která byla donedávna základnou pro expremiéra Mirka Topolánka a jeho přítele Marka Dalíka.“ „Každej má svý problémy,“ zpívá se v písničce, zmínka o níž by si zasloužila lepší kontext, než je tenhle. Na textu mi přišla symptomatická až zálibná četnost užití „vlivní“. V-l-i-v-n-í. Zní to skoro mazlivě, natěšeně – mohli jsme do toho světa nakouknout, mluvit s nimi, pocítit auru vlivu. La vita e bella.
V Hospodářských novinách se David Klimeš odráží od výročí pověstného Jakešova projevu na Červeném hrádku k úvahám nad současnou českou politickou rétorikou. Podle něj se proměnila, nejvýraznějším nositelem té změny je „Andrej Babiš a jeho staccatová československá mluva prokládaná moudry typu ‚Život je strašně jednoduchý. Ve svém byznysu se řídím tím, že jedna a jedna jsou dvě.‘ Na jeho kolovrátkové opakování základních bodů programu hnutí ANO jsou zjevně alergičtí už i jeho koaliční partneři. (...) Nad Topolánkovou češtinou stačilo prezidentovi Klausovi nesouhlasně zvednout obočí – a bylo. Nyní se ministr financí rozčiluje na rozpočtovém výboru, že ‚nemáme ani ty podělané dálnice‘ a hodně Čechů si říká: Dobře jsi to řekl! (...) Babiš (se svými marketingovými poradci) možná jen odhalil, že tato tradice uměřené argumentace se v české politice vyprázdnila do nepřesvědčivých floskulí, kterými nás během prezidentské kampaně zásoboval například expremiér Jan Fischer. (...) Po čtvrtsoletí intelektuálů a nudných úředníků v politice asi chceme slyšet něco jiného, údernějšího. Jak to nejlépe formuloval sám Jakeš. ‚U nás je to tak piánko, ano, ne, prostě s tím se musíme rozejít, soudruzi.‘“ Zajímavé. Jenom bych šetřil tou první osobou plurálu – chceme slyšet... Jak kdo.
MFD přináší celostránkový rozhovor s Petrem Votavou, někdejším spolumajitelem OKD, který spolu s Viktorem Koláčkem prodal doly Zdeňkovi Bakalovi. Věští jejich nutný bankrot a nabízí státu a budoucímu insolvenčnímu správci pomoc s „nastavením řídících systému“. Altruista.
Právo na titulce řeší ministrem financí iniciovanou čistku ve státem vlastněném karlovarském hotelu Thermal, kam místo politiků dřívějších ér nastoupí „odborníci“ z ANO. Na podvalu první strany deník sděluje, že „Dovolenou si mnozí Češi kazí sami. malichernostmi“. Z textu se čtenář mimo jiné dozví: „Naše cestovky v přímořských destinacích zaznamenávají podle informací Práva narůstající konflikty českých klientů s ruskými. ‚Když se ale pak začne hádat český turista s ruským a dojde na slova ‚okupanti‘ či ‚bolševici‘ málokdy je výsledkem zklidnění. Těžko to můžeme nějak srovnat. V některých případech jsme museli české klienty raději na naše náklady přestěhovat do jiného hotelu,‘ potvrdil Právu marketingový ředitel významné cestovní kanceláře. Češi namítají, že v některých hotelech, kde je jídlo a pití už v ceně, ruskou klientelu upřednostňují, často jsou předbíháni ve frontách u švédských stolů, nebo nerespektují večerní klid.“ Docela by mě zajímaly ty, pravda vzácné, případy, kdy užití termínu okupant a bolševik situaci uklidnilo. Evokuje to vzpomínku na epizodu dávného britského seriálu o hotelu Fawlty Towers, v níž se John Cleese usilovně snaží nemluvit s německými hosty o válce. Dveře třinácté komnaty, v níž probíhá česko-ruská bitva u švédského stolu, se už moje imaginace zdráhá otevřít. Hřmí to odtud jak od Kurska. Zatímco tankové kolony vojsk prvního běloruského frontu zdolaly obranné linie kolem moučníků, vyrazila česká dívčí jízda na zteč mísy s polévkou. Švédská snaha o zprostředkování mírových rozhovorů vyšla naprázdno.
