Kdo žil v socialismu, podvádí víc, zjistili vědci

Jedním z refrénů Václava Havla v době po porážce komunismu bylo, že největší škody, které u nás komunismus napáchal, jsou škody morální či duchovní. Škody ekonomické se dají spočítat a dohonit, u škod morálních není tak snadné si říci: teď je napravíme tak a tak. Tento sentiment stále přežívá v obecném přesvědčení, že je u nás všechno horší a ošklivější než v tzv. vyspělých zemích, že se u nás všude krade (někteří podnikatelé jsou na to tak zvyklí, že okrádají i sami sebe, tradovalo se v 90. letech), že například všudypřítomná a tolik oblíbená korupce s tím nějak souvisí.

Zároveň je ovšem cosi iritujícího na tom, když vám někdo (sám zřejmě nepoškozený) říká, že jste všichni nějak poškození a méněcenní. Je to vůbec pravda a dá se to nějak změřit? A kolik z té škody je v nedostatečných institucích, a kolik v každém jednotlivém člověku?

Kupodivu se to změřit dá. Alespoň se tak tváří experiment, který provedl i u nás známý behaviorální ekonom Dan Ariely se spolupracovníky a zpráva o něm proběhla světovými médii minulý týden. Závěr z jeho experimentu shrnutý do jedné laické věty zní: západní Němci podvádějí míň než východní.

Východní Německo a Západní Německo je ten nejunikátnější vzorek, jaký si sociologové mohou představit: dvě kontrolní skupiny se stejným jazykem, kulturou, dějinami a výchozí hospodářskou úrovní lišící se jen a jen čtyřicetiletým účinkováním dvou společenských režimů. Naa jedné straně demokracie a sociálně tržní ekonomika, na druhé sovětský reálně existující socialismus.

Sledovat, jak na to Ariely šel, je docela zábavné. Svůj vzorek shromáždil z lidí, kteří si v Berlíně chodili vyzvedávat nové občanky. Což musí dříve nebo později každý, protože jim vyprší platnost po několika letech, takže vzorek byl dostatečně sociodemograficky reprezentativní. Vybral z nich dvě velké skupiny podle toho, zda oni nebo jejich rodina žili v bývalé NDR (90) či NSR (98). Z Berlína samotného (Západního i Východního) jich pocházela zhruba polovina, zbytek se přistěhoval. Ptal se jich i, zda se sami považují za západní či východní Němce, ale 84 % z nich prohlásilo, že se považuje prostě za Němce.

Načež s nimi hrál následující hru: dostali za úkol házet kostkou. Před každým hodem se měli předem v duchu rozhodnout, zda budou počítat hodnotu, která padne na horní straně kostky, nebo na spodní. Pak hodit a danou hodnotu zaznamenat na kus papíru. Čekala je odměna v eurové hodnotě náhodně vybraného hodu. Měli tudíž možnost podvádět v tom, zda se v duchu rozhodli pro horní nebo dolní stranu kostky. Jenže měli házet čtyřicetkrát, a po čtyřiceti hodech už začíná fungovat zákon velkých čísel, takže výzkumníci mohli odhadnout, jaký by měl být celkový součet hodnot jejich hodů. A odhalit, jestli případně podváděli.

A podváděli. Západní Němci uvedli, že jim vyšla ze dvou možných hodnot na kostce ta vyšší v 55 % případů, východní, že v 60 %. Západní Němci hlásili, že jim padlo v průměru 3,68, východní, 3,83. Což nevypadá tak moc, ale, jak píše Ariely, „jestliže škála možného podvádění sahá od 50 % vyšších hodnot ke 100 % vyšších hodnot, podvádění západních Němců odpovídá 10 % toho, co bylo možné, a východních 20 % toho, co bylo možné. Takže východní Němci podváděli dvakrát tolik, co západní.“ (Mimochodem, východním Němcům údajně padala významně častěji pětka).

A to není všechno. Výzkumníci zjišťovali u účastníků ještě další charakteristiky, které mají podle jiných výzkumů vliv na míru podvádění: dosažení vzdělání (vzdělanější podvádějí méně) a věk (starší podvádějí více). Když odizolovali vliv těchto proměnných, vyšlo jim, že východní Němci podvádějí dokonce o 18 % víc.

A to ještě není všechno. Když autoři roztřídili své subjekty podle věku, zjistili, že čím víc let východní Němec prožil za socialismu, tím se pravděpodobnost, že bude podvádět více než západní, zvyšuje. Dokonce i ti, co se narodili ve východoněmeckých rodinách už po pádu Berlínské zdi, podvádějí víc. Každý rok reálného socialismu se podepsal na lidské nepoctivosti.

Co si z toho vzít? Není to reálný život, je to jen experiment s kostkami, u něhož si účastníci byli vědomi, že se zúčastňují experimentu. Na druhé straně je těžké ty výsledky ignorovat anebo říkat, že rozdíly jsou způsobené něčím jiným. Ariely nadhazuje, že rozdíl může být způsoben specificky zážitkem nedostatku za socialismu anebo zážitkem srovnání s bohatšími západními Němci po sjednocení, ale obě hypotézy odmítá.

Samozřejmě je možné tvrdit, že se výsledky nemusejí v reálném životě projevit. Na druhé straně odpovídají tomu, co člověka učila situace všudypřítomné lži za socialismu, v níž se pod rétorikou solidarity a nezištnosti maskoval tvrdý individualismus („kdo nekrade, okrádá svou rodinu“) a člověk mohl být sám sebou jen tehdy, když ho nikdy neznámý nesledoval. Ariely s kolegy vypočítává i jiné sociologicky doložené rozdíly mezi „Ossis“ a „Wessis“, ale ty se obvykle týkají politických preferencí či názorů na některé společenské principy, jako je míra přerozdělování ve společnosti. Žádný z nich nemá tak zjevně morální nálepku jako tento – šizení, podvádění.

Na druhou stranu Ariely zkoumal i důvěru k ostatním lidem a i podle dalších citovaných výzkumů se východní Němci vyznačují menší důvěrou než západní (mimo jiné výslovně menší důvěrou k západním Němcům). A rozdíly zanikají daleko pomaleji, než si dříve společenští vědci představovali. A jak ukázali Francouzi Yann Algan a Pierre Cahuc v knize Společnost nedůvěry, má tato charakteristika klíčový význam pro prosperitu a dynamiku moderních společností. A přitom nemá morální znaménko.

Studii si lze stáhnout zde.