Úplatky v dětském hokeji – kam až jsou rodiče schopni zajít?

Kauza možného uplácení kolem trenéra Vladimíra Růžičky otevřela starou bolest českého hokeje. Kam až jsou rodiče mladých sportovců ochotni zajít v lásce ke svým dětem a v naplňování vlastních ambicí? A kde končí touha udělat pro své dítě to nejlepší a začíná nepřiměřené ovlivňování, které může skončit až rozdáváním statisícových úplatků?

Nejde ovšem pouze o hokej, dokonce ani o sport obecně. Touha po vítězství a úspěchu jako jediném cíli, jemuž jsme ochotni a schopni obětovat doslova vše, určuje celou současnou společnost.

Debatu o tom, jak si stojí český hokej ve vztahu k těm nejmenším, otevřel koncem minulého týdne případ kouče českého národního týmu Vladimíra Růžičky. Otec jednoho mladého hokejisty se ho pokoušel vydírat tajně pořízenou videonahrávkou, na níž mluví s Růžičkou a tvrdí, že mu zaplatil půl milionu korun za to, že jeho dnes už třiadvacetiletý syn bude působit v extraligovém klubu HC Slavia Praha. Ambiciózní otec se nechtěl smířit s tím, co mu trenér řekl: Váš syn nebyl pro extraligové mužstvo dostatečně dobrý.

Možnou korupci kolem Vladimíra Růžičky už prověřuje policie. Ať už se ale prokáže, že šlo o úplatek, nebo se naopak kouč národního týmu očistí, jde v českém hokeji o případ, který zřejmě nemá obdoby. Dění kolem mladých hokejistů otevírá otázky, kam až jsou rodiče pro své děti ochotni zajít. A jeden sport se tak stává zrcadlem celospolečenského fenoménu.

Lidé kolem českého hokeje mluví o podobných situacích dlouhodobě. A i když nechtějí být konkrétní, popisovaná praxe je vesměs stejná: rodič si myslí, že se jeho dítě málo dostává do hry, a tak začíná tlačit na trenéry. Občas se objeví v kabině, přemlouvá kouče, že si jeho syn zaslouží více prostoru na ledě. Když neuspěje, tlak se stupňuje. Zvýšenou pozorností o tým, sponzorským darem, někdy i úplatkem. Že nejde o žádnou novinku, dokládá například bývalý hokejový brankář Jiří Holeček. „Už když jsem kolem 90. roku nějaký čas trénoval Slavii, šel jsem se někdy podívat i na malé hokejisty. A tam byl brankář, jednoznačně nejlepší, který vůbec nechytal. Seděl, protože rodiče někoho jiného měli více peněz. To se samozřejmě děje i dnes,“ vypráví.

Děti, které neumějí prohrávat

Začíná to poměrně nevinně. Chcete dát své dítě na nějaký sport, toužíte po tom, dostat ho na lepší školu, pomáháte mu prosadit se v zaměstnání. Hranice toho, zda plníte sny své ratolesti, nebo sobě, se přitom často mažou. Stejně jako hranice, které jste ve svém jednání schopni překročit.

„Ne. To jsem nechtěl. On věřil, že je kvalitní hráč, a asi by to nedokázal pochopit,“ vysvětloval otec mladého hráče pro deník Blesk, že svému synovi o plánované pomoci nic neřekl. Chtěl, aby si myslel, že úspěchu dosáhl sám. Ono umetání cestiček a otevírání dveří vlastním dětem je pro současnou společnost příznačné.

Celý článek si přečtěte v novém vydání Týdeníku Echo.