Babiš: Sobotka na Hrad! Já mohu být premiér

Při pondělku spíš poklid, ticho narušuje jen zpěv zlatých slavíků, který se snáší z nebe. 

Lidové noviny na otvíráku hlásí „dosud největší zahraničně politické vítězství Miloše Zemana“ – do Česka by měla být z Ukrajiny přesídlena skupina volyňských Čechů. „Premiér Bohuslav Sobotka byl zpočátku proti repatriaci s argumentem, že pro ni není důvod a akce by mohla zneužít ruská propaganda – drtivá většina Ukrajinců hlásících se k českému původu totiž žije na západě Ukrajiny, kam nynější konflikt nedosahuje. Proti byl ze stejného důvodu také ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jenž se kvůli volyňským Čechům dostal do ostrého sporu s Hradem. Mezi ministerstvy vnitra a zahraničí ale mělo dojít k dohodě na zúžení pomoci jen na krajany z válečné oblasti, což by mělo získat podporu ve vládě.“

Mladá fronta Dnes varuje na titulní straně čtenářstvo před lacinými stříbrnými šperky z e-shopů, podle provedených testů mohou obsahovat velké množství (až sedmnáct procent) jedovatého kadmia. „‚To je šílená hodnota, evropský předpis povoluje maximálně jednu setinu procenta tohoto těžkého kovu,‘ říká Oldřich Jarolím z České inspekce životního prostředí. (...) Kadmium je velice nebezpečná látka, pokud se třeba přes zpocenou kůži dlouhodobě dostává do lidského těla.“ Což mi připomíná. Četl jsem před pár měsíci pozoruhodný článek o výstavě nebezpečné módy kdesi v Kanadě. Vyplynulo z něj, že byly časy, kdy snaha zkrášlit se byla něco jako adrenalinový sport provozovaný bez zajištění. V polovině devatenáctého století třeba byly zelené látky barvené arzénem, který s nositelkami, pokud se zpotily, i jejich tanečníky dělaly docela divy. Nemluvě o celuloidových udělátkách do vlasů, která hořela jak fakule, nemluvě o krinolínách, jež bylo – kvůli jejich šíři a ztížené prostorové orientaci – prý velmi snadné zaparkovat v hořícím krbu. Oběti se prý počítaly na tisíce. Snaha o krásu zatížená zahráváním si se smrtí – jistým způsobem vzrušující.

Andrej Babiš se dopustil výroku. V rozhovoru pro sobotní Právo řekl, že Bohuslav Sobotka by jednou mohl zasednout na Hradě, zatímco šéf ANO by se stal premiérem. Právo se dotazovalo různých sociálně demokratických poslanců, moc se jim ten nápad nelíbil. Nad možnou motivací šéfa ANO se ve sloupku zamýšlí Alexandr Mitrofanov. „Současná hlava státu sice předvádí, že tento základní pilíř (stav – pozn. aut.) lze různě naklánět, ale zrovna tohle není pro potenciálního šéfa firmy zvané Česko dobrá vyhlídka. Konkurenta, navíc tak rozdováděného jako nynější prezident, nepotřebuje. Tím lze vysvětlit i dříve od Babiše nevídanou kritiku Miloše Zemana: ‚Prezident by tak hovořit neměl, protože i moje děti o tom mluví a jako příklad je to špatné... Dneska ji (společnost) jednoznačně rozděluje. A teď si představte, že by na Hradě za premiéra Andreje Babiše seděl prezident Bohuslav Sobotka. Politik, spíše správce či úředník, který doposud úzkostlivě dbal o to, aby nepřekročil rámec svých pravomocí. Babiš si možná myslí, že by to pro alfa samce nebyl žádný sok, spíš okrasný fíkus, řečeno Zemanovými slovy.“ Komentátor často potřebuje vidět lidi, k jejichž počínání se vyjadřuje, jako jednající přísně racionálně, vedené nějakým jasně definovaným záměrem. Nevím, jak je to v tomhle ohledu s Andrejem Babišem. Jestli je to chladný a cílevědomý vykonavatel, který tuhle svoji charakteristiku maskuje zdánlivě impulsivním řečněním do novin, nebo jestli je to člověk bez nějakého velkého plánu, který se snaží jenom vyvolat zdání, že nějaký má, a dost se v tom plácá. Tipnout kombinaci obojího se zdá být nejbezpečnější, do takového vymezení se vejde cokoliv. Třeba je šéf ANO trochu jako ten pes, o kterém mluví Joker v Temném rytíři – štěká na projíždějící autobus, utíká za ním, nemá ale vůbec představu, co by si počal, kdyby ho chytnul. Nebo je to ještě nějak úplně jinak. 

Blesk dneska zklamal – nedá se to říct jinak. Zaskočilo ho Aha!, anoncuje reportáž na Primě, která obsahuje rady do partnerského života z úst toho nejpovolanějšího specialisty – Ivana Jonáka pražské „devadesátkové“ persony, majitele někdejšího Discolandu, který dostal osmnáct let za objednání nájemné vraždy manželky. „...je už sedm měsíců na svobodě a jde z jedné ženské náruče do druhé. ‚Řekl bych, že si nemůžu stěžovat na nedostatek přítelkyň. A hlavně ke mně utíkají manželky všech známejch. Ale to je úplně neuvěřitelný,‘ svěřil Jonák s tím, že ho to samotného překvapilo. Tajemství úspěchu u žen tkví prý v tom, že mu nejde jenom o sex. ‚Umím jim naslouchat. Zajímají mě jejich potřeby a nejde mi jenom o ukojení sexuálních potřeb. Zajímá mě hlavně ženská jako člověk. A to ženy dokážou ocenit,‘ řekl Jonák.“  Zajímá mě ženská jako člověk. Z úst Ivana Jonáka to zní jako rozvedení známé Stalinovy teze: Není člověk, není problém.