Sin City: pekelní chlapi z pekelného města v pekle

Ve filmu Sin City: Ženská, pro kterou bych vraždil se míhají elegantní rychlé vozy, vizuálně atraktivním způsobem zpustlí muži, vizuálně atraktivním způsobem padlé ženy, drtivé pěsti, kulky, šípy, láhve... Tak proč je z něj oko znavené, mysl otupělá, bránice ztuhlá v nehybnosti a srdce vychladlé?  

Před novinářskou projekcí filmu Roberta Rodrigueze a Franka Millera na účastníky čekalo „překvápko“ – stánek s panáky sponzorské whisky. Možná se tak měl kompenzovat chybějící dimenze (místo ve 3D se promítalo v prachobyčejných 2D). Věren své zásadě nekonzumovat přes den jsem si však nedal. A udělal jsem chybu. Měl jsem si dát. Pokud možno větší počet. Třeba bych si nové Sin City víc užil. Nebo alespoň usnul.

První film podle Millerova komiksu Sin City měl premiéru před devíti lety, letí to. Působil tehdy, když už nic jiného, docela novátorsky. V počítači vytvořené obrazy, s nimiž splývala podoba adekvátně „dotvořených“ herců,  působily jak komiksová políčka, černobílá, občas s nějakým tím kolorovaným krvavým šlincem. Z nového se ale lety stalo staré známé a premiérovaný film k již známé formuli nic nepřidává (nevěřím, že sledování Sin City 2 ve 3D nějak zásadně divácký zážitek ovlivní, ale možná jsem v tom ohledu jen staromilec). A pokud jde o to ostatní – s důsledností hodnou lepší věci autoři replikují a zesilují vše, co na prvním filmu bylo špatně a potlačují věci hodné zopakování.

Černočerné prázdno, občas kaluž krve

Jejich dílo jako by bylo výrazem přesvědčení, že stačí dát dohromady ty správné ingredience, povrchní znaky a z nich se tak nějak samo složí všechno ostatní, že ve filmu stačí s ubíjející repetitivností sugerovat přítomnost nějaké síly, významu a skutečně tam budou. Kupodivu nejsou. Málokterý film je tak dokonale prázdný, jako nové Sin City. 

Vrací diváka do známého světa – neřestného města Basin City, kde je pořád tma, často prší, vše je v něm zkažené, především pak jeho obyvatelé – neřestní a nejrůznějšími způsoby posedlí, ukájení těch puzení jim ale nepřináší žádnou radost, snad jenom když někoho zabijí jim je na chvilku trochu líp. Podobně jako první film se i nové Sin City skládá z několika volně propojených povídek, z nichž některé ději původního Sin City předcházejí, jiné na něj navazují – divák, který chce dosáhnout encyklopedické úrovně znalostí, o tom může koumat, ostatním to asi bude jedno. Vystupují v nich typy známé z filmů noir a próz americké drsné školy – prohnilý politik, mladý hráč, smutný policajt, zabiják se slabostí pro nevinnou krásu, ušpiněné soukromé očko se slabostí pro značně zlovolnou krásu, manipulativní „fatálka“,  ostrá holka s lukem, ostrá holka s mečem (možná to byla ta samá), ostrá holka u tyče, kterou trápí, že není ostrá dost a o to intenzivněji se proto zmítá u tyče. A tak dále.   

Mnoho z těch figuru představují známí a dobří herci – Mickey Rourke, Bruce Willis, Josh Brolin, Rosaria Dawsonová... A prakticky všichni jsou v těch rolích promarnění. Reklamní materiály k filmu zdůrazňují, že společné scény Mickeyho Rourkea a Joshe Brolina vznikly, aniž by se představitelé před kamerou fakticky sešli. Tímhle dojmem ale působí ten film celý, přes všechny ty anoncované vášně a rány pěstí jako kdyby si v něm každý sám rutinně odbyl to svoje. Snad s výjimkou Evy Greenové, která je žhavá jako vždycky – i Miller s Rodriguezem jsou moc malí páni na to, aby neutralizovali její kouzlo, film s ní vždycky ožije. A možná ještě hvězda starých akčňáků Powers Boothe coby krutý senátor Roark vyzařuje nějakou chladnou sílu. Jinak ale... Těžko herce vinit. Co by v tom filmu taky měli dělat jiného, než tvářit se, že v něm vlastně nejsou.   

Willisův duch smutně kouká

Příběhy, z nichž se nové Sin City skládá, jsou prajednoduché a velmi předvídatelné, což by samo o sobě nemuselo vadit, smysl filmu přeci není jenom překvapovat, ukazovat neviděné – dobře známé někdy úplně stačí, dokáží-li mu autoři vtisknout  váhu něčeho skutečně živého. Rodriguezovi a Millerovi se to ale nepodařilo, pokud o to vůbec usilovali. Jejich příběhy svoje krátké a povědomé trasy projedou bez energie, předlouhé party pro vnitřní hlasy i dialogy zcela postrádají jiskru, poetiku drsné školy, figury jsou jako vystřižené z papíru, rádoby vynalézavé a docela intenzivní násilí a vizuální fígle se okoukají docela rychle.

Emblematický je pro film part Bruce Willise coby ducha zabitého policisty Hartigana – občas se mátožně zjeví v šatně Jessiccy Alba, smutně kouká, jak jeho chráněnka pije. Řekne jí, ať nepije, ona ho neslyší a tak pije dál a pak jde zase tancovat k tyči. Asi tak.

Film možná nejvíc podráží jeho urputná vážnost, obřadná deklamace, jako kdyby o něco šlo. Jenomže nejde o nic, všichni působí dojmem, že to alespoň v hloubi duše vědí. Možná s výjimkou části publika, těch pověstných „fanboyů“, kteří se mohou těšit z toho, že před nimi svět jejich oblíbeného komiksu ožívá, ani ta bezděčně komická vážnost jim vadit nemusí, berou předlohu vážně a sebe samotné taky. Nemůžu si ale pomoct – ten údajný život rozhýbaných komiksových obrázků působí spíš jako projev pokročilé agonie.