Krutá polská ironie: datum smrti Jaruzelského

Generál Wojciech Jaruzelski, první prezident třetí polské republiky a jeden z architektů současného Polska zemřel 25. května. A pak že Pán Bůh nemá smysl pro ironii...

Ještě nedávno Polsko usilovalo o to, aby se 25. květen stál Evropským dnem paměti věnovaný obětem obou totalitních režimů – nacismu a komunismu. Právě 25. května roku 1948 byl totiž ve varšavské věznici popraven kapitán Witold Pilecki. Zemřel podle vyzkoušených příruček NKVD – střelou zblízka, do zátylku, stejně jako tisíce jeho kolegů v Katyni. Na základě příběhů těchto dvou lidi, Pileckého a Jaruzelského, které spojilo datum smrti, by se daly napsat dějiny Polska (a možná nejenom Polska) ve 20. století...

Pilecki byl o celou generací starší, nicméně vyrůstali v podobném, hluboce vlasteneckém étosu, ve šlechtických rodinách s tradicemi boje za národní nezávislost. Spolužákem Jaruzelského byl na gymnáziu Tadeusz Gajcy (jeden z nejtalentovanějších polských básníků minulého století, který ve dvaadvaceti letech zahynul při varšavském povstání).

Podle spolužáků se příliš nelišili v horlivém vlastenectví. Jak Pilecki tak Jaruzelski po předcích zdědili i vztah k armádě a uniformě a asi ani jeden si nepředstavoval svoji budoucnost jinak než „ve zbrani”. A při první příležitosti se vojáky i stávají, Pilecki během první světové války, Jaruzelski na východní frontě té druhé.

Tím ale rozdíly končí. Pilecki si vždy volil cestu obtížnější, ale takovou, která zůstávala v souladu s hodnotami, které vyznával. Životní dráha generála Jaruzelského je cestou konformisty ovládnutého především touhou po vlastním úspěchu.

V roce 1940 se Pilecki, člen protiněmecké konspirace, nechává dobrovolně chytit, aby prozkoumal nedávno vzniklý koncentrační tábor u Osvětimi, o němž v okupované Varšavě už kolují legendy. Na dva roky se dobrovolně stává vězněm jednoho z nejpekelnějších míst, jaké člověk kdy vytvořil – organizuje v něm konspirační síť, plánuje vzpouru a především zaznamenává vše, co vidí. Po bravurním útěku pak píše první podrobnou zprávu o Auschwitzu. Dalším mezníkem jeho života je varšavské povstání, do kterého se hlásí přes vyslovený zákaz svých velitelů (je cenným důstojníkem rozvědky). V roce 1945 se v Itálii hlásí jako dobrovolník k návratu do Sověty okupované vlasti, opět s cílem organizovat konspirační síť a zaznamenat postup sovětizace země. Po roce je odhalen, zatčen, souzen a popraven...

A jaké byly hlavní mezníky kariéry Wojciecha Jaruzelského? Jedno z prvních vyznamenání získává za hrdinské činy v bojích s „ozbrojenými bandami”, tedy s vojáky protikomunistického odboje. Ministrem obrany se stane v návaznosti na antisemitské čistky v komunistické armádě v březnu 1968. Uznání sovětských soudruhu si získá o pár měsíců později, kdy Polská lidová armády obsazuje část Československa. Na rozdíl od svého nadřízeného, první tajemníka Gomułky, úspěšně „ustojí” vládní krizi v prosinci 1970 vyvolanou masakrem v Gdaňsku a Gdyni, kdy armáda (Jaruzelski je stále ministr obrany) zabije desítky stávkujících dělníků. Další část příběhu je už všeobecně známá: výjimečný stav v roce 1981 a uchopení nejvyšší moci, temná léta osmdesátá s desítkami obětí demonstrací a skrytých vražd, ekonomická katastrofa země a nakonec souhlas s jednáním s opozicí a dohoda u kulatého stolu, která mj. garantovala Jaruzelskému prezidentský post a kontrolu nad „silovými” rezorty. A pak už čtvrtstoletí úspěšné auto-stylizace do role zachránce Polska a otce demokratických změn a také úspěšné popírání účasti na čemkoliv z výše zmíněného.

Nechme tyto výčty bez komentáře.

Stejné datum úmrtí těchto dvou výrazných postav polských dějin můžeme chápat symbolicky. Trochu krutější ironii bude, pokud oba spočinou v těsné blízkosti, na varšavským hřbitově Powązki. Jaruzelski jakožto bývalá hlava státu má na to právní nárok. Witold Pilecki už tam je, u hřbitovní zdi, v hluboké jámě. I když jeho ostatky se mezi stovkami těl jiných popravených „nepřátel lidu” ještě stále nenašly. Schizofrenie kolektivní paměti v plné kráse...