Hrozí uzavření archivů StB. Hrozí návrat do minulosti

BLOG

Je fascinující, jak si lidé napříč staletími myslí, že se svět kolem nich bude stále jenom zlepšovat. Přijímané zákony budou lidštější, vládcové osvícenější a kvalita života lepší. Nikdy v historii se to sice nestalo, ale na to hledíme s úšklebkem, že my to štěstí mít budeme. Netýká se to jenom státních zřízení ale i jednotlivých zájmových a profesních skupin.

Před necelými čtrnácti dny informoval veřejnost historik Mikuláš Kroupa o podání Nejvyššího soudu ČR k soudu ústavnímu, ve kterém požaduje omezení přístupu k archiváliím, které vznikly v mezi lety 1938 až 1989. Právě pro toto období platí v archivním zákoně výjimka z ochrany osobních a citlivých údajů. Pro pochopení, co by znamenalo zrušení možnosti studovat archiválie obsahující citlivé údaje, se musíme vrátit asi o deset let zpátky.

V lednu roku 2005 vstoupil v platnost nový archivní zákon, který umožňuje svobodné bádání v dokumentech z doby obou totalit. Původně předkládaný text zákona počítal se zachováním ochrany osobních údajů a zpřístupňování svazků StB dle zákona č. 107/2002 Sb., jako zákonem Lex specialis. Přijmutím výjimky, která ruší ochranu osobních údajů (§ 37 odst. 11 zák. 499/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů) vznikla paradoxní situace.

Na svazky StB mladší třiceti let, které byly zpřístupněny badateli před platností nového archivního zákona, se i nadále vztahuje režim zákona č. 107/2002 Sb.. Tehdejší ředitel Archivní a spisové služby Ministerstva vnitra Jan Frolík údajně dokonce nabízel některým osobám, které nechtěly, aby jejich dokumenty byly přístupné ostatním badatelům, jejich urychlené „prostudování“ a tím znemožnění ostatním se bez jejich souhlasu s nimi seznámit. Šlo například o tehdy populární političku, ke které byl veden svazek s krycím jménem Pavla.

Po jedenácti měsících fungování nového zákona zorganizoval historik Jan Křen petici dvaceti bývalých disidentů, ke které se připojil i bývalý prezident Václav Havel s požadavkem omezení přístupu badatelů ke svazkům sledovaných osob. Patnáctého listopadu 2005 o této snaze informovala Česká televize. Autorovi a signatářům petice přitom vůbec nevadilo, že škatulkují občany podle kategorizace Státní bezpečnosti na oběti a viníky. Ve skutečnosti šlo o takové malé „lustrace na ruby“. Koho StB vedla jako spolupracovníka, byl vinen a v jeho svazku mohl badatel vesele bádat, kdo byl veden v kategoriích osob sledovaných, měl právo na ochranu osobních údajů. Každému, kde se alespoň minimálně v problematice vyznal, bylo jasné, že je to nesmysl. Spolupracovníci se často stávali osobami sledovanými, pokud odmítali plnit zadané úkoly, stejně jako některé sledované osoby předávaly informace StB.

O dva roky později byl přijat zákon č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek. Zároveň byl nově definován okruh dokumentů, na které se nevztahuje ochrana osobních a citlivých údajů. Nešlo již jen o Státní bezpečnost, ale i o Vojenskou kontrarozvědku, Zpravodajskou službu generálního štábu a všechny složky Ministerstva vnitra zařazené k Veřejné bezpečnosti. Okruh zpřístupňovaných archiválií se tak výrazně rozšířil.

Po šesti letech téměř neomezeného přístupu k archiváliím podává nyní Nejvyšší soud ČR návrh, který nás může vrátit o mnoho let zpět.

Jeho mluvčí jej komentoval takto: „Citlivé osobní údaje (takový pojem ovšem zákon č. 101/2000 Sb. nezná pozn. aut.) ve spisech o agentech a spolupracovnících StB jsou chráněny více, než osobní údaje ve svazcích vzniklých činností bývalé StB, tedy může docházet ke zveřejnění údajů osob, které se jako osoby pronásledované dostaly do spisového materiálu“. Citlivé údaje spolupracovníků nemohou být chráněny více než osob sledovaných, protože nejsou chráněny vůbec. Daleko závažnější je však zmínka o „zveřejňování“. Pokud je badateli v Archivu bezpečnostních složek zpřístupněn archivní materiál, musí před jeho studiem vyplnit „badatelský list“ ve kterém je obsažena formulace: „Prohlašuji, že jsem si v souladu s příslušnou právní úpravou plně vědom své osobní odpovědnosti za nakládání s informacemi, jež jsem získal nahlížením do archiválií.“ To je velmi důležité. Zde je jasné, že za nakládání s informacemi, ať již pravdivými nebo nepravdivými, které archiválie obsahují, odpovídá badatel. Zpřístupnění dokumentu totiž v žádném případě neznamená jeho zveřejnění. Mluvčí nejvyššího soudu si tohoto rozdílu evidentně není vědom a je otázka, zda ho zaznamenal Nejvyšší soud ČR.

V případě vypuštění výše zmíněného odstavce z archivního zákona by se archiválie před zpřístupněním badatelům musely upravit do souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. O ochraně osobních údajů. Ve vymezení pojmů písm. b) příslušného zákona se lze dočíst: „citlivým údajem osobní údaj vypovídající o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích, členství v odborových organizacích, náboženství a filozofickém přesvědčení, odsouzení za trestný čin, zdravotním stavu a sexuálním životě subjektu…“ Je zřejmé, že zákon na ochranu osobních údajů se vztahuje k současné populaci a jeho aplikace na archivní dokumenty je nesmyslná. Zároveň definuje co je zveřejněný osobní údaj l) „zveřejněným osobním údajem osobní údaj zpřístupněný zejména hromadnými sdělovacími prostředky, jiným veřejným sdělením nebo jako součást veřejného seznamu.“ Z uvedeného je jasné, že zpřístupnění dokumentů badatelům nemá nic společného s jejich zveřejněním a Nejvyšší soud ČR se zde chová podobně, jako kdyby vláda zakázala automobily, protože někteří řidiči způsobí dopravní nehodu.

V mnoha článcích se objevily úvahy o paralyzování bádání v Ústavu pro studium totalitních režimů. Lukáš Jelínek dokonce při veřejném slyšení v Senátu Parlamentu české republiky hovořil o úbytku agendy pro Archiv bezpečnostních složek, ale je zřejmé, že si nikdo z komentátorů nevyhledal příslušné zákony. Navrhované opatření by se nijak netýkalo státní správy a tzv. úředních badatelů, protože těm se archiválie zpřístupňují dle § 37 odst. 13 zák. č. 499/2004 Sb. (Policie, tajné služby, NBÚ, Organizační složky státu…)

Pokud by Ústavní soud vyhověl předkládanému návrhu, byl by archiv povinen se dotázat všech osob, které žádanou archiválií prochází. Při více než třiceti osobách může archiv tyto osoby vyzvat k vyjádření veřejnou vyhláškou. To se v případě svazků Státní bezpečnosti týká prakticky všech. Došlo by tak k paradoxnímu stavu, při kterém by archiváři lustrovali tisíce osob v evidenci obyvatel a jejich osobní údaje vyvěšovali a zveřejňovali formou vyhlášek příslušného archivu.

Pokud i přes nesmyslnost podání nejvyššího soudu dojde ke zrušení příslušné části archivního zákona, doporučuji všem, kteří uvažují, že by v následujících deseti letech navštívili Archiv bezpečnostních složek, případně Národní archiv, aby si žádost podali před účinností nové legislativní úpravy, v přibližně tomto znění: „Žádám o zpřístupnění všech dokumentů (svazků, spisů, mimosvazkové agendy a všech dalších archiválií) vzniklých z činnosti bezpečnostních složek a organizací národní fronty ve smyslu zákonů č. 499/2004 Sb. a č. 181/2007 Sb. ve znění platném ke dni……“

/
Autor je badatel

Od roku 1993 pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování činnosti StB, po utlumení jeho činnosti po nástupu ČSSD k moci v roce 1998 odešel do Čs. dokumentačního střediska k profesoru Vilému Prečanovi. Po ukončení grantu pracoval ve slovenském ÚPN, později pracoval v ÚSTR. Zajímá se o problematiku čs. exilu a činnosti komunistické rozvědky proti němu.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.