Byl u zrodu H-bomby. Jeho paměti se USA snažily cenzurovat marně

Kenneth Ford je jedním z posledních žijících vědců, kteří počátkem 50. let stáli u zrodu první vodíkové bomby: tajně vyvíjené superzbraně s tisíckrát větší ničivou silou, než měla nálož shozená na Hirošimu. Paměti, které nyní 88letý fyzik vydal, ale přitáhly pozornost ještě z jiného důvodu. Americké ministerstvo energetiky se pokusilo Forda přemluvit, aby některé pasáže knihy změnil – prý by mohlo dojít k vyzrazení tajných informací. Fyzik ale v drtivé většině případů odmítl.

Memoáry nesou výmluvný název „Building the H Bomb“ (volně by se dalo přeložit jako „Jak jsme sestrojili vodíkovou bombu“), což není nic nadneseného. Kenneth Ford se totiž jakožto mladý, začínající fyzik dostal do vědeckého týmu, který dostal za úkol dát Spojeným státům ještě účinnější zbraň, než byla již existující atomová bomba. „Bylo to v roce 1950, pouhých pět let po konci druhé světové války. Bylo mi tehdy 24 let. Většina amerických vědců starších než já se tak či onak zapojila do válečného úsilí, v mnoha případech šlo o projekt Manhattan,“ zavzpomínal si Ford s odkazem na program, který Američanům dal první atomové bomby – včetně těch shozených na Hirošimu a Nagasaki.

Jenže druhou světovou válku vystřídal konflikt studený, začaly závody ve zbrojení a objevila se poptávka po zbraních ještě ničivějších. A místo „Manhattanu“ vznikl projekt nový: Matterhorn. Do vývoje vodíkové – respektive termonukleární – bomby se už ale řada vědců zapojit nechtěla. „Měli pocit, že už svoji práci odvedli, anebo že je důležitější výuka a jejich výzkumná práce. Anebo prostě nechtěli na vodíkové bombě pracovat, protože to považovali buď za nedůležité či prostě odporné ,“ uvedl dále Ford v doprovodném textu k vydání své knihy, který poskytl nevládnímu Národnímu bezpečnostnímu archivu (NSA) působícímu při Univezitě George Washingtona (k tomu serveru NSA umožnil publikovat i několik dokumentů použitých v knize, jako například závěrečnou zprávu o „projektu Matterhorn“)

Jednou z výjimek byl profesor John Wheeler, který do projektu zapojil i svého nadaného žáka – Forda. „Nijak na mě ale netlačil, rozhodnutí bylo výhradně na mně,“ vzpomíná nyní 88letý fyzik. A dodává: „Amerika pro mě byla morální zemí, které šlo s mocnými zbraněmi důvěřovat. O Sovětském svazu jsem takové optimistické mínění neměl a měl jsem pocit, že svět bude bezpečnějším místem, pokud Spojené státy získají vodíkovou bombu dřív, než Sovětský svaz.“ 

Názorově byl prý na stejné lodi s tehdejším americkým prezidentem Harry Trumanem, který v lednu 1950 označil práci na vodíkové bombě za prioritu. „Nikdy jsem o správnosti svého rozhodnutí nepochyboval,“ napsal dále Ford ve svém textu pro NSA. „A stále věřím tomu, že svět se díky tomu, že USA sestrojily vodíkovou bombu jako první, stal bezpečnějším místem. Bezpečnějším, nikoliv bezpečným,“ shrnul realisticky vyznění svých memoárů.

Pokusný megavýbuch

Vývoj šel rychle a již první listopadový den roku 1952 Spojené státy provedly test první vodíkové, respektive termonukleární bomby. Výbuch nálože přezdívané „Ivy Mike“ byl natolik mohutný (10 megatun), že vytvořil ohnivou kouli o průměru asi tři kilometry a hřibovitý oblak dosáhl přes 30 kilometrů vysoko a zhruba sto kilometrů do šířky. Tichomořský ostrov Elugelab, kde byl pokusný výbuch proveden, prakticky zmizel z povrchu zemského.

Po dokončení své mise se i Ford vrátil k výhradně akademické kariéře. „V polovině 60. let značně ovlivnila mé vnímání mojí vlastní země vietnamská válka. Rozhodl jsem se, že už se žádných zbrojních či tajných projektů účastnit nebudu.“

Jeho kniha není jen o vodíkové bombě. „Je to z části i biografické – neformální, dokonce rozverný pohled na život 24 až 26 let starého mladíka, který se zajímal o čtverylku, auta a dívky, stejně jako o fyziku.“ Největší pozornost ale vzbudily samozřejmě pasáže týkající se tehdy tajných zbrojních programů. A samozřejmě i pozornost úřadů.

Na ně se fyzik sám obrátil, aby se ujistil, že v knize nevyzrazuje ohledně vývoje vodíkové bomby nic, co by už nebylo známo. Na ministerstvu energetiky se ale do jeho rukopisu pustili víc, než čekal. „Chtěli tu knížku vykuchat,“ postěžoval si Ford deníku The New York Times, který nedávno o jeho sporu s federálními úřady referoval. „Nejdřív jsem si říkal, že to je natolik absurdní, že jim ani nebudu odpovídat.“

Dohadování trvalo půl roku, ale koncem letošního ledna skončilo ve slepé uličce. Úředníci žádali celkem 60 škrtů od jednotlivých vět po celé odstavce. Nelíbilo se jim například, že v knize byla zmínka o přesné velikosti první pokusné vodíkové nálože. Obávali se totiž, že by se podobné informace mohly stát návodem pro země pošilhávající po jaderných zbraních. Ford se ale například v tomto konkrétním případě bránil tím, že existují fotky inkriminované vodíkové bomby vedle aut a lidí, z nichž už šlo dávno velikost nálože odvodit. „Pokud bych vyhověl všem vašim návrhům, anebo pouze jejich většině, moji knihu by to zničilo,“ napsal na ministerstvo. 

Nakonec se rozhodl provést v textu jen několik menších změn – například slovní spojení „ve skutečnosti“ nahradil termínem „údajně“. Mezitím na něj začal tlačit i vydavatel – nakladatelství World Scientific – a kniha nakonec v březnu vyšla.

Do čela žebříčku

Jak připomněl citovaný deník The New York Times, americké úřady mohou teoreticky každého, kdo zveřejní tajné informace projektů jako byl „Matterhorn“, přísně potrestat. Vědci účastnící se zbrojních programů navíc museli podepisovat závazek, že nic nevyzradí, jinak se mohou dostat do křížku se zákonem. V praxi se to ale až na pár výjimek nestalo. Existuje totiž jakási „šedivá zóna“ informací, které sice oficiálně odtajněny nebyly, ale byly již publikovány. Ministerstvo energetiky pak na taková veřejná tajemství obvykle reaguje slovy „bez komentáře“.

Případem knihy fyzika Kennetha Forda se na specializovaném serveru Federace amerických vědců věnoval i Steven Aftergood, který se zabývá tajnými vládními informacemi. A i když připustil, že požadované změny mohly vypadat jako „neopodstatněné, zbytečné či příliš přísné“, nejednalo ministerstvo energetiky se zlými úmysly – z navrhovaných škrtů by podle něj nic nemělo. „Podle mého názoru ale tato kniha neobsahuje nic takového, co by svým šířením mohlo poškodit Spojené státy či pomoct dalším zemím k vývoji vodíkové pumy,“ konstatoval Aftergood. 

A připomněl, že jeden následek ale přetahování Forda s federálními úřady přeci jen mělo. Poté, co o sporu referoval The New York Times, se kniha v internetovém obchodě Amazon vyšvihla mezi publikacemi o fyzice, jaderné fyzice a vojenských technologiích na první místo.