Drsně proti ČNB. Prezident Zeman má podezření
Jedním z příznaků nových časů je drsnější zacházení v politické diskusi s Českou národní bankou. Od počátku politiky devizových intervencí loni v listopadu se politici začali vyjadřovat o ČNB způsobem, jaký si žádná předchozí garnitura nejen nedovolila. Teď však jako by někteří lidé objevili nový terč, do kterého se dá kopat. A zkoušejí to o to radostněji, že se dřív soudilo, že ke kritice politiky centrální banky musí být člověk kvalifikovaný a odpracovat si domácí přípravu, ale oni teď zjistili, že to vůbec není potřeba. Trestní oznámení na údajné úplatky kvůli devizové intervenci a výzva BIS, aby ji vyšetřovala, fotografie „luxusní vily“ guvernéra Singera v Blesku, pohrůžka předsedy ČMKOS před údajnou další devalvací – jde to jako po másle.
Teď si přisadil prezident Zeman, když na tiskové konferenci „nemohl vyloučit,“ že se ČNB svou kurzovou politikou snaží oddálit vstup do eurozóny, aby si co nejdéle zachovala své kompetence.
To je velice povedené vzhledem k tomu, že jedna z divočejších myšlenek, kterou bylo možno bezprostředně po intervenci slýchat, zněla, že krok ČNB je pokusem o přiblížení vstupu do eurozóny. Veřejnost si prý zvykne na realitu fixace kurzu k euru, a padne tak jedna psychologická bariéra. Byl to nesmysl z gruntu a postupně jsme si i mohli ujasnit, že je to nesmysl praktický, protože ČNB, zcela v souladu s deklarovaným protideflačním účelem, intervenuje jen jedním směrem – klesat korunu klidně nechává. Takže když za tím není přibližování vstupu do eurozóny, asi to bude oddalování. Paranoikům se z toho musí vařit mozek.
Přiznejme nicméně Zemanovi, že jeho podezření je založeno na jednom zdravém předpokladu, a to, že všechny instituce mají své mocenské zájmy. V určitých kruzích se u nás kdysi stalo módou spatřovat všelék v převedení co nejvíce pravomocí od špatných a zkorumpovatelných politiků na dobré a vůči všem pokušením imunní nezávislé instituce. Je to pozoruhodně slepá analýza. Jestliže každá moc korumpuje, pak vůči jejím svodům není imunní ani personál nezávislých institucí, byť ty svody a selhání mají jinou podobu. I předsedové regulačních úřadů, nejvyšší státní zástupci či soudci mají rádi moc, byť třeba ne kvůli obálkám s penězi, ale pro moc samu. I oni vědí, jak si předcházet lidi, kteří rozhodují o jejich znovujmenování, byť to nejsou všichni občané s volebním právem, ale nějaká jejich podmnožina. A pokud nemohou být znovujmenovaní, vědí, jak si počínat, aby z toho měli maximální užitek v další fázi své kariéry. Není důvod apriori věřit, že budou lepší než volení politici jen kvůli tomu, že pro jejich jmenování lze stanovit nějaká formální kritéria, případně že jsou to naši kamarádi.
A ČNB má, přiznejme si, ohromné pravomoci. Například rozhoduje o udělování bankovních licencí, což je rozhodnutí sice soudně přezkoumatelné, ale zatím si to nikdo netroufl zkusit. Schvaluje personální obsazení celých statutárních orgánů a některých dalších míst všech bank – kdyby si guvernér umínil zničit kariéru konkrétního bankéře, tak dost možná může. Může udělovat pokuty za chyby (ano, i nezáměrné chyby) ve zpravodajství souvisejícím s finančními trhy, jež by v jakékoli jiné oblasti médií spustily křik o ohrožování svobody projevu. Když se prý před pár lety jednoho kanadského centrálního bankéře ptali, jak to dělá, že se jeho zemi vyhnula celosvětová finanční krize, odpověděl: „Musíte mít oligopol [tj. sektoru musí dominovat několik velkých bank] a musíte těm parchantům čas od času připomenout, kdo to tu řídí.“ Realita centrálního bankovnictví vskutku není učebnicovou ukázkou pravidel volného trhu a demokratického výkonu moci.
Nicméně v tomto konkrétním případě lze snadno doložit, že je Zeman vedle.
Zaprvé, banka svou intervencí nic neoddaluje, neboť nemá co. Zeman dobře ví, že tato vláda o vstup do eurozóny neusiluje, protože to by k tomu musela začít provádět konkrétní kroky už teď, což nedělá, nemá v programu a už to nemůže stihnout.
Zadruhé, guvernér Singer a ostatně i jeho předchůdce měl dosud k pravomocím zcela čitelný přístup: střežil si je, ale neusiloval o expanzi svého působení. Bankovními licencemi nijak nehýřil (zcela v souladu s citovaným Kanaďanem) a když se v okruhu ministra zdravotnictví Hegera zrodila myšlenka svěřit centrální bance dozor nad zdravotními pojišťovnami, reakce ČNB byla mírně řečeno chladná.
Zatřetí, vstupem do eurozóny by ČNB skutečně přišla o důležité pravomoci, vedle suverénního výkonu měnové politiky taky o dozor nad našimi třemi největšími bankami včetně možnosti, že by ECB zasahovala i v dalších. Jenže k tomu je třeba něco dodat. Škoda, že Miloši Zemanovi nikdo nesdělil informaci, která by ho jako milovníka bonmotů určitě zaujala: v žádné centrální bance po vstupu do eurozóny neklesl počet zaměstnanců. Třeba v Banque de France dokonce stoupl. Je to částečně jistě zapříčiněno působením Murphyho zákonů. Ale není to úplně tak jako s tím ministerstvem kolonií. Eurosystém je decentralizovaný a jednotlivým centrálním bankám v něm skutečně zůstává dost práce. Řídí likviditu, spravují platební systémy, shromažďují statistiky a připravují podklady pro své guvernéry, kteří na zasedáních ve Frankfurtu rozhodují. Podle jednoho centrálního bankéře ze země, jež přistoupila k euru relativně nedávno, je té výkaznické práce dokonce víc než dřív.
Pocit moci nad monetární politikou a osudy bank jistě může být opojný a nezatracujme ani pocit naplnění z toho, že člověk má možnost podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pomáhat prosperitě své země. Ale váha instituce se v byrokratickém provozu často měří počtem zaměstnanců a rozpočtem. Ten si centrální banky stanovují nezávisle a ECB ostřížím zrakem dozírá na to, aby to tak zůstalo – například intervenovala v zemích, kde pojali myšlenku v rámci úsporných opatření snížit platy centrálních bankéřů. Jinými slovy: centrální bankéř může Zemanovi odpovědět, že pokud by šlo o jeho institucionální vlastní zájem, nemusel by se vstupu do eurozóny bát.
