Reportér se omlouvá za hyenismus: 'Stejnou láhev má moje dcera'
Bral věci z kufru
VIDEO UVNITŘ
1
Novinář Colin Brazier, na kterého se o víkendu snesla kritika, se omlouvá za chování na místě dopadu letu MH17. „Stalo se to, že jsem se zhroutil. Začít fňukat ve vysílání je podle mě kardinální hřích. Snažil jsem se ovládat, ale nemyslel jsem už tak jasně,“ stojí v omluvě, kterou otiskl britský list The Guardian.
Reportér televize SkyNews se v neděli v živém vysílání hrabal v kufru na místě pádu malajsijského Boeingu 777. Na zkušeného novináře i jeho domovskou stanici přišlo přes 200 stížností, z toho 182 bylo podáno u mediálního regulačního úřadu Ofcom.
Nyní se Brazier veřejně omlouvá: „O víkendu jsem se nezachoval správně. Kdybych se někomu mohl omluvit osobně, učinil bych tak,“ stojí v komentáři, který publikoval The Guardian a z něhož citujeme vybrané části.
Brazier se v minulosti účastnil misí v Iráku, Libanonu nebo Afghánistánu. „Výpady do válečných zón jsou pro mě dnes ojedinělé. Jedním z důvodu je moje rodinné zázemí. Mám velkou rodinu, pět malých dcer a syna,“ začíná Brazier svou omluvu.
„Změnili moje pracovní tempo. Méně uřícených sprintů na letiště, víc běhání do školy. Změnili i způsob mojí práce. Dobrá novinařina vyžaduje spoustu věcí a jednou z nich je empatie, která se do mě díky nim, doufám, zapsala. Ale stejně tak jsou to hranice slušnosti a vkusu. Čas od času to zpackáme,“ pokračuje.
Nejasnost vzbuzuje závěrečná pasáž Brazierova textu, kde píše, že ještě ve vysílání pronesl, že „je to chyba“. V opakovaném úseku (na videu čas 1:18) nicméně už nic takového nezazní.
„Místo dopadu letu MH17 je jako kulisa hororového příběhu. Akorát ve filmu nikdy nemůžeme vidět to, co jsme viděli o víkendu. Zatímco píšu, citím odporný zápach smrti, který na mě ulpěl. Už dřív jsem viděl ohořelá těla – jako sedmnáctiletý fanoušek fotbalu jsem byl u požáru na stadionu v Bradfordu -, ale nic v takovém měřítku.
Není tu žádná policie, která by natáhla pásku a uzavřela kordonem citlivá místa. Jsou tu zátarasy obsazené zasmušilými teenagery, kteří v náručí chovají AK47. Ale žádný smysluplný řád.
A tak jsem se, stejně jako mnoho ostatních, mohl po místě pohybovat dle libosti.
Ten pohled byl šokující. Nedokázal jsem pochopit, na co se dívám. Všude těla a části těl. Zavolal jsem manželce. 'Jsou to jatka,' řekl jsem.
(…)
Co s intimními osobními věcmi? Vyjadřují bolestivost tragédie. Vyprávějí příběhy tak náhle vyhaslých životů – plavky, laptopy, knihy. Poskytly mi kontext, abych se ptal, proč nechali oběti hnít na slunci. Ostatní novináři, někteří z nich dobře známí, věci brali a mluvili na kameru. Na místě bez pravidel jsem to hloupě pokládal za precedens.
Koutkem oka jsem zahlédl růžovou termosku. Vypadala povědomě. Moje šestiletá dcera Kitty má přesně takovou.
Sklonil jsem se a, což moji kritici na Twitteru nemohou slyšet kvůli nekvalitnímu zvuku při opakování záběrů na internetu, stalo se to, že jsem se zhroutil. Začít fňukat ve vysílání je podle mě kardinální hřích. Snažil jsem se ovládat, ale nemyslel jsem už tak jasně.
Příliš pozdě jsem si uvědomil, že jsem překročil hranici. Nahlas jsem se zamyslel: 'Tohle bychom asi vážně neměli dělat... je to chyba,' zněla okamžitá omluva, kterou jen selektivně citovali ti, kteří můj čin vidí jako otřesný příklad žurnalistického hyenismu.“
Čtěte také:
Drtivá kritika reportéra. Hrabal se v kufru z letu MH17 ve vysílání
