Nuda a pár babišismů
Dost velká nuda v těch dnešních denících. Není to asi ten nejlákavější úvod, ale zasloužíte si upřímnost. Čtenáři. Na druhou stranu se říká - nudná země, šťastná země. Takže asi OK.
Lidové noviny se jaly řešit na velkém prostoru poslední tahy toho nejvytrvalejšího a nejfikanějšího politického hráče na scéně. Samozřejmě mám na mysli Radka Johna, deník mu věnoval otvírák a půl strany dvě. Text se odráží od toho, že John "v případě volebního úspěchu příznivcům a voličům slíbil takzvané asistenční karty pro řidiče za celkem 180 milionů korun. Pomáhat mu při tom budou firmy, v jejichž strukturách se objevuje jméno muže, který byl jednou z klíčových postav toskánské aféry. Ta srazila vaz expremiérovi Mirkovi Topolánkovi. Jde o Markuse Manfreda Haslera z Lichtenštejnska, který v roce 2009 pronajal v toskánském Monte Argentariu vilu Markovi Dalíkovi. (...) Radku Johnovi má asistenční motoristické karty (jedna zhruba za 18000 korun) v rámci předvolebního lákání voličů dodat firma ACA 1213, která je spojovaná se zadluženým podnikatelem Antonínem Charouzem." V dalších vydáních očekávám šťavnaté detaily z předvolební kampaně Petra Hanniga, kandiduje-li (většinou kandiduje). Nicméně ten Johnův model je v jednom ohledu přeci jenom zajímavý - uvádí na scénu novou motivaci voličského chování. Hlasovat pro někoho, abych ho zruinoval. V téhle škodolibé končině by to vlastně mohlo být docela úspěšné.
Dnešní babišismy: Právo otevírá zprávou o šetření, které proti ministrovi financí zahájila ČNB kvůli jeho slovům o možné změně dividendové politiky ČEZ, kvůli nimž vyletěla cena akcií toho podniku. Mladá fronta Dnes vypočítává lidi z Agrofertu, kteří nastoupili na ministerstva, není jich zrovna málo. "Zřejmě největší příliv lidí z firem spojených s Agrofertem je vidět na ministerstvu dopravy a na životním prostředí. Tam vedle ministrů sedí skoro desítka lidí napojených na Babišovu skupinu." Deník připomíná, že případné přijetí služebního zákona pozici lidí z Agrofertu v úřadech fakticky zabetonuje. Lukáš Jelínek (mimo jiné člen rady ÚSTR) se v Právu vrací v soudu v Bratislavě, u nějž předseda ANO žaluje Ústav paměti národa a žádá svoje vyškrtnutí z evidence spolupracovníků StB. "Pikantní už je jen to, že estébákům nevěříme (i na jejich vystoupení před soudy je pohlíženo skrz prsty), leč k jejich písemnostem důvěru máme." Připadala by panu Jelínkovi opačná alternativa - nevěřit estébáckým písemnostem, důvěřovat ale estébákům - nějak méně sporná? "Mapovat minulost umíme, dokážeme ale stejně pečlivě rozebírat příčiny, následky a souvislosti velkých i malých dějin dvacátého století? Pokud na práci historiků nenavážou politologové, sociologové, ekonomové, sem tam i psychologové, zůstaneme stále jen v půli cesty." No. Jasně. Představa, že díky společnému úsilí expertů ujdeme tu cestou celou, mi přijde - oblíbeným výrazem nejmenovaného exprezidenta řečeno - dost úsměvná. A co je to vlastně za cestu? Má vést k odhalení nějaké vědecky popsané sítě kauzalit, která nám objasní chování třeba jednoho zaměstnance podniku zahraničního obchodu před třiceti lety, udělá ho čitelným? Možná jsem přehnaně skeptický, ale některé projevy stoupenců toho nového, prý tak nuancovaného pohledu na minulost nepůsobí nějak moc nově či nuancovaně, ale spíš jako směs triviálních postřehů a přání otcem myšlenky.
Před časem jsem tady spustil nepravidelnou rubriku Čivaví hlídka, inspirován zprávami Blesku, v nichž vystupovaly pozoruhodně pojmenované čivavy (Cirkus, Peter Pan). Dnes ji zařazuji s mrazením v zádech. "Majitelka nejmenšího psa na světě čivavy Ondry Miloslava Vašíčková z Třeštiny na Šumpersku dostane 120 tisíc jako odškodnění..." Takže tentokrát ne čivava - exot, ale čivava - jmenovec. Už to má za sebou. Znamená to něco? Jako kdybych v dálce zaslechl svištění meče osudu.
